Vzbudil mě nezvyklý křik, pískot a rachot. Vykoukla jsem z okna na miniaturní zahradu za domem, kam se sotva vešla jabloň, sušák na prádlo a záhon mrkve. Z mého pokoje byl výhled na deset dalších zahrad s naprosto stejnou úpravou. Na všech pobíhaly houfy malých dětí ve žlutém a zeleném oblečení, shýbaly se pod laťkové ploty, lezly po čtyřech a neskutečně hulákaly. S jejich hlasy se mísilo juchání dospělých, jež snahu svých potomků se zaujetím pozorovali. Jakmile se jeden zrzavý hošík vymrštil a zařval „wau, egg, my egg!“, uvědomila jsem si, co ten povyk znamená. Velikonoce. Mé první v Anglii.
Do okamžiku, než jsem se v osmnácti začala o Velikonočním pondělí uvnitř našeho domu zamykat a nechávala se zapírat, měly i pro mě tyhle svátky nezapomenutelný kolorit. Ne že bych s měsíčním předstihem malovala kraslice. Přesto bylo zábavné otevřít na každé zazvonění dveře a s nevinným úsměvem předstírat údiv, kdo že to k nám zavítal. Pak hbitě seběhnout schody, dostat se rychle na dvorek, uhnout před kýblem ledové vody, se kterou čekal další houf chlapců za rohem domu, a nechat je všechny s pobavením klouzat v bahně i s pestrobarevnými mašlemi na karabáčích.
Proč můj život doznal zásadních změn právě před loňskými Velikonocemi, které jinak probíhaly normálně, netuším. S Vladimírem jsem se znala už od základky, byl ze sousední vesnice. Blíž jsme se poznali během léta – na jedné z místních zábav. Ale nic vážného, tak jsem to alespoň vnímala já, přestože jsem do něj byla zamilovaná. Jen courání po návsi za soumraku ruku v ruce, sem tam dlouhé políbení a pohlazení. Vláďovi to však přestávalo stačit. Zjišťoval, kde jsem to které odpoledne byla, co přesně dělala a kam zrovna jdu. Vše se vyhrotilo ještě více, jakmile mě uviděl v parku povídat si s kamarády, z nichž mě jeden z legrace pohladil po rameni. Vláďa ztropil scénu jako z argentinské telenovely a prý, jestli jsem jeho, tak se nemám co vybavovat s jinými chlapy. Přišlo mi to uhozené, ale mám ho přece ráda, říkala jsem si. Pak přišel s návrhem, abychom spolu začali bydlet, že má volný byt po dědovi. Fajn. Když jsem ale chtěla jít večer ven, dveře byly zamčené a klíč nikde. Vláďa mě uprosil, abychom tenhle večer strávili jen my dva spolu. Další večer se ale vše opakovalo s tím rozdílem, že Vláďa byl v práci a já zůstala pod zámkem. Prý mi nedopatřením vzal klíče. Do třetice všeho dobrého jsem zůstala jako opařená, protože když jsem se naoko rozzlobila, že si můžu chodit ven, kdy chci, přiskočil, smýkl se mnou a hrubě sevřel mou paži. Zbytek dne už se jen dokola omlouval a litoval, co že mi to provedl. Ale ani tehdy neplatilo poprvé a naposledy.
Když jsem po měsíci přišla navštívit mámu a ona uviděla moje tělo poseté modřinami, vážně jsme si promluvily a do dvou hodin jsem měla oba své kufry zase u našich. Vláďovi jsem jen napsala, že končíme a už s ním nechci mít nic společného. Odepsal. Začal vyvíjet tlak, sledoval mě, kamkoli jsem se hnula, a dvakrát mi venku dokonce vlepil facku se slovy, že beze mne nemůže žít. Pak se naštěstí odmlčel a já o něm týdny neslyšela. Až o loňských Velikonocích. Pro jistotu jsem v pondělí rezignovala na všechny návštěvníky a zůstala ve svém pokoji. Natáhla jsem se na postel a usnula. Probudil mě podivný zvuk. Sotva jsem otevřela oči, přiskočil ke mně Vláďa, který se dovnitř dostal otevřeným oknem. V ruce držel nůž, ve tváři měl šílený výraz. Začala jsem hrůzou řvát a pištět. Naštěstí byl ve vedlejší místnosti otec a během vteřiny rozrazil dveře. Vláďa tak tak uhnul před jeho napřaženou paží a zachránil se výskokem z okna. To, že tady už přestává legrace, bylo jasné všem. Nahlásili jsme vše na policii. Byla jsem vyděšená a jediné, co mě drželo nad vodou, byl můj plánovaný odjezd do Anglie.
Dnes je to necelý rok, co bydlím a pracuji v Bath. Sama sebe jsem ustavičně přemlouvala, že jsem ty nemilé zkušenosti už překonala, zapomněla. Nebýt včerejšího e-mailu od mámy. Poslala mi článek z novin: „Vladimír Stavinoha odsouzen na patnáct let za brutální vraždu své osmnáctileté přítelkyně.“ Proklaté Velikonoce.
příběh Jaroslavy Riedlové napsala Irena Šťastná
