Jean-Christian, nadaný matematik a zářný absolvent École Polytechnique, vychovávající francouzskou elitu, hraje dnes v pouličním divadle klauna. Proč takový obrat a ztráta nadaného jedince pro vědu, výzkum a poznávání? „Dělat zábavu na ulici má pro mě větší smysl. Za svůj cíl považuji promlouvat k duši diváků. Klaun je blázen, outsider, lidský typ bez schopnosti se přizpůsobit.“
Pomoci nadaným dětem je stejně náročný úkol jako se postarat o jejich handicapované vrstevníky. Pýcha vzdělávání a vědy ve Francii, pařížská École Normale Supérieure, v minulém školním roce přijala třináct studentů ve věku 18 let, přestože věk nových adeptů je obvykle o dva až tři roky vyšší. O rok dříve přišli studovat matematiku a fyziku dokonce dva teprve sedmnáctiletí. Nicméně polytechnika se k takovým případům staví opatrněji než dříve. Má samozřejmě zájem dostat do řad svých žáků nejnadanější jedince, ale zároveň si uvědomuje, že předčasná intelektuální zralost skrývá léčku. „Nechceme v dětech, obrazně řečeno, zabíjet Mozarta. Ale zároveň si nepřejeme, aby vyrůstaly v traumatech, ba dokonce aby se jim život obrazně i doslova po mozartovsku zkrátil,“ nechal se slyšet jeden pedagog.
V privátní škole pro malé génie v Nice na to mají rozumně znějící recept. „Nejde nám o to, bránit vysoce nadaným dětem postupovat rychleji. Jde nám o to, dát takovým dětem čas k intelektuálnímu rozhledu, aby si samy dokázaly stanovit životní cíl. Snažíme se tak zmenšit riziko příštích zklamání, životní nenaplněnosti a strádání, což jsou stavy, jimiž jsou nadané děti daleko více ohroženy než jejich vrstevníci,“ tvrdí ředitel školy Louis Pinder. Doporučuje, aby nadané děti využily čas získaný zrychleným studiem k otestování nejprve nějaké praktičtěji orientované školy a po roce teprve přešly na takové, v jejichž programu má prioritu teorie.
Nadaným dětem se také doporučuje, aby se vydaly na rok či dva na zkušenou do ciziny. Ve Francii to ale příliš nezabírá. Většina nadaných potomků je držena doma, intelektuálně se vybíjejí u počítačů a nudí se na povinných pomaturitních přípravkách před zkouškami na výběrové vysoké školy jen proto, aby dosáhly obvyklé věkové hranice.
Univerzity, které jsou ve Francii otevřeny všem maturantům, nevěnují nadaným dětem nijak zvláštní pozornost. Nemají na to prostředky ani možnosti. Záleží na iniciativě studentů a na ochotě vyučujících. Pokud některé z nadaných dětí přijde předčasně na medicínu, a přitom ho ještě zcela neopustila dětská přecitlivělost, hrozí mu, že skončí u psychiatra.
„Vysoce nadaný jedinec má život více spojený s myšlením,“ tvrdí Jeanne Siaud-Facchinová, autorka knihy Příliš nadaný, aby byl šťastný. „Nedokáže přestat počítat, analyzovat, hledat analogie, představovat si, anticipovat, dávat do souvislostí. Bez ustání, bez odpočinku.“ Nadaný nedospělec tak často podléhá sklonu věnovat se o překot všemu. Pak trpí tím, že se sám nedokáže rozhodnout, co v životě dělat a na co se zaměřit.
K psycholožce Siaud-Facchinové přichází na radu řada nespokojených mladých géniů. Mají vynikající výsledky, jasnou perspektivu zajímavého a přitažlivého uplatnění v budoucnu, ale jednoho dne se jim zčistajasna vše zhroutí. Nevědí, jak dál, pohár jejich vnitřního neuspokojení přeteče a drtí je silný pocit osamělosti.
Jean-Christian, včera mladý génius, dnes pouliční klaun, má pocit, že východisko našel. „Klaun stojí v lidském žebříčku nejníže. Chová se nejapně a hladí společnost proti srsti. Ale není právě proto zcela svobodný?“ ptá se smutný hrdina v trenýrkách, boxerských rukavicích a s bambulí na nose. Klaunovství ale asi není řešením pro všechny, kteří v životě dost brzy zjistili, že soukromé štěstí se výškou IQ neřídí.
O autorovi| zdeněk müller, autor je pařížský dopisovatel Pátku
