Gustáv Husák, premiér druhé republiky Jan Syrový, ministr spravedlnosti Prokop Drtina, kritik Bedřich Fučík, básník Václav Renč, poslankyně Františka Zemínová, převor Břevnovského kláštera Jan Opasek, litoměřický biskup Štěpán Trochta. Co mají tito lidé společného? Všichni byli politickými vězni propuštěnými 10. až 12. května 1960. Tehdejší amnestie se týkala více než pěti tisíc politických vězňů, část z nich se však brzy dostala do vězení znovu.
Když Miroslav Semilský (80) líčí po padesáti letech okolnosti svého propuštění z Leopoldova, neubrání se dojetí. „Po těch sedmi a půl letech jsem byl vystrašenej, bál jsem se promluvit na ženskou, protože jsem se styděl,“ říká. „Nebyl jsem schopen nikomu tykat, protože v kriminále se pořád muselo čepici dolů a zdravit. Člověk tam byl ušlápnutej, jeho osobnost byla dána na nejnižší míru.“
Miroslav Semilský je dnes zřejmě poslední žijící obětí provokace Státní bezpečnosti nazvané Akce Kluky, jejímž cílem bylo zastrašit soukromě hospodařící rolníky a přinutit je ke vstupu do družstev. V obci Kluky mezi Mladou Boleslaví a Mšenem vytvořila StB „protistátní skupinu“. Její členové pak byli v květnu a říjnu 1953 v Liberci souzeni - procesy provázela halasná propagandistická kampaň. Odsouzeno bylo 36 lidí, dva dostali doživotí a zbylí dohromady 389 let. Jednoho sedláka StB umučila přímo u výslechu, další zemřel ve vězení. Jeden z vyšetřovaných - řídící učitel Alois Jech z Lobče - spáchal po návštěvě StB sebevraždu. Miroslavu Semilskému bylo v době zatčení dvaadvacet, byl čerstvě ženatý a jeho manželka čekala dítě. Za pomoc domnělému odbojáři, ve skutečnosti pracovníkovi StB, dostal 15 let, stejně jako jeho o čtyři roky starší bratr. Oba v Klukách hospodařili na rodinném statku, který stát poté zabavil.
„Amnestii nikdo nečekal,“ říká Miroslav Semilský. „Najednou začali vytahovat lidi z cel, měli si všechno připravit, takže se začalo povídat, že je to amnestie. Nakonec zavolali i mě. Museli jsme se převléknout, žádný šaty jsem neměl, tak mi nějaký dali. Jako výdělek za sedm a půl roku jsem dostal sedm stovek. Naložili nás do autobusu, odvezli na nádraží, každý dostal lístek a jelo se do Prahy.“ V Praze musel Miroslav Semilský přesednout na vlak do Mladé Boleslavi a tam počkat na lokálku na Mšeno. „Když jsem spatřil v dálce Bezděz, uvědomil jsem si, že jsem opravdu doma. Sedmiletá dcerka mi přišla naproti k vlaku, přinesla mi kytičku a odvedla mě domů. Sousedka běžela hned za ženou a řekla jí: Vrátil se vám manžel. Tak zavřela krám a šla mě přivítat.“
Po propuštění musel Miroslav Semilský nastoupit do mladoboleslavské Škodovky, kde nejprve zametal dílnu a pak jezdil s multikárou. „Ve Škodovce to bylo rozkastovaný na kovaný komunisty, nestraníky a pak na nás lidi třetí kategorie, kteří si o privilegiích pracujících mohli nechat jen zdát,“ vzpomíná na to, jak až do roku 1989 nesl stigma odpůrce režimu. Jeho příběh však patří mezi amnestovanými spíše k těm šťastnějším: vydrželo mu manželství, měl druhé dítě a rehabilitován byl již v roce 1968. Mnozí propuštění na tom byli podstatně hůře.
Doklad skutečného humanismu Amnestie vyhlášená k 15. výročí osvobození Československa byla největším jednorázovým propuštěním politických vězňů, k němuž se režim za čtyřicet let své existence odhodlal. Ačkoliv je to k nevíře, žádný historik se jí doposud nevěnoval, takže některé její aspekty obestírají nejasnosti. Není např. vůbec zřejmé, kdo ji inicioval, jaké úvahy byly vedeny při jejím koncipování ani kdo prosadil její definitivní verzi. V podkladových materiálech, které vedení komunistické strany předkládali společně ministr vnitra Rudolf Barák, ministr spravedlnosti Václav Škoda a generální prokurátor Jan Bartuška, se uvádí, že amnestii „umožňují úspěchy dosažené při dovršení socialistické výstavby“. V projevu, jehož teze opakovala i dobová propaganda, pak prý velitelé věznic propouštěným sdělili, že „udělení této amnestie je dalším projevem pevnosti a neotřesitelnosti našeho společenského zřízení, projevem síly socialistického státu a dokladem skutečného humanismu našeho zřízení“. Amnestovaní měli podle propagandy odčinit svou vinu tím, že se zapojí do budovatelského úsilí.
Odpuštění zbytku trestu bylo podmíněno desetiletou beztrestností. Z propouštění byly vyloučeny rozsáhlé skupiny politických vězňů - v dobové terminologii šlo o „přímé agenty imperialistických rozvědek, teroristy, sabotéry, záškodníky a organizátory nebezpečných protistátních skupin, ty, co byli odsouzeni za vojenskou zradu, při své protistátní činnosti použili zbraně či způsobili těžkou újmu na zdraví nebo smrt, a osoby odsouzené podle retribučních předpisů, pokud způsobily smrt“. Amnestie se také neměla vztahovat na odsouzené, kteří ve výkonu trestu „hrubým způsobem narušují úsilí o převýchovu“, jedna ze směrnic však uváděla, že tento bod nemá být automaticky aplikován na vězně, kteří se „pasivně“ účastnili vzpoury nebo hladovky.
Amnestie se vztahovala také na kriminální činy menší závažnosti, správní delikty a kázeňská provinění příslušníků ozbrojených sil, takže se v konečném součtu týkala 212 845 osob. Politických vězňů však bylo z vězení propuštěno jen 5601, tedy zhruba 64 procent z celkového počtu 8708. Masový odliv vězňů (k politickým je nutno připočíst ještě 1491 kriminálních) způsobil zmenšení tehdejšího československého souostroví Gulag o čtyři ostrovy: zrušeny byly nápravně-pracovní tábory Most, Slaný, Beřkovice a Trnovec.
O tom, kdo bude propuštěn, rozhodovaly speciální komise složené z náčelníka věznice, zástupce ministerstva vnitra, krajského soudu a krajské prokuratury. Sporné případy měla řešit ústřední komise, v níž zasedli zástupci ministerstva vnitra, spravedlnosti a generální prokuratury. Rozhodnutí ve věci více než tří set prominentních vězňů si vyhradilo přímo politbyro ÚV KSČ. Dochované výtahy z kádrových materiálů prominentních vězňů s rukopisnými poznámkami Antonína Novotného dokazují, že se při třídění prominentních vězňů angažoval přímo první muž strany a státu. Přístup k řadě politických vězňů se při diskusi v politbyru vyvíjel: např. když byla 12. ledna 1960 amnestie probírána poprvé, dohodlo se, že nebudou propuštěni Prokop Drtina, Jan Syrový, bývalý ministr Ján Lichner a spišský biskup Ján Vojtaššák. Nakonec byli ale amnestováni až na třiaosmdesátiletého Vojtaššáka všichni.
Pokračování na straně 22
Pustit můžou, zavřít musí
Dokončení ze strany 21
Propuštění z vězení po osmi, deseti, nebo dokonce dvanácti letech znamenalo pro politické vězně silný šok, s nímž se obtížně vyrovnávali zejména starší lidé. Literární kritik Bedřich Fučík, kterému bylo v době propuštění již přes šedesát a ve vězení strávil deset let, popisuje v rozhovoru s Karlem Bartoškem první měsíce na svobodě jako nejstrašnější období ve svém životě: „Sahal jsem na listy stromů, jestli nejsou namalované... Bál jsem se jezdit v elektrice... Když jsem uviděl policajta..., buď jsem se na ulici zastavil a obrátil, nebo jsem přecházel na druhou stranu, abych se mu vyhnul... Spálil jsem spoustu rukopisů, chtěl jsem se likvidovat... Prvního půl roku jsem nemohl vůbec psát...“
Obrovský problém byl znovunavázat vztahy s nejbližšími. Bedřich Fučík v citovaném rozhovoru říká: „Žena byla trochu jiná, děti byly jiné, jednak dorostly, jednak žily v něčem, co jsem neznal, co jsem neviděl. V bídě, ústrcích, ve všem, co je otloukalo... Byl jsem strašně podrážděný, nechápal jsem některé věci. Život jsem kdysi dirigoval, a on šel teď docela jiným tokem, než jsem si představoval.“ Podobnou zkušenost popisuje z druhé strany stavař Jaroslav Cuhra, jehož otec stejného jména, architekt a významná osobnost předúnorové lidové strany, byl ve vězení již od roku 1948: „Zasáhlo ho to, že my jako rodina jsme se změnili. Očekával, že budeme stejní jako před dvanácti lety. Nutnost žít v tom režimu nás obrousila, zatímco on v kriminále mohl zůstat stejně zásadový... Těžce třeba nesl, když moje manželka dostala v práci diplom dobré pracovnice. Já mu to hrdě sdělil, a odešel jak spráskaný pes - ,no tím se chlubíš, že někdo těm bolševikům takhle slouží!‘. Nás to vůbec nenapadlo, že tohle by byla zrada na něm nebo ideálech, v kterých nás vychoval, naopak jsme to vnímali pozitivně, jako že i v takové společnosti se dá uspět dobrou prací.“
S nesrovnatelností zkušenosti vězňů a těch venku se museli vyrovnávat i mladší. Čestmír Čejka (82), který byl v roce 1950 odsouzen na 17 let za skutečnou odbojovou činnost ve skupině, která udržovala spojení s exilem a připravovala se na ozbrojenou srážku s komunisty, říká: „Těch deset let ve vězení vlastně nežijete, takže po propuštění cítíte ke všemu především značnou nedůvěru. Byli jsme časově a myšlenkově jinde než naši blízcí. Zůstali jsme takoví, jaký jsme byli v roce 1949, zatímco společnost už byla přitlačená ke zdi.“
Většina amnestovaných musela řešit také velmi vážné existenční problémy: trest téměř vždy zahrnoval konfiskaci majetku, rodiny odsouzených byly často násilně vystěhovány do malých bytů na periferie. Mladší amnestanti byli bez možnosti výběru nakomandováni na těžkou práci v hornictví, stavebnictví nebo těžkém průmyslu. „Rodiče byli vystěhováni do bytu, který nestačil ani pro ně,“ říká Jiří Málek (79), který byl napojen na skupinu Čestmíra Čejky a v roce 1952 odsouzen na 15 let. „Vyřešil jsem to tak, že jsem se přihlásil do firmy, pro niž jsem pracoval už ve vězení, a přes týden zedničil na Sokolovsku a do Prahy jezdil jen na víkendy. Dokonce i ty baráky, v nichž jsem přes týden pobýval, byly úplně stejné jako ty vězeňské.“ Amnestovaní důchodového věku se museli spokojit s penzí, která měla mnohdy spíše charakter almužny. Dva týdny před vyhlášením amnestie schválilo politbyro ÚV KSČ, že důchod propuštěných nemá zpravidla přesahovat 400 Kčs měsíčně a nesmí v žádném případě přesáhnout 600 Kčs. Průměrný starobní důchod tehdy byl 705 Kčs a průměrná mzda 1349 Kčs (za kilo zadního hovězího masa pak zákazník dal, pokud ho sehnal, 24 Kčs).
Akce Máj Vše nasvědčuje tomu, že některé represivní složky se s amnestií nehodlaly smířit. Na počátku roku 1960 spustila StB Akci Máj, během které byli mezi amnestanty masově verbováni agenti. Podle pamětníků byla pravděpodobně každému propouštěnému navrhována spolupráce, a to buď přímo ve vězení, nebo v prvních týdnech na svobodě. Cílem StB však nebylo pouze monitorovat situaci propuštěných: zpráva předložená vedení strany v červenci 1960 konstatuje, že z amnestantů je již padesát osob znovu uvězněno. V dalších měsících k nim přibyly ještě desítky, nebo možná stovky lidí. Proti dalším organizovala StB nejrůznější špinavé provokace. Např. na pětapadesátiletého biskupa Štěpána Trochtu nasadila studentku JAMU s krycím jménem Nora, která jej měla v pokoji vybaveném filmovou technikou svést. Budoucí kardinál však ke zlosti StB pokušení odolal...
V obecném povědomí převládá dojem, že šedesátá léta byla dobou uvolňování a liberalizace. Politické procesy s amnestanty však ukazují, že režim uzdu represe příliš nepovolil. Brachiální násilí počátku 50. let vystřídaly sofistikované vyšetřovací metody, podstata perzekuce však zůstávala stejná: nepohodlní byli za smyšlené delikty odsuzováni bez možnosti obhajoby do žalářů.
Mnoha amnestantům se stalo osudným, že udržovali kontakty se svými bývalými spoluvězni. To byl i případ Jiřího Málka a Čestmíra Čejky, kteří nadávali v hospodě na režim - jeden z bývalých členů jejich skupiny byl však již tehdy agentem StB. Oba byli na jaře 1962 zatčeni a odsouzeni za pobuřování. Tresty byly sice relativně mírné, rok a osmnáct měsíců, byly jim však připočteny i neodsezené původní tresty, tedy osm let a čtyři a půl roku.
Z podobných příčin byl již v červnu 1961 zatčen i tehdy sedmapadesátiletý Jaroslav Cuhra, který před přáteli - a agentem StB - spřádal filozofické úvahy o tom, jak Evropu obrodí křesťansko-demokratické hnutí. Na Cuhru uplatnila StB metodu brainwashingu a pomocí psychického teroru se jí podařilo úplně rozložit jeho osobnost. Jeho syn si vybavuje šok, který zažil při setkání s otcem na chodbě soudu: připomínal do prázdna hledící voskovou figurínu, která mírně ožila pouze po příchodu vyšetřovatele StB. „Kdyby na mně chtěl, abych mu podepsal, že jsem zabil babičku a snědl ji k večeři, tak bych to udělal,“ vzpomínal později na následky „vymytí mozku“ Jaroslav Cuhra. Soud, který s ním proběhl v říjnu 1962, měl všechny parametry stalinského procesu, včetně rozsudku ve výši osmi let. Jaroslav Cuhra byl propuštěn až v srpnu 1966, a v komunistických vězeních si tak odseděl více než šestnáct a půl roku.
Kriminál šedesátých let Zatímco soudní mašinerie pracovala na počátku 60. let stejně jako před deseti lety, ve vězeních byly podle pamětníků podmínky přece jen snesitelnější. „Poprvé je člověk vyděšenej. Podruhé jsem tam šel jako zkušenej kriminálník,“ říká Jiří Málek. „Jako recidivistu mě šoupli do Leopoldova, ale to se vůbec nedalo srovnat s tím, co tam bylo v roce 1952.“ Cely již nebyly přecpané, vězňové měli volnější režim a netrpěli nedostatkem jídla. „Odmítl jsem jako politický vězeň chodit na brigády,“ říká Jiří Málek. „O deset let dříve by něco takového bylo nepředstavitelné. Teď však jediná reakce náčelníka byla, že mi řekl, že nejsem politický vězeň, ale politický analfabet, když nevím, že političtí vězni byli jen za první republiky, když bojovali proti zločinnému kapitalismu.“ Lepší podmínky měli vězni také při styku s bližními: „Zatímco v 50. letech jsme museli stát u malého zamřížovaného okénka, v roce 1962 jsme seděli jak v kavárně u stolků s bílými ubrusy a bachař stál jeden ve dveřích,“ vzpomíná Jiří Málek.
Na některé navrátilce do kriminálu mohlo však velmi špatně působit složení vězňů. Po amnestiích v roce 1960 a 1962 začali ve vězeních nad politickými výrazně převažovat běžní kriminálníci. „Politických bylo méně, převažovala zločinecká sebranka,“ říká Čestmír Čejka. „Člověk tak byl odkryt, každý na něj viděl a mohli nám připravit tvrdý život.“
Druhá vlna represe splnila svůj účel. Odsouzení ve vězení ztratili jakoukoli naději, že by se režim mohl změnit. Po druhém propuštění si dali skutečně dobrý pozor, aby nezavdali příčinu k dalšímu zatčení. Jaroslav Cuhra se vrátil domů jako zlomený člověk a o osm let později zemřel. Jiří Málek a Miroslav Čejka, propuštění v roce 1965, se raději přestali stýkat. „Řekli jsme si, že už nás spolu zavřeli dvakrát a že to stačí,“ říká Jiří Málek.
***
Při přípravě článku bylo použito několik studií Jaroslava Cuhry (vnuka někdejšího politického vězně), životopis Štěpána Trochty Svědek „T“ od Jaroslava Novosada a práce Karla Bartoška Český vězeň. Za informace o Akci Kluky autor děkuje Michalu Šimkovi, který se touto kauzou zabývá. Citované dokumenty pocházejí z různých fondů archivu ÚV KSČ.
Politických vězňů bylo propuštěno 5601, tedy 64 procent z celkového počtu 8708. Odliv vězňů způsobil zmenšení československého souostroví Gulag o čtyři nápravně-pracovní tábory. ČESKOSLOVENSKÉ „GULAGY“
Dva z těch, kteří se po amnestii v květnu 1960 vrátili domů
Miroslav Semilský krátce po propuštění s manželkou, dcerou, sestrou a synovcem na nádraží v Sudoměři. Jaroslav Cuhra byl po roce opět zatčen a vězněn až do srpna 1966. Na snímku z roku 1968 s manželkou, dcerou a několika vnoučaty na výletě.
Kdyby na mně chtěl, abych mu podepsal, že jsem zabil babičku a snědl ji k večeři, tak bych to udělal Jaroslav Cuhra politický vězeň v 50. a 60. letech
