Týž den československé úřady zrušily tzv. výjezdní doložky, a tak se Rakousko stalo jakousi zkumavkou. Pro Čechoslováky to byla první šance, jak se beze všech formalit podívat na Západ, jak okouknout a ochutnat to, co bylo až dosud vyhrazeno jen šťastlivcům a vyvoleným. (Nepočítáme-li Západní Berlín, kam měli občané ČSSR coby vítězného státu druhé světové války bezvízový přístup podle mezinárodní dohody.)
Zaplaví Češi a Slováci Vídeň? Způsobí v ní dopravní kolaps? Vykoupí obchody, aby se nasytili západním zbožím? To byly běžné otázky, na něž se chystaly i rakouské úřady. Omezily vjezd do centra Vídně a otevřely tři záchytná parkoviště. Postavily „informační stany“ a zřídily telefonní linky s operátory mluvícími česky a slovensky. Nejistotu prozrazovaly i novinové ekonomické odhady. Čechoslováci prý „mají našetřený obrovský devizový kapitál“, takže mohou naráz utratit až deset miliard šilinků (podle kurzu asi dvě miliardy dnešních eur, ale podle kupní síly asi 250 miliard dnešních Kč).
Těžko se Rakušanům divit. Pamatovali nápor Čechoslováků po 21. srpnu 1968 a ještě měli před očima proud východních Němců na Západ. Jenže výsledek zrušení víz tyto představy naprosto zdevastoval. Češi a Slováci doložili, že jejich prioritou není zboží v sousední zemi, ale změny doma.
Po vstupu do EU vnímáme Rakousko jako zemi vůči nám dosti chladnou. Neměli bychom však zapomínat gesto rakouské velkorysosti ze 4. prosince 1989.
