Nedávno mě pozvali na sraz lidí, kteří adoptovali vysloužilé dostihové chrty z Velké Británie. Kromě pohodových psů, kteří již nějaký čas žijí v novém domově, tam byli také psi čerstvě dovezení a čekající na nové majitele. Sotva stáli na nohách, třásli se, rychle dýchali a v očích měli paniku. Dosud neznali nic jiného než kotec a dráhu. Nedostali se na ulici, do lesa, nikdo je neučil čistotnosti, nehladil je a nemazlil se s nimi.
Adaptace na nový život pro ně znamená obrovský stres. Ve svém krátkém vystoupení jsem se proto zaměřila na psychické trable těchto psů a na to, jak se jim dá pomoci některými přípravky na přírodní bázi. Zevrubně jsem popsala složení a princip účinku několika preparátů, které jsem měla s sebou, a nabídla ke koupi jednotlivé tablety pro okamžité ošetření těch nejvyděšenějších psů. Ale nenašel se vůbec nikdo, kdo by chtěl ulevit svému psovi práškem za dvacet korun, ačkoli trička, tašky, přívěsky a další předměty s obrázky chrtů prodávané na akci, jejichž cena byla minimálně desetinásobná, šly na dračku. Považovala jsem to za své osobní selhání – asi můj výklad nevyzněl tak, jak měl.
Nejvíce mne však šokoval cvičitel psů na jiném srazu pejskařů. Měla jsem tam vystoupit s přednáškou o poruchách chování a jejich řešení a tento člověk přednášel přede mnou. Jak mne uviděl, oznámil: „Já mám za sebou roky práce se psy. Nic nemám vyčtené z knížek jako někdo, kdo cpe do psů sedativa!“ Skromně jsem se ohradila, že tuto skupinu léků nepoužívám, ale zbrunátněl a křičel na mne, že lžu a škodím psům…
Vysvětlení jeho výpadu přišlo vzápětí: „Veterináři chtějí na majitelích zvířat jen vydělávat. Proto doporučují zákroky, které nejsou vůbec potřeba, a předepisují léky, na kterých mají velkou marži, ale které zvířatům škodí. Takže – veterinářům se zdaleka vyhněte.“ Uff, na jednu stranu jsem si oddechla. Chvíli to vypadalo, že jsem jediným obžalovaným já, a ukázalo se, že nás padouchů škodících zvířatům je jen v Česku několik tisícovek.
Zkuste si představit mé pocity, se kterými jsem o hodinu později předstupovala před stejné plénum s příspěvkem o tom, jakými metodami (vědecky ověřenými) a přípravky (farmakologickými) se dají řešit psychické problémy zvířat.
Tyhle zážitky mne donutily hodně přemýšlet. Máme my veterináři opravdu tak nízký kredit a tak malou důvěru klientů? Je mezi lidmi obecně jakási nedůvěra v léky? Jako protiargument se nabízejí opačné extrémy: občas přijdou majitelé psa a žádají „nějaké prášky“, aby je (a hlavně pobouřené okolí) jejich miláček přestal obtěžovat štěkotem nebo agresí. Během debaty o možném řešení ještě párkrát zopakují své přání. Přišli pro prášek, jsou ochotni za něj zaplatit, tak honem, sem s ním!
Další práškůchtivou skupinou jsou někteří e-mailoví klienti. Vylíčí mi, co jejich zvíře provádí, a v závěru stojí žádost: „Napište, jaký lék dávat, seženeme ho na internetu.“ Poté co jim oznámím, že od boku neléčím a před doporučením jakéhokoliv léku musím zvíře vidět a vyšetřit, se už většinou neozvou. Ale pak se mi v ordinaci objeví majitelé, kteří hlásí: „Už jsme ho zkoušeli léčit vším, co jsme našli na internetu.“
Tak jak je to tedy s důvěrou, či nedůvěrou v prášky a ve veterinární lékaře? Nejspíš každý věříme něčemu a někomu jinému, podle svého naturelu, vzdělání a zkušenosti. Psi to mají jednodušší – ti prostě bezmezně věří svým páníčkům.
***
Nejvíce mne šokoval cvičitel psů na jednom srazu pejskařů, kde jsem přednášela o poruchách zvířecího chování
O autorovi| Hana Žertová, veterinářka Autorka je doktorka veterinárního lékařství, dlouhodobě se zabývá problematickým chováním psů a koček
