Vypadá to, že v Městských divadlech pražských mají španělskou sezonu, ale jak se k ní dobrali, to nikdo netuší. Možná že nad divadelní adaptací Almodóvarova snímku Vše o mé matce dostala dramaturgie nápad uvést i Lorcovu Krvavou svatbu, která ve filmu funguje nejenom jako symbol mateřské lásky. Ale možná taky že ne, prostě se tak urodilo.
Adaptace filmové látky na jevišti vždycky vyvolávají jednu zásadní otázku – proč. Pokud je jevištní provedení jasnou odpovědí na toto tázání, neboť přináší novou kvalitu, všechny výhrady a pochybnosti mohou klidně spadnout pod stůl. Bohužel nová inscenace podle zmíněného snímku Pedra Almodóvara, kterou v Divadle ABC uvedl Petr Gábor, žádnou uspokojivou odpověď neposkytuje, spíš naopak, otazníky se množí jak houby po dešti.
Nevím, jestli nás má těšit, že i ve Velké Británii jsou stejně potrefení jako my. Že se tahle divadelní adaptace, kterou pořídil Samuel Adamson, hrála v londýnském Old Vicu, vůbec neumenšuje problematičnost takového činění. I tak je třeba položit otázku, proč si někdo pro převod vybere snímek, který je tak závislý na filmové řeči, velkými detaily počínaje a významovými střihy konče. Zmatené návraty v ději Gábor se sice velice snažil, aby inscenaci dodal přesah a symboliku, jenomže dějové vracečky odehrávající se v mysli hlavní hrdinky a zjevování se jejího tragicky zemřelého syna Estebana vytvářejí pouze zmatek, nebo působí skoro jako divná duchařina. Na vině je jistě i to, že do polopaticky traktovaného a tři hodiny se vlekoucího děje se těžko vmontovávají metafory, které mají zajistit přesah tématu. A navíc: Almodóvar si s melodramem jen pohrává, zatímco Gáborova divadelní verze je skutečným melodramem, a ještě do detailu realisticky vyhrávaným.
To je třeba dobře vidět i na hudbě Alberta Iglesiase, kterou divadelní inscenátoři převzali: mimo biják je z ní banální cajdák. Pokud jde o dramatizaci jako takovou, její autor neudělal nic jiného, než že zpřeházel scénosled, a to ještě tak nešťastně, že pro diváka, který nezná děj filmu, se hodně momentů znejasnilo.
Jinak je samozřejmě příběh totožný: Manuela tragicky přijde o sedmnáctiletého syna, který si do deníku zaznamenal, že touží poznat svého otce. Ten matku opustil ještě před jeho narozením a Manuela se posléze vydává do míst svého mládí a hledá transvestitu Lolu, kterému chce oznámit, že měl syna.
Jestli tvůrce k divadelní adaptaci přivedla určitá teatralita a grotesknost, s níž Almodóvar záměrně zachází, pak je to chybná úvaha, protože v divadle obojí funguje za zcela jiných podmínek. V inscenaci se groteskno mělo zřejmě zhustit v postavě transsexuální prostitutky Agrady, na jejíž autenticitě si velmi dal záležet Vladimír Marek. Jenže ji zbytečně obtáhnul tlustou tužkou, nemluvě o zbytečně razantní vulgaritě, což v kombinaci s dalším „tlačením na pilu“ vytváří dojem, že se inscenuje úplně jiný a podstatně lechtivější kus.
Nepatřičně zhrubla zvláštní nebeskou aureolou obdařená jeptiška Rosa, kterou ve filmu hrála Penelope Cruz. Evellyn Pacoláková Rose dodala nepatřičnou vehemenci až vlezlost, což potrefilo i další postavy kromě Manuely, kterou Dana Batulková hraje v jedné nevýrazně lítostivé tónině. Vposlední době herečka stále dostává role psychologicky komplikovaných hrdinek, které ale nedokáže přesvědčivě ztvárnit a pomáhá si přibližným civilismem bez vnitřní opravdovosti. Dlouhé čekání na emoce Tento fakt tentokrát ještě víc vynikne v konfrontaci s výkonem Dany Syslové (Huma Rojo), která pokaždé jeviště doslova rozsvítí svou osobitostí a pravdivostí. A tak je smutné, že na jedinou emočně silnou scénu se musí čekat téměř tři hodiny – Syslové působivý závěrečný monolog ale už sotva něco zachrání.
I když ani u Almodóvara nejsou muži důležití, v ABC jde téměř o karikatury. Viktor Dvořák jako sedmnáctiletý Esteban budí dojem unaveného pána v letech , který se nepatřičně vnucuje, a závěrečný vstup Estebanova otce, jinak opět transsexuální prostitutky Loly v podání Ivana Korečka, je z rodu nočních můr.
A ještě douška na závěr: zdá se, že dnešní (případně v 90. letech) španělské ženy nenosí nic jiného než flitry a lurex, nejlépe v kombinaci s oranžovými punčocháči – kostýmy Kataríny Holkové jsou tak beztvaré a nesmyslné, že si je třeba položit otázku, zda nesledují nějaký hlubší význam.
Nová inscenace ničím neobohatila ani téma, které Almodóvar před léty originálně rozvinul, ani nenašla nové tóny ve starém příběhu. Takže se neodbytně vnucuje otázka, proč to všechno, a ještě ze Španělska do Čech přes Velkou Británii.
***
Vše o mé matce
Samuel Adamson podle Pedra Almodóvara Překlad: Pavel Dominik Dramaturgie: Věra Mašková Scéna: Jozef Ciller Městská divadla pražská, Divadlo ABC, premiéra 20. února
Nová inscenace ani ničím neobohatila Almodóvarovo téma, ani nenašla nové tóny ve starém příběhu
