Ve stejnou chvíli mne z něj zvedla informace z úplně jiného prostředí – českého. Ale vlastně ze stejného soudku. Bezpečnostní agentura ABL kšeftuje s odposlechy, které zřejmě nakoupila na základě čestného tenderu od BIS, a pro tentokrát se z bohatého archivu rozhodla vybrat pro zveřejnění záznamy rozhovorů exprimátora Prahy Pavla Béma s lobistou Romanem Janouškem. Jupíííí.A pak že nějaká láska a pravda někdy nad něčím zvítězí To je ale den!
Saljo u nás znal málokdo. Pro mne byla ústřední osobou ruského disentu, jedním z nejstatečnějších lidí, jaké jsem kdy potkala. V 90. letech jsem s ní občas hovořila o bolestném přerodu totality v demokracii a vždy mou skepsi dokázala zvrátit pořádnou dávkou iluzí. Jenže její smrt, tak paradoxně načasovaná, mi poslední iluze o dobru, co má v pohádkách vždycky navrch, vzala. Přesto se mi strašně nechce rezignovat.
Při pohledu na její unavenou tvář nedlouho před smrtí a na rozzářený úsměv exprimátora v červené bundě a s českou vlajkou na vrcholu Everestu si říkám, že Marina Jevgenijevna se postavila mnohem větším výzvám, než je banda ubohých českých zakomplexovaných mužíčků, co se nacpaly do politických funkcí a jsou ochotni "bojovat do posledního dechu" za své nezasloužené dividendy. Saljo se nebála usvědčit samotného Putina. Vlastně… bála se strašně. Ale stejně ho usvědčila.
Marina se narodila do slušné rodiny petrohradských intelektuálů, kteří z ní vychovali poctivého člověka. Pro politickou kariéru je to ten nejhorší předpoklad, a tak Marina vystudovala geologii. Až v 80. letech, kdy se v SSSR zrodila perestrojka a glasnost a Michail Gorbačov, se Saljo spolu s přáteli vrhla do zakládání prvních demokratických hnutí. Kameny se ocitly na vedlejší koleji.
Říkali jí "Babička ruské demokracie". Na mně jako babička nikdy nepůsobila. Ani v poslední době, kdy stěží dýchala a hovořila o smrti. "Zabijou mne, viďte," konstatovala v jednom z nedávných rozhovorů způsobem, jakým se tážeme na cestu. Šéfredaktor místního listu "Pskovská gubernie" Lev Šlosberg se jen pousmál. Kdepak, nepodléhám konspirativním teoriím, ačkoliv k nim mají novináři výjimečné sklony. Saljo zemřela přirozenou smrtí. Přesto, že důvod zavřít ji pusu mělo hodně lidí.
Reputace čestné, statečné a zásadové ženy přivedla Saljo v roce 1992 do funkce šéfky poslanecké skupiny, která vyšetřovala činnost výboru pro zahraniční vztahy při radnici Petrohradu. Nemohla tušit, na jak tenký led vstoupila. A kdo se stává jejím úhlavním protivníkem po zbytek života. Vladimír Vladimírovič Putin, tehdy "jen" snaživý byrokrat, ale také důstojník KGB se zahraničními kontakty, s napojením na kolegy z bezpečnostních složek a neuvěřitelnými konspiračními schopnostmi.
Obrovský potravinový deficit ohrožoval počátkem 90. let rodící se demokracii. Na petrohradských pultech nebylo nic. Už ani rybí konzervy nebo kousek sádla. Nic. Bylo nutné okamžitě přesvědčit veřejnost o životaschopnosti nového, svobodného Ruska. Bylo nutné nakrmit lid. Zdálo se, že mezi fanatiky liberálních reforem patří i Putin. Respektive, nikdo o jeho názorech tehdy nepřemýšlel, nikoho nezajímaly a jeho jméno znali jen na radnici. Pro občany byl neznámou šedou myší s klotovými rukávy.
Podle Saljo je ale připravil o zhruba 100 miliónů dolarů. Svým podpisem povoloval barterový obchod, kdy zcela neznámé, narychlo vzniklé firmy dostávaly licenci, aby mohly ruské suroviny - ropu, dřevo, kovy - vyměňovat za potraviny. Bez jediné kopejky či dolaru. I když podle zákon na vydávání takových licenci neměl Putin právo, jeho podpis stojí pod řadou povolení. Na jiných je podpis jeho podřízeného Onikina.
Nu což, v krizi je možné nad upřímnou snahou pomoci překračující psaná pravidla přimhouřit oči. Jenže, Saljo zjistila, že firmy sice suroviny vyvezly, ale potraviny za ně nedodaly. A nikdo se nad tím nepozastavil, nikdo nic nekontroloval. Hm. Sedět v čele petrohradské radnice náš pan Bém s poradcem Janouškem, prodali by v tu zmatenou dobu výhodně i Auroru.
"Putin se jednou ke kauze vyjádřil. Řekl, že žádné licence nevydával, a že některé firmy skutečně ne úplně splnily to, co slíbily." Saljo se trpce usmívala, když vysvětlovala podstatu věci. "Jenže já je mám tady v deskách. Licence s jeho podpisy. Jojo, prý nevydával. Nevydával…" Desky ukryla velmi dobře. O jejich obsahu Saljo otevřeně hovořila, burcovala, údaje se objevily v ruském i světovém tisku.
Jak je možné, že to pozicí Putina neotřáslo? Důvodů je hned několik. V 90. letech byl nejdřív příliš bezvýznamný. Navíc 100 miliónů dolarů nebyla ve světle obrovské rozkrádačky sovětského bohatství zase taková částka. Kromě toho zapojil své známé z KGB a problém zametl pod deset koberců. Když se stal prezidentem, vzal média okamžitě pod kontrolu. Než se rozšířil internet, Putin se stal nedotknutelným. Nakrmil veřejnost jinými tématy. Strašil jí například teroristy, či rozpínavostí USA. Na nějaký ten starý hříšek mladého, nerozvážného rozvědčíka se zapomnělo.
Saljo v roce 1993 navrhla okamžitý vyhazov podvodníčka Putina a jeho předání soudu. Získala podporu městské rady, našla spojence v i tehdejší administrativě prezidenta Jelcina. Šéf kontrolní správy Kremlu Jurij Boldyrev vydal příkaz, aby Putin nebyl jmenován do žádných funkcí až do prošetření případu. Vzápětí byl odvolán z funkce a zmlknul. Ačkoliv Putin byl tehdy pan Nikdo, dokázal se ubránit . Ne nadarmo byl ve škole KGB vynikajícím žákem.
Starosta Petrohradu Anatolij Sobčak (otec dnes slavné televizní hvězdy a opoziční aktivistky Xenie Sobčakové), člověk považovaný za průkopníka demokracie v Rusku, z nepochopitelných důvodů zastavil veškerá šetření. Zdrcená Saljo v roce 1993 složila poslanecký mandát. O tři roky později Putin povýšil a stěhuje se do Moskvy. Nejdřív dostal job v prezidentské administrativě, pak stanul v čele své milované FSB (dříve KGB) a 90. léta završil jako předseda vlády. Odtud už vedla cesta do Kremlu.
31. prosince 1999 na smrt nemocný prezident Jelcin předal žezlo následníkovi Putinovi. Saljo se začala bát. Přesto ještě napsala prorocký článek: "V.V.Putin – prezident zkorumpované oligarchie". Jako první prohlásila: "Putin, to je nadlouho."
Nikdo už se nedozví, co se přesně stalo. Prý jí přišel mafiánský telegram s textem: "Přeji ti pevné zdraví, a možnost si ho užít," s podpisem Putin. Ona sama to popírala. Přesto Marina mizí z veřejného života. Stěhuje se do zapadlé vesnice Ladino. Zavřela se do polorozpadlého domu se svou sestrou a mnoho let o nich nikdo nic neslyšel. Jisté je jen to, že usvědčující materiály schovala na neznámé místo.
Důvod, proč se tato tvrdohlavá bojovnice za spravedlnost stáhla do ústranní, se už asi nikdo nikdy nedozví. Možná něco napovídá její poslední pokus o vyšetření kauzy "Putinův barter". V roce 2003 se Marina sešla s demokratickým poslancem Sergejem Jušenkovem v jeho moskevské kanceláři. "Uviděla jsem tam člověka, kterého jsem nechtěla nikdy potkat, nikde, za žádných okolností," řekla po letech. Jméno dotyčného si s sebou odnesla na onen svět.
Zanedlouho poté Jušenkova zavraždili. V roce 2007 zemřel záhadnou smrtí i někdejší zástupce Saljo ve vyšetřovací komisi Jurij Gladkov. V osmapadesáti se stal obětí dodnes neidentifikované otravy. Podle Saljo ani starosta Sobčak nezemřel přirozeně. Byl pro ni svědkem i spolupachatelem. Soudí, že Putina kryl, protože sám neměl úplně čisté svědomí. A své tajemství si vzal stejně, jako mnozí aktéři tohoto příběhu, do hrobu. "Měli by ho exhumovat," vyzývala nedlouho před vlastní smrtí Saljo.
Bála se, že je na řadě? Proto ten odjezd na venkov a demonstrativní mlčení? Prolomila ho až vloni na podzim. Před parlamentními volbami rozesílala výzvy, aby lidé volili kohokoliv, kromě Putinovy strany "Jednotné Rusko". Začala psát blog, vrhla se do víru sociálních sítí, psala knihu, kterou už dokončit nestačila. 4. února vystoupila ještě na protivládní demonstrace v Petrohradě. Slíbila, že Putinovu kauzu z počátku 90. let nikdy nenechá usnout.
"Budu bojovat až do konce," řekla Saljo, kterou skoro citoval v tyto dny Pavel Bém. A povedl se jí husarský kousek i pár dnů po vlastním skonu. Dokumenty usvědčující Putina z finančních podvodů a machinací, proti kterým je průšvih s "Opencard" jen špatně vymáčeným čajem, se objevily v internetu. Je to 250 stran. Visí na profilu Saljo na Facebooku.
Louskám to denně před spaním. A dívám se na české zprávy. Hlavní roli v nich hraje náš malý, sebevědomý a drzý bývalý radniční byrokrat Bém, který se buší ve vypracovanou hruď a volá, že žádný zákon neporušil. I Putina je asi "čistý" – jeho kauza je dle paragrafů promlčená. I on je bývalý radniční úředník s hodně vymakanou hrudí. Snažím se nepropadat beznaději. Těch 250 stran posmrtného poselství Saljo je můj každodenní pokus o návrat iluzí.
