Zajděte si do pražské Mekky nezávislé hudby Rekomanda, stavte se na českém koncertě americké kapely, prolistujte recenze ve větším hudebním médiu: všude už zase narazíte na magnetofonové kazety. Jak je to možné? Pokud se některé médium zdálo definitivně pohřbené, pak to byly „sonky“, „tédékáčka“, „basfky“ a jiná náplň do kazeťáků. Předměty nepříliš skladné, s více či méně zašuměným záznamem bez pořádných basů a výšek dnes lákají tvůrce jako médium k alternativnímu vyjádření. Jistě: jsou jen kořením scény, a nikdy se už nevrátí osmdesátá léta, kdy se kazet prodalo víc než vinylových gramodesek. Ale webový časopis Rhizome nedávno přinesl seznam 101 dnešních kazetových vydavatelství, která stojí za pozornost: to už něco znamená. Kdo se dnes hlásí ke kazetám víc: střední generace, která s nimi prožila teenagerovská léta, nebo mladí, kteří vedle výrazného sdělení chtějí nabídnout i sympaticky podivné, nemainstreamové médium?
Svobodně nahrát, svobodně přemazat Magnetofony původně nikdo nevyvíjel kvůli písničkám. Němečtí technikové na nich pracovali za účelem vojenským a strategickým: v terénních autech gramofonu přeskakovala jehla, a přitom bylo třeba učinit zvuk mobilním. Pouštěly se kupříkladu vůdcovy projevy v místech, kde fyzicky nebyl, aby se tak klamal nepřítel. To jsme na úsvitu kotoučových přístrojů: komerční název typu z roku 1935 „Magnetophon“ se ujal jako obecné slovo jen v několika jazycích. Kromě češtiny třeba ve finštině: severská mládež ale „magiči“ dodnes říká většinou zkráceně „manka“.
Rozmach kazetových magnetofonů je spojen s velkým a docela půvabným podnikatelským riskem. Když totiž počátkem šedesátých let spolu soupeřily dva kazetové formáty firem Sony a Philips, druhá jmenovaná se rozhodla poskytovat licence na svou kazetu zdarma. Díky tahu s „open source“, volně sdíleným patentem, vyhrála na celé čáře. Japonci aspoň zabojovali a v krátké době se stali hlavními výrobci přehrávačů. V roce 1968 bylo mezi lidmi 2 400 000 kazeťáků od pětaosmdesáti výrobců.
Už EP desky Beatles vycházely paralelně na kazetách - ale kazetovým verzím alb patřila hlavně sedmdesátá a osmdesátá léta. Paralelně s nimi se ovšem začaly prodávat i prázdné kazety: moderní médium, které se dalo přemazávat a opakovaně používat pro nové a nové nahrávky. Publicista Pavel Turek (Živel, Respekt) vzpomíná: „Z hlediska využití mě vždycky přitahovala možnost, kterou nenabízí nic jiného než magnetický pás - a sice že kazetu můžeš přemazat. A tak každé hnutí mého vkusu přepisovalo to předchozí. Převrstvování! Přes Offspring jsem přehrál Björk a bylo... I proto, že jsem chtěl ušetřit a na zvukové kvalitě mi nikdy moc nezáleželo.“ Walkman otevřel dveře Médiem padesátých a šedesátých let bylo tranzistorové rádio: ten luxus, vzít si poslech rozhlasu na plovárnu! Devadesátá léta patřila discmanu, poslední dekáda MP3 přehrávačům. Osmdesátá léta dvacátého století ovšem měla ve štítě walkman - revoluční hračku, která definitivně odpoutala poslech hudebních nahrávek od domácnosti. Skrze odlehčená sluchátka posílila intimní osamění posluchače s hudbou: proto na walkman existují reference nadšené i neblahé.
Puiblicista a redaktor ČT Petr Vizina si vybavuje: „Byl to první nosič zvuku, se kterým jsi mohl chodit po ulici, běhat, tančit, v mém případě i sbírat na povinné brigádě brambory. Kazety poskytovaly obrovský prostor fantazii - málokdy jsem věděl, jak vypadá originální nosič, nejčastější bylo kopírování z kazety na kazetu. Otisk otisku. Málokdy se tam celé elpíčko skutečně vešlo, později člověk zjistil, že ze své „nejoblíbenější desky světa“ nezná poslední tři skladby, které se do stopáže nevešly. A co vlastnoruční koláže na obalech kazet: přístup DIY, tedy udělej si sám, kvetl z nutnosti a pro zábavu, nikoliv z přesvědčení. Později přišlo baživé pokukování po nastupujících cédéčkách, svým způsobem dokonalém nosiči. Ale tolik prostoru fantazii a tvořivosti ve srovnání s kazetou dát nikdy nemohl.“
Specifika kazetového média se stala součástí citové výchovy několika generací. Pavel Turek: „Asi kolem dvanáctého roku jsem začal kazetu používat jako ryze záznamové médium. Přišel jsem domů ze školy, propojil kazeťák kabelem s televizí, pustil tehdy čerstvý kanál OK3, kde část dne přebírali francouzskou MCM, a čekal s prstem na tlačítku REC jako fotograf na safari, až se rozehraje Losing my Religion od R. E. M.“ Šum a „zahuhlanost“ kazet několikrát přehraných (případně beznadějné české značky Emgeton) se pak stala součástí půvabu těch let. Hudebník a publicista Petr Ferenc podotýká: „Kazeta svou nižší kvalitou ve své době paradoxně vedla k pozornému poslechu - záznam totiž bylo leckdy nutno „doluštit“. Lepší zvuk přišel se zavedením systému Dolby (na některých přístrojích), hifisté si připláceli a vyslovovali magické slovo chromdioxid: pásky označené CrO2, pro které se chodilo do Tuzexu nebo k vekslákům, měly vyšší úroveň.
V Československu jsme přivítali kazety ze stejného důvodu jako v rozvojových zemích Afriky a Asie: znamenaly svobodnou alternativu, soukromě jsme si mohli nahrát a šířit to, co režim neměl na skladě. Ten repertoár sahal od běžného nedostupného popu až ke kapelám, které nemohly a nesměly vycházet u státních labelů. V zemi, kde jedinec nesměl vlastnit xerox a rozmnožovací blány pro cyklostyl byly přísně evidované, se „dvojče“, tedy přístroj pro dvě kazety se snazší možností kopírovat, stal nástrojem subverze. Petr Cibulka shromáždil a šířil objemný archiv československé podzemní hudby, za což byl odsouzen a vězněn (mimochodem byl přísným a náročným dramaturgem, zdaleka ne jen pořizovačem kopií). Václav Havel v osmdesátých letech své hry namlouval na pásek: věděl, že pro šíření je to praktičtější médium než papír.
Fanoušci: Chomejní i Sonic Youth Václav Klaus by kazetu patrně označil za pravicové médium: mohutně akcelerovala nezávislost občana na státu. Hrála silnou roli v předvečer íránské revoluce, když ajatolláh Chomejní šířil mezi Íránce nahrávky svých kázání. V Indii byl příchod kazet podroben silné kritice coby nástroj sekularizační, odvádějící mladou generaci od náboženství a tradic. Stát tu ovšem vedle kritiky svižně vybudoval rozsáhlý, výnosný trh s kazetami.
Právě u kazet spočívá kořen dnešního českého čilého stahování, vypalování a ilegálního sdílení hudby. Pravidlo tehdejší doby znělo: O špatně dostupné zdroje se dělíme! Argument autorských práv by tehdejšímu posluchači zněl bláhově: není snad podstatnější poslat nové The Police, exilovou desku Kryla či Plíhalův koncert dál? V nenormální totalitní situaci měl pravdu. Pokud něco připravilo půdu pro porevoluční nahrávací průmysl, byla to právě dychtivost sdílení skrze neevidovanou, ryze lidovou síť kazet.
Je nesmírně zajímavé, že zdánlivě svobodný Západ po kazetách skočil také. Když Thurston Moore ze skupiny Sonic Youth nedávno uspořádal knihu Mixtape, zviditelnil tu nadšení, s nímž generace kazet přijala možnost natáčet si vlastní výběry, recyklovat a kombinovat nahrávky po svém. Server Pitchfork Media publikoval aforismus: „Natočit pro někoho mixtape znamená říct - miluju tě.“
Velké gramofonové společnosti se kopírování lekly a v osmdesátých letech spustily kampaň pod sloganem „hometaping is killing music“. Ale varování před pirátským domácím nahráváním (oficiální logo: kazeta a pod ní zkřížené hnáty!) nezabrzdilo spontánní výměnu mezi lidmi, ani neuškodilo samotné hudbě. Spíš zaselo semínko, které mohutně vzklíčilo, když přišla digitální éra.
Cos to tehdy probůh nahrál Vlivný kritik Simon Reynolds v britském Guardianu napsal, že kazety se vrátily v rámci mohutné vlny nostalgie po osmdesátých letech, která se projevila hlavně ve zvuku dnešní hudby. Pásek s lineárním převíjením skutečně patří k image „nebyli jsme stvořeni pro tyto časy“. Také se říká, že prošumělé, do sebe vrostlé zvuky z nekvalitních pásků ovlivnily původní hudební tvorbu dnešních lo-fielektroniků, kteří ve zvuku „zpod deky“ cítí příběh média, které už něco pamatuje. Je to zvuk z periferie, vzniklý bez hýčkání, někdy navzdory nebo jako vedlejší produkt.
Česká alternativní scéna je čím dál bohatší na kazety: vydávají je jemní elektronici Dné, industriální Napalmed či psychedeličtí „romantikové rozpadu“ No Pavarotti. Nedávno vzniklo kazetové vydavatelství Ascarid, začal si s nimi i (dosud kompaktní) label KLaNGundKRaCH. Pro mainstreamového posluchače je to garážová estetika: ale jak už to s kulturním pohybem bývá, část z ní čas odhaluje jako cennou a přiřazuje ji k důležité tvorbě.
K návratu kazet říká Petr Ferenc: „Z některých scén, třeba punkové nebo blackmetalové, kazety dokonce nikdy nezmizely. Pak jsou tu ale ještě žánry, které si nižší zvukovou kvalitu vymalovaly na prapor: noise nebo záměrně „chudá“ lo-fitvorba. Kazeta specificky zní, splňuje požadavky analogového zvuku, mechanické manipulace a filozofie „do it yourself“: médium a krabičku si koupíš, roztáčet kopie můžeš sám, obal si vyrobíš sám. A vcelku je kazeta tak nějak víc sexy než CD-R, snad tím, že dlouho jako by nebyla v dohledu.“
Kazeta, jejíž prodej v osmdesátých letech převyšoval prodej vinylů, byla stovkami malovydavatelů de facto vyvedena za zapomnění. Ferenc: „Je opředena pavučinami legend a nese zprávu z minulosti, což se často využívá v oblasti hypnagogického popu tematizujícího rozvzpomínání a zasuté vjemy: je na ní totiž jakási nahrávka. Často příšerné kvality, často z doby dětství tvůrce, který s perverzní rozkoší vzpomíná na to, co si to kdysi proboha nahrával...“ S čím zacházíme, to nás utváří. Kazeta může dnes signalizovat retro nostalgii, zároveň je oproti empétrojkám náročná na obsluhu. Není to volba pro pohodlné. Vyhovuje těm, kteří hledají cestu mimo hlavní proud: někdy je to image, někdy dobře rozmyšlený názor.
S čím zacházíme, to nás utváří. Kazeta může signalizovat retro nostalgii, zároveň je proti MP3 náročná na obsluhu. Není to volba pro pohodlné: někdy jde jen o image, jindy o promyšlený názor.
Právě u kazet spočívá kořen dnešního českého čilého stahování, vypalování a ilegálního šíření hudby. Pravidlo tehdejší doby znělo: O špatně dostupné zdroje se dělíme!
