Zjistého hlediska je potěšitelné, že se na české politické scéně už po dlouhá léta nevyskytují extremistické strany. V řadě evropských zemí nedílně patří k politickému inventáři, byť se k nim v typickém případě hlásí jen tak asi pět, nejvýš deset procent populace - řada jedinců mezi námi je nějakým způsobem „ujetá“, agresivní, s podsvětím propletená či jinak nevhodná pro pokojné soužití a v takovýchto organizacích má svá úběžiště a společnost prostředek, jak nad nimi neztratit úplně kontrolu a přehled.
Vstřícný výklad by říkal, že na rozdíl od mnoha okolních národů jsme překonali dětské nemoci rané demokracie a zastiňujeme své sousedy bližší i vzdálenější měrou politické uvědomělosti, odpovědnosti a kultury. Méně vstřícný, ale asi pravdivější z možných výkladů našeptává znepokojivou možnost, že ti, kteří by se scházeli pod extremistickými prapory, jsou volně rozpuštěni ve velkých etablovaných stranách a přinesli a zavedli tam praktiky obvyklé na samé hraně legality, konspirace, řvounství a polosvěta.
Je dobře neztratit ze zřetele, že před zavedením kanalizace - není to tak dávno, jak by se mohlo zdát - míval jeden každý dům žumpu, kam se koncentroval odpad od všech jeho obyvatel. Aby v domě bylo jinak relativně čisto a místy se dalo i „z podlahy jíst“, musely být všechny exkrementy a další neřádstva koncentrovány v jámě vykopané pod známou dřevěnou budkou s vyříznutým srdíčkem. Alternativa, že budou víceméně pravidelně rozmístěny po celém domě, by asi málokoho nadchla a uspokojovala.
Minulo devatenácté a téměř na dohled je dvacáté výročí listopadové revoluce (či už je snad politicky korektní psát „převratu“?). Zhruba tak dlouho trvala kdysi naše první republika. Země se od těch dob neobyčejně změnila, jen kdysi plánované vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí nenastalo, či lépe řečeno zůstalo u nesmělých počátečních náběhů. Vzhledem k tomu, že jsem předtím vídal v praxi fungovat svou druhou rakouskou vlast, nechoval jsem v tomto směru přemrštěná očekávání, ale nechtěl jsem svým přátelům kazit radost podle zásady přikazující veselit se s radujícími a plakat se zarmoucenými. Že se čekalo příliš mnoho, si ostatně každý uvědomil včas.
Aby se lež a nenávist definitivně vyvrátila z kořene, bylo by bohužel nutné v daném regionu vyhubit všechny lidi (a to zanedbávám, že obojího jsou náznaky i u zvířat). Všechny nepěknosti „pochodí ze srdce lidského“ a boj proti nim je srovnatelný s námahou neustálého udržování mýtiny v tropickém pralese. Proto je nutné se také radovat z „ostrůvků pozitivní deviace“, ať už místních, nebo v určitých časových periodách a nemyslet si, že tento stav je trvalý, nastává automaticky a „máme na něj nárok“.
Skutečná dospělost přichází teprve v okamžiku, kdy nám dojde, že nemáme nárok vlastně na nic a svoboda je vždy plodem pracné a zacílené snahy. Záměrně říkám snahy, nikoli boje, protože dojde-li na boj, je to příznakem, že se už něco podstatného zanedbalo. Všednodenní snažení spočívá v tom, že obcházíme s lopatou svůj rajon a udržujeme, rozšiřujeme a prohlubujeme systém kanalizačních stružek a žump, aby nesalonní substance měly volný odtok a kde se usadit. V činnosti nesmíme nikdy ustat, podobně, jako Holanďané nesmějí ani na den zanedbat svůj systém hrází a průplavů, aby je nezavalila mořská voda. Nám by se vedlo hůř: to, co nám hrozí stoupnout nad hlavu, nevoní jen po treskách a severomořském větru.
Dospělost přichází tehdy, kdy nám dojde, že nemáme nárok na nic a svoboda je plodem pracné a zacílené snahy
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
