Obyčejně mi podepisování petic připadá trochu na nic a raději mám činy ráznějšího charakteru – například zatčení lumpa, odsouzení zloděje popřípadě pár facek nenapravitelné drbně. Tentokrát mne ovšem Ivin zoufalý hlas přesvědčil. Jo petice je důležitá, otevřený dopis ministrovi jakbysmet, kácet se musí přestat. Protože jsem kůrovce neviděla ani z vlaku, a jen tuším, že se nelikviduje střelbou z granátometů, ráda bych z povolaných a objektivních úst slyšela nějaký rozumný úsudek.
Zatím se lidé, kterých si vážím, zasazují spíše proti kácení. Dokud se to zcela nevyjasní, neměl by přece padnout už jediný strom. Už to říká kdekdo. Jenže padá. A mně už zase můj podpis pod peticí a dopisem premiérovi připadá jako trapné připomenutí marnosti projevu vlastní, svobodné vůle.
Před pár dny prošlo kolem nás jedno výročí, které bychom měli trávit demonstrováním před ruskou ambasádou a hlasitým voláním hanba. Je to tři roky, co Rusko napadlo Gruzii a dodnes ji nejen okupuje, ale ještě z ukradených gruzínských enkláv vytvořilo své protektoráty, v nich si vybudovalo vojenské základny. Jinak poměrně sympatický ruský prezident Medveděv má dokonce tolik drzosti, že v den výroční navrhuje svým poslancům, aby tanky v Jižní Osetii a Abcházii legalizovali zvláštním zákonem.
Stejně, jako v případě šumavských smrků, ani v případě ruského útoku nemám ve všem jasno. Nevím, kdo kdy na koho jako první vystřelil a kdo se do koho strefil. Jenže ani kdyby gruzínský prezident Michail Saakašvili tisíckrát Moskvu provokoval, neměla právo se znovu vojensky usadit v Zakavkazsku a deklarovat, že odsud už nikdy neodejde. A nechoďte za mnou s tím, že Američané také vlezou, kam mohou. Za prvé nepíšu o USA a jejich zahraniční politice, za druhé Američané dost spěšně své vojáky stahují, neboť by jinak měli doma namísto oslav invaze lidové protiválečné povstání.
V Rusku nikoliv. V Rusku se lidé na vítězné války dívají automaticky jako na spravedlivé, neboť Rusko je velké, moudré a koho zachvátí, měl by být tomu rád. Jaký že tohle má vztah k šumavskému kůrovci? Jednoznačný. Hlas veřejnosti přehlušily naše pily, stejně jako ruské tanky. Proti okupace Gruzie se vyslovila řada osobností, podepsáno bylo nespočet petic, ale ruský voják se nehnul z místa. Proč taky. Za slovy nenásleduje nic, žádná sankce, žádný trest, žádný čin.
Tuším, že osud mého podpisu pod peticemi za teritoriální celistvost Gruzie bude mít stejný význam, jako podpis pod peticí za záchranu smrků.
A tak jen tupě a s jakýmsi vnitřním pocitem, že sled událostí nepostrádá jisté logiky, sleduji řádění v Londýně a dalších městech spořádané Anglie. Nemají tam ani Saakašviliho, ani kůrovce, ani Medveděva s Putinem, a stejně se začali mydlit. Lidé na jedné straně barikády se chápou kamenů a sirek, na druhé klacků a holí. Nějak se přestávají spoléhat na politiky, petice, otevřené dopisy, volby, své hlasy, zákony, soudy a právo.
Je to logické. Když hlas občana politik neslyší, neboť si zacpává uši, aby ho volič nerušil v jeho bohulibé činnosti, tak si občan uvědomí, že jako signatář peticí je za vola. A vezme klacek. V Londýně, nebo v Moskvě… na tom nesejde. Jen v Praze je stále nějaký nepochopitelný občanský klid. Ne, kdepak, nechci se nechat popotahovat za vyzývání k násilnému svržení moci. Chtěla jsem jen navrhnout, zda by se namísto kácení nedalo unizóno zvolat: "Kůrovče! Ruce vzhůru…" Třeba by ten brouk pochopil, že přichází čas naslouchat i hlasu lúzy.
