Přitom se k nám překlady tohoto možná posledního velkého klasického vypravěče dostaly až na sklonku jeho života a až deset let (!) poté, co mu byla v roce 1978 udělena Nobelova cena za literaturu, jako prvnímu a asi i poslednímu autorovi, jehož literárním jazykem bylo jidiš. Pominemeli drobnou ochutnávku ve formě dvou povídek ve výboru jidiš literatury Rozinky a mandle (1968), byl tím prvním a hned zásadním Singerovým vstupem do českého jazyka povídkový výbor Stará láska, který přeložil, vybral a komentoval Antonín Přidal a který vyšel v roce 1987 ve skvělé odeonské řadě Soudobých světových autorů. Myslím, že to byla jedna z posledních skutečně kvalitních knih, jež spojovala intelektuály s obyčejnými čtenáři. Tato jednota je už asi těžko dosažitelná, ke škodě všech.
Singerovy knihy, především romány a novely, po roce 1989 začaly vycházet ve značném počtu, skoro nebylo nakladatelství, které by aspoň jednu jeho knihu nevydalo. Od konce 90. let ho vydává zhruba dvakrát ročně nakladatelství Argo, vždy v pěkné úpravě s izraelskou fotografií Karla Cudlína na obálce. Počet těch úhledných knih už dosáhl dvaceti čtyř, a stále není ani zdaleka kompletní. Ty knihy se už téměř nerecenzují: Singer je samozřejmá konstanta, a kdo mu jednou propadl, může ho číst celý život, přičemž se může spolehnout, že vždy vstoupí do důvěrně známých vod, jejichž vláha a chuť se mu nikdy neomrzí. Osobně vedle něj umisťuji jiného neárijce a Singerova newyorského souseda Woodyho Allena, se kterým - tvrdím to, aniž bych měl místo to tady naznačit - toho má mnoho společného.
Posledním svazkem, který Argo vydalo, je Kafkův přítel a jiné povídky. Anglicky kniha vyšla v roce 1979 a je jednou z desíti, z nichž Přidal uspořádal Starou lásku. Použil z ní pět povídek z dvaceti, mezi nimi i titulního Kafkova přítele.
Jak ví každý jeho čtenář, lze Singerovy povídky rozdělit do tří základních tematických množin. Tím prvním je svět východního židovstva, svět jeho rodičů, otce rabína a milující matky, svět zalidněný desítkami postav sousedů, venkovanů, chasidů, rabínů, nešťastníků i osob milujících i milovaných, prosťáčků i dobrodruhů. Je to svět chudý, ba primitivní, na který dorážejí dybuci, démoni a různé nečisté síly, ale prozářený smyslem, který mu poskytuje všeprostupující Boží přítomnost. Tady má Singerovo vyprávění nejtradičnější podobu, připomíná, pokud je příběh tragickým, legendu či báji. Pokud veselý, tak anekdotu. V této knize jsou typickými zástupci povídky Altele, Hosté zimního večera, Sázka, Příběhy od kamen...
Druhý okruh představují povídky, v nichž Singer a s ním i jeho postavy, směrují tento tradiční, v mnohém ještě středověký svět židovských štetlů do sekulárního prostředí, nejčastěji předválečné Varšavy, nad níž se vznáší přízrak nadcházející katastrofy. To je vstup do víru, v němž se všechny jistoty dané omezením hroutí, postavy se ocitají v chaosu mravním, náboženském a politickém. Základní silou je pudový, chamtivý sexus, který ovládá muže i ženy a je asi jedinou osudotvornou silou, která tu ještě zbyla. Klasická je vedle té titulní povídka Síly, při níž běhá mráz po zádech.
Třetím prostorem příběhů je Amerika a osudy Židů, které do ní přivály evropské běsy. Singer odešel do Ameriky v roce 1935, takže těch největších hrůz byl ušetřen. Jako redaktor židovských novin a postupně se etablující - a pak i slavný - spisovatel se však potkával s lidmi, kteří je zažili přímo. Singer vypráví o strašných věcech, avšak ví, že nemůže nikdy mluvit o ničem jiném než o tom, co přišlo po nich. Jsou to zprávy ze světa, který žije v prodlouženém čase. Bůh, který zůstal ve štetlech, dal tomuto lidu šanci. Jak ji využijí a zda ji pochopí, je pak jen na nich. O tom vyprávějí povídky Klíč, Osud, Syn. A vlastně o tom stále vypráví nekonečný svět Isaaka Bashevise Singera.
I. B. Singer: Kafkův přítel a jiné povídky
Přeložili Lenka Sobotová Urbanová a Antonín Přidal.
Vydalo Argo, Praha 2010, 302 stran
