Čtu článek Národní problém v Respektu, kde se Jaroslav Formánek neslaně nemastně snaží najít něco nového v již notně „rozpatlané“ kauze nepodařeného výběru šéfa činohry naší první scény. Oči doputují na konec a říkám si, zase přehlídka „státoprávních prohlášení“, ale konkrétního málo. Pak mně padne zrak na dvě fotografie: na jedné zasněžená piazzetta s historickým domem ND, částí Nové scény a správní budovy, na druhé culící se fešák, takto současný šéf činohry Michal Dočekal. A popiska opět rozložená do dvou částí: Nacisti tu hajlovali, komunisti podepisovali antichartu... a Michal Dočekal tu dělal dobré divadlo. To jsou tedy dějiny Národního divadla v kostce. Komunisté, nacisté a Dočekal. A co rok 1883, buditelé, první republika, šedesátá, osmdesátá léta? Nic z toho se neprofiltrovalo. A ještě navrch chudák Národní odneslo to hajlování, jako by snad bylo přímo Reichstagem. Copak nacisté nehajlovali po celé Evropě i v tom posledním úřadu? Ta popiska je prostě kulturní ptydepe. Autor totiž hodlal říci podle známých zjednodušujících tezí, že se jaksi střídaly totalitní režimy a české herectvo bylo vždy prodejné. Takový jinotaj ovšem platí jen za předpokladu, že jsou všichni domluveni a vědí, oč jde. Jako když publicista Sedláček v televizi hodnotí Hřebejkův snímek Kawasakiho růže a praví, že roli agenta StB úžasně zahrál primář Sova...
Akdyž už jsme u zlaté kapličky - až do dubna je prý vyprodáno na Donutilovu one-man show podle Carla Goldoniho Sluha dvou pánů. Zlí jazykové tvrdí, že režisér inscenace, byv dotázán na její délku, rezignovaně odtušil, že to záleží na tom, jak to pojme Donutil. No, na premiéře stačilo jeho extempore s třesoucím se pudinkem. Raději nemyslet, co se s tím vším stalo za třináct let reprízování. Jenže je to jako vždy jen kritikova zapšklost, vždyť divácký úspěch se přece v Česku rovná kvalitě, což je názor, před kterým umělce neuchrání ani kmetský věk či zásluhy.
