Čech vězněný v Súdánu: Byl to proces jako s Horákovou. Vše diriguje tajná služba

Lidovky.cz: Věděl jste, že se blíží vaše propuštění? Měl jste informace o jednání české strany se súdánskou, nebo se to stalo jak se říká „z minuty na minutu“?
Musím říct, že jsem byl v obraze díky pravidelným návštěvám kulturního atašé Jaromíra Vejrycha z ambasády v Káhiře. Pokud se tedy mohl dostavit a nebyla jeho cesta zmařena schválně odročením soudního řízení. Jakékoli takové přesuny nebo průtahy byly záměrné. Vše v tom případu bylo dirigováno tajnou službou a soudní jednání byla jen taková loutková stafáž. Bylo jasné, že tajná služba neustoupí ze záměru dovést soud až k rozsudku. To jsem věděl z tisku, který se mi dostal do rukou, a kolegové, také věznění pastoři, mi jej přeložili z arabštiny.

Lidovky.cz: Tušil jste, že se z vězení dostanete tak brzo vzhledem k tomu, že vás odsoudili na 20 let?
Kolegové si mysleli, že mě uvězní na méně času, že většinou je to na tu dobu, kterou člověk už ve vězení strávil. Myslel jsem si už při zahájení soudu, že to bude na dvacet let. A tak to také dopadlo. Počítal jsem s tím proto, že celý proces na mě dělal dojem procesů, jaké byly u nás v 50. letech.

Lidovky.cz: Jak šly poslední události před odletem domů?
Bylo pro mě překvapením, že ve čtvrtek mi přijímající důstojník věznice radostně oznámil, že jsem byl propuštěn. Ačkoliv jsem věděl, že se něco může chystat, protože mě o tom informoval pan Vejrych. Ale dokud nesedíte ve vzlétajícím letadle, nic není stoprocentně jisté. Vzal jsem si svoje nejnutnější věci, protože na zbytek, většinou šatstvo, čeká chumel lidí a je zvykem jej rozdat. Pak na mě čekali důstojníci tajné služby, kteří mi s úsměvem oznámili, že mi prezident Súdánu Umar Bašír udělil plnou milost, jsem svobodný a nemusím ani nic platit, jak je tam zvykem. Měli ale pistole i samopal a měli mě zavézt do nějakého tajného bytu. Byl to konspirační byt tajné služby, kde byly podmínky skoro horší, než v chartúmské věznici, kde byla aspoň tekoucí voda. Drželi mě tam v jedné místnosti, kde mě každou půlhodinu kontrolovali.

Lidovky.cz: Tam jste byl jak dlouho?
Tři noci. Záměrně mi dávali rozporuplné informace o tom, kdy mě pustí. Do poslední chvíle jsem nevěděl, kdy a kdo pro mě přijede. Až v neděli ve tři hodiny odpoledne mi dali telefon, kde se ozvala paní velvyslankyně (Veronika Kuchyňová Šmigolová v Egyptě - pozn. red.). Ptala se, jestli jsem na cestě na letiště, že se odlétá v pět. Netušil jsem ale, že je připraven vládní speciál. Čekal jsem nějaké linkové letadlo. Ti, co mě drželi, se neměli k odjezdu, myslel jsem, že to nestihnu. Až když mě konečně zavezli na letiště vjezdem pro VIP hosty, pochopil jsem, že to nebude jen linkové letadlo a ze Súdánu se opravdu dostanu.

Lidovky.cz: Na záběrech po příjezdu jste vypadal, že se o vás dobře starali. Jak to vypadalo ve vězení?
Ve vězení chtějí, abyste si připadal jako zvíře. Nemáte šampon, ručník, toaletní papír, nedostanete holicí strojek. Jediné, co dostáváte, je zubní pasta a mýdlo, které se fasují jednou za měsíc. Po propuštění mě proto odvezli nejdřív do kadeřnického salonu, kde mě ostříhali a oholili, dali asi tři pleťové masky, abych vypadal lépe a zdravěji. Dokonce mě zavedli do sauny.

Lidovky.cz: Všechno, co se vám tam událo od prosince 2015, bylo tedy plánem pod taktovkou tajné služby?
Přesně tak. Tam totiž dochází k vnitřnímu boji mezi tajnou službou a řádně zvolenými politiky. I když něco slíbí ministr, není to nic jistého. Například když jsme přijeli na letiště, agenti, kteří mě doprovázeli, si jen dali na krk visačky pracovníků letiště a všude procházeli jako doma.

Lidovky.cz: Tajná služba si tam dělá, co chce?
V podstatě může zadržet lidi na rok bez soudního jednání. Mě třeba bez jakéhokoliv vysvětlení drželi téměř čtyři měsíce. Tajná služba třeba korigovala i výši rozsudku. Bylo zřejmé, že soudce byl jejich člověk, dokonce s důstojnickou hodností. Až komicky se zastával žalobců.

Podmínky v súdánském vězení? Islamisté mě v cele bili, popisuje zachráněný Čech

Lidovky.cz: Víte, proč vás skutečně rozvědka zadržela? Kvůli vaší víře?
Súdánská strana v lednu 2013 vyhnala všechny západní křesťanské organizace s ultimátem 24 nebo 48 hodin. Všechny majetky byly zkonfiskovány. Od té doby se tam nikdo moc neodvažoval. Konzultoval jsem to od začátku s kolegy v Súdánu, nebyl to jen můj vrtoch. Řekli, že mám přijet jen na čtyřdenní návštěvu. Z toho se ale stalo čtrnáct a půl měsíce věznění.

Lidovky.cz: Jakým způsobem jste komunikoval ze Súdánu s blízkými?
Od úplného začátku jsem byl v kontaktu s ambasádou. Její zástupce mě uklidnil a prostřednictvím něho jsem od minulého února dostával anglicky psané dopisy od rodiny. Na konci března jsem mohl napsat i já. Při každé další návštěvě jsem měl tajně připravené dopisy. Měl jsem papír a tužku, protože to už nebylo tvrdé vězení tajné služby, kde jsem se ocitl nejdřív.

Lidovky.cz: Díky tomu jste se udržoval v psychické kondici?
Od chvíle, co jsem měl spojení s rodinou častější. Zavolat rodině jsem poprvé mohl po osmi měsících, kdy nás převezli do další věznice. Tam měli vězni tajně telefony a bylo možné si půjčit, třeba za peníze, něčí telefon. Když nás zavřeli do cel, mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. V podstatě jsme po zavření do cely byli paradoxně „svobodní“. Po psychické stránce se díky tomu situace má i rodiny výrazně zlepšila.

Lidovky.cz: Strávil jste den po příletu na testech v nemocnici. Jak rozsáhlé byly problémy s tropickými nemocemi ve věznicích v Súdánu?
Vyskytují se tam všemožné nemoci. Ve věznici al-Huda, kde je 7500 vězňů, byly různé sekce, v jedné z nich třeba řádila tuberkulóza. Lidé jsou tam zavření, snaží se je jen oddělit. Nejtragičtější je, že je nijak neléčí. Tuberkulóza se pak šíří hlavně mezi povstalci a disidenty z Darfúru, Jižního Kordofánu nebo oblasti Modrého Nilu. Někdy v podstatě jen vynášejí mrtvé. Další věc je, že nejvyšší trest pro vězně je, že otevřou betonovou jímku se splašky z celé věznice a ponoří jej tam až po krk na půl hodiny. Kvůli tomu se tam začala šířit cholera. Můžete se setkat i s malomocenstvím. Mezi uprchlíky z Eritreje se šíří svrab. Z jejich stavu jsem byl v šoku. Museli neskutečně trpět. Většina vězňů trpí chronickou bronchitidou, protože rána jsou velmi chladná. Malárii měl každý týden někdo. Pro ně je to pouze něco jako chřipka.

Lidovky.cz: Jak se člověk mohl v tamních podmínkách vyhnout tomu, aby se také nakazil? Vám přece také hrozila malárie, když jste neměl moskytiéru.
Samozřejmě že hrozila. Dokonce jeden z mých spoluvězňů pastorů ji dostal, když jsme byli první čtyři měsíce v cele na policejní stanici tajné služby. Mně naštěstí výsledky z vyšetření v české nemocnici nepotvrdily žádnou z těch nemocí.

Lidovky.cz: Milost, kterou jste dostal, byla v plné výši, je to tak?
Přesně tak. Pohlížejí na mě jako na nevinného, nemám žádný záznam. Ale i když jsem měl dostat zpátky počítač, kameru, telefon, hodinky, celé technické vybavení, všechno si nechali. Je tam obrovská korupce. Největší kriminální živly jsou vlastně dozorci ve věznicích, kteří jsou velmi úplatní. Policie, vyšetřovatelé, všichni jsou velmi hladoví po zisku. Ten major, který mi šel oznámit, že mě pustí, mi řekl: „Chtěl bych od vás nějaký dárek, co mi dáte?“ Dal jsem mu libry, které mi v kanceláři vrátili. Stejně jsem nevěděl, co s nimi. Je to neskutečné. Mají tak nízké platy, že vlastně parazitují na vězních, kteří dostávají nějaké jídlo nebo peníze od svých rodinných příslušníků.

Lidovky.cz: Strávil jste kromě Súdánu dost času také třeba v Nigérii. Jak vlastně probíhala vaše práce v Africe?
V celé Africe mám síť spolupracovníků, se kterými se tam setkávám a koordinuji humanitární projekty. V žádné zemi ale nepobývám déle než týden nebo dva. Dřív jsem působil i ve Střední Asii nebo na Blízkém východě. Ale teď se to zredukovalo pouze na Afriku. Nejproblematičtější situace je v severní části Nigérie.

Lidovky.cz: Jak teď vidíte svou budoucnost, máte chuť pokračovat?
Budu mít určitě dovolenou, abych se zotavil. Ale v práci budu pokračovat dál. Do Súdánu se už asi nedostanu nikdy, pokud tam bude tento režim, protože mi nedají vízum. Doufám ale, že moji spoluvězni budou co nevidět také propuštěni a naše spolupráce bude pokračovat dál. Je potřeba držet nátlak na súdánské orgány.

Lidovky.cz: Mají šanci se z vězení dostat?
Určitě, nátlak je teď opravdu velký. Zajímá se o to britský ministr zahraničí a dostává se to celkově do vyšších politických pater. Ta situace je neúnosná. Bude to ještě trvat zřejmě nějaký čas. Ale oni jsou nesmírně stateční. Jeden už ve vězení byl a zažil dokonce mučení elektrickým proudem. Je běžné, že když je někdo z politických důvodů vězněn poněkolikáté, je to takový zkušený matador, se kterým jen tak něco nezahýbá.

Lidovky.cz: A jejich jediným proviněním tedy je to, že jsou to křesťané?
Problémem je, že si tu víru nenechávají pro sebe a šíří ji dál. Pokud je někdo hlasitější, dříve nebo později se ocitne na černé listině.