Na začátku následující úvahy stojí jednoduchá otázka: Existuje něco jako evropský démos, lid či společenství, jehož členové k sobě cítí nějakou solidaritu, existuje evropský veřejný prostor? Odpověď na tuto otázku je bodem, ve kterém se rozcházejí cesty většiny úvah o evropské integraci.
Tento článek nenabídne jednu „správnou“ odpověď, jenom představí dvě vnitřně konzistentní alternativy evropské integrace, ke kterým by nás měly dovést odpovědi „ne“ a „ano“. První z těch alternativ se nazývá Evropa demokracií, druhá potom demokratická Evropa.
Evropa demokracií K Evropě demokracií jako modelu evropské integrace nás dovede odpověď „ne“: evropský démos neexistuje. Neexistuje ani funkční evropský veřejný, politický a mediální prostor, ve kterém by probíhala politická diskuse v té podobě, v jaké ji známe z jednotlivých národních států. Jediné, co nalézáme, jsou jednotlivá národní společenství (národy definované na etnickém nebo politickém základě) se svými ohraničenými veřejnými prostory. Co z toho vyplývá pro rozhodování na evropské úrovni? Demokracie znamená vláda lidu. Jestliže neexistuje evropský démos (evropský lid – evropský politický národ), nelze na evropské úrovni zavést demokracii. Rozhodnutí v Evropské unii nelze přijímat skrze demokratické mechanismy, které známe z vnitrostátní politiky. Jinými slovy, demokratická Evropa je v lepším případě nemožná a nedostatek demokracie v Evropské unii je normálním stavem.
V tom horším případě může být snaha o demokratickou Evropu dokonce i nebezpečná, protože roubování společných demokratických mechanismů a institucí na skupinu lidí, kteří ve skutečnosti netvoří jeden politický národ, ale více dílčích národů a etnik, může vyostřit vztahy mezi těmito národy a etniky. Příkladem budiž rozpad bývalé Jugoslávie nebo občanská válka v USA. Jestliže je budování demokratických institucí bez existence evropského lidu potenciálně nebezpečné, potom je absence demokracie v EU, tedy demokratický deficit jejích institucí, dokonce žádoucí! Chceme-li se vyhnout národnostním problémům v Evropě, neměli bychom do evropské politiky zavádět instituce a pravidla pluralitní zastupitelské demokracie, která známe z domácí politiky (občanství, volby, parlament a odpovědnost exekutivy parlamentu).
Podle jakých pravidel by se tedy mělo v EU rozhodovat, když ne podle pravidel demokracie? V Evropě sice neexistuje politický národ, najdeme zde ale takzvané evropské mezinárodní společenství států, jehož pravidla se vytvářela po staletí. Tím nejdůležitějším pravidlem je vnější a vnitřní suverenita neboli nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci, a to jak v oblasti mezistátních vztahů, tak v oblasti vnitřní. Pokud pravidlo suverenity vztáhneme na rozhodování v EU, hovoříme o takzvaném mezivládním modelu rozhodování. Mezivládní model znamená, že rozhodovací proces EU je vyhrazen pouze vládám národních států a nemají sem přístup nějaké „evropské politické strany“, „evropská veřejnost“ (ta vlastně ani neexistuje), nebo dokonce „evropští disidenti“. V mezivládní EU existuje pluralita, jde však o pluralitu národních identit a národních zájmů (jejichž nositeli jsou vlády), nikoliv o pluralitu politických idejí a politických zájmů (jejichž nositeli by byly evropské politické strany).
Evropa demokracií (mezivládní EU) vlastně není nic jiného než vyvrcholení tradic evropské diplomacie. Hlavy států a diplomaté tvořili vždy elitu jednotlivých národů, navíc byli vždy součástí i jakési celoevropské diplomatické komunity. Nelze se proto divit skutečnosti, že mezivládní EU je projektem (evropských) elit. V Evropě demokracií mohou národní státy ze své suverénní vůle zakládat nejrůznější komise, sekretariáty, které jim ulehčují proces rozhodování a implementace. Z pravidla suverenity národních států vyplývá, že tyto „servisní orgány“ jsou odpovědné pouze a jenom vládám národních států. Námitka, že sekretáře či komisaře nikdo nevolil, je v modelu Evropy demokracií bezpředmětná (stejně je nemá kdo volit, když evropský démos neexistuje). Jejich legitimita vyplývá z toho, že je nominovaly suverénní vlády národních států.
Kam se vytratila demokracie, když nemůžeme mít demokratickou Evropu? Jednoduše nám zůstala uzavřená v jednotlivých národních státech. Ty se totiž opírají o stabilní démy (etnické či politické národy), a proto má smysl budovat v nich demokracie. Evropský démos neexistuje, proto nelze odstranit demokratický deficit EU. Existují ale jednotlivé národní démy, což nám umožňuje upevňovat demokracie v jednotlivých národních státech (odstraňovat demokratické deficity národních států) a budovat Evropu demokracií. Můžeme se bránit „vyprazdňování“ národních demokracií ve prospěch evropské nedemokracie například tím, že se striktně omezí agenda, kterou se může nedemokratická mezivládní EU (tj. evropská diplomacie) zabývat. Kdemokratické Evropě se dostaneme tím, že na naši otázku odpovíme „ano“: existuje cosi jako evropský démos nebo alespoň jeho zárodek. Evropu obývá společenství lidí, kteří k sobě cítí „větší než malé“ množství vzájemné solidarity.
Existuje-li evropský démos, jeho zárodky nebo alespoň možnost jeho vzniku, můžeme požadovat demokratizaci institucí EU (tj. kritizovat demokratický deficit EU). Máme-li evropský démos, je tím nejlepším modelem evropská demokracie (zastupitelská, či dokonce přímá). V EU by měla fungovat pravidla demokracie, která známe z vnitrostátní politiky.
Existuje-li evropský démos, existuje i evropský veřejný a politický prostor, ve kterém probíhá demokratická diskuse konkurenčních politických myšlenek a idejí. Evropská politická hnutí, strany a „disidenti“ obhajují svoje vlastní politické vize toho, co je pro Evropu dobré, a bojují o přízeň evropského publika.
Svobodná diskuse je nutnou, nikoliv však postačující podmínkou demokratické Evropy. Tou druhou podmínkou je politická soutěž neboli skutečné evropské volby, ve kterých se soupeřící politické vize Evropy střetnou. Ti, o jejichž osudu EU rozhoduje (Evropané jako kolektiv – evropský démos), vyberou osazenstvo Evropského parlamentu a vítěze celého zápolení. Ten bude mít právo realizovat svoji vizi (program) během jasně vymezeného období. Evropská exekutiva (komise), odpovědná Evropskému parlamentu, bude realizovat program vítěze celoevropských voleb (ať už to bude Libertas, nebo evropští socialisté). Tento mechanismus zaručí, že se EU bude zodpovídat občanům, jimž vládne. Zároveň bude konečně jasné, kdo je odpovědný za úspěchy a neúspěchy EU: vítěz voleb do Evropského parlamentu a zprostředkovaně i jeho voliči.
Podmínkou demokratické Evropy je demokratický způsob rozhodování v EU, nikoliv množství agendy svěřené Evropské unii. Jinými slovy, za obhájce demokratické Evropy považuji zastánce úzkých pravomocí demokratické EU (Libertas?) i širokých pravomocí. Důležité je, aby se v EU v otázkách, které jí jsou svěřeny, rozhodovalo skrze mechanismy (zastupitelské) demokracie, a ne mezivládní diplomacie. Evropa demokracií (mezivládní model) se opírá o existenci suverénních evropských států – členů evropského mezinárodního společenství. Naopak demokratická Evropa se opírá o existenci suverénních Evropanů – členů evropského mezilidského společenství (dému). Instituce demokratické EU jsou odpovědné suverénním Evropanům, nikoliv státům a jejich vládám.
Václav Klaus byl dlouho prototypem bojovníka za Evropu demokracií. Tvrdil, že základním kamenem integračního procesu jsou suverénní národní státy, nikoliv evropští občané. Opakovaně nás upozorňoval na skutečnost, že optimální velikostí pro demokracii je národní stát, že EU nemůže být nikdy demokratická, protože není evropský politický národ. Věřil tomu, že dosud neexistuje a v dohledné budoucnosti žádný evropský národ v politickém smyslu ani nemůže existovat, proto demokratické instituce v EU (Evropský parlament) mohou být nejenom nefunkční, ale naopak se mohou stát i „místem nacionalisticky motivovaných střetů“ a přispívat „nikoliv ke sjednocení, ale naopak ke vzdalování se národů v těchto státních celcích žijících“. V první polovině listopadu se tento Václav Klaus setkal s Declanem Ganleym – vůdcem evropského hnutí Libertas. Podívejme se na tuto schůzku nejdříve očima obhájce Evropy demokracií, potom očima zastánce demokratické Evropy. O b -hájce Evropy demokracií by měl zpozornět už v okamžiku, kdy ve vzduchu zavětří Libertas. Libertas je totiž nové panevropské hnutí, které bojuje za demokratickou Evropu, za demokratičtější instituce EU, které by byly odpovědné občanům, jimž EU vládne (viz www.libertas.eu). Ganley svoji víru v demokratickou Evropu dokumentoval například i v rozhovoru pro deník E15, kde tvrdí, že EU by měla mít přímo voleného evropského prezidenta nebo evropského ministra zahraničí. Aby toho nebylo málo, Libertas prezentuje nadcházející volby do Evropského parlamentu jako celoevropské (!) referendum o Lisabonské smlouvě. Není pochyb o tom, že program evropského hnutí Libertas a Ganleyho vize naprosto popírají základní princip Evropy demokracií (mezivládní EU), podle kterého je základním kamenem EU komunita suverénních demokratických států, nikoliv Evropané (evropský démos). Libertas tvrdí, že EU by měla být odpovědná „občanům Evropy“, čímž popírá mimo jiné i Klausovu myšlenku „Organizace evropských států“. Co na to Václav Klaus? V době, kdy v Irsku stále probíhá zákopová válka mezi Libertas a irskou vládou o osud irské ratifikace Lisabonské smlouvy, se český prezident setká v družném hovoru s Ganleym. Obhájce Evropy demokracií by měl tento krok odsoudit jako porušení vnitřní suverenity demokratického Irska. Irská ratifikace Lisabonské smlouvy by totiž měla být čistě irským problémem. Při pozornějším pohledu zjistíme, že Klaus nepřijel za Ganleym jako za irským disidentem, ale jako za „disidentem EU“. Jsem nucen konstatovat, že tímto krokem Václav Klaus neporušil jenom suverenitu Irska, ale zpochybnil (vnější) suverenitu všech členských států EU naráz. Zpochybnil totiž pravidlo Evropy demokracií (mezivládní EU), že jedinými suverénními vlastníky evropské integrace jsou vlády národních států. Podle Václava Klause by do podoby EU měli mluvit jacísi „disidenti EU“. Obhájcům Evropy demokracií by měly v tuto chvíli vstávat hrůzou vlasy na hlavě.
Osobně se považuji spíše za zastánce demokratické Evropy (nicméně obhajobu Evropy demokracií považuji za legitimní a hlavně konzistentní protinázor). Návštěva Václava Klause v Irsku pro mě byla fascinujícím zážitkem. Nejdříve označil Ganleyho za „disidenta EU“, čímž se postavil na stranu těch, kteří obhajují myšlenku demokratické EU. Poté Klaus prohlásil, že by byl prvním, kdo by pogratuloval Libertas k vítězství v evropských parlamentních volbách. Dal tím vlastně najevo, že vítězství v evropských volbách něco znamená, že evropští voliči (evropský démos) jsou zdrojem legitimity. Gratuluji a tleskám panu Václavu Klausovi za jeho příspěvek k budování demokratické Evropy.
Setkání Klause s Ganleym není jediným příkladem nekonzistence českého „euroskepticismu“. Čeští „euroskeptici“ opakovaně tvrdí, že neexistuje evropský démos, a proto je demokracie v EU nemožná, nebo dokonce nežádoucí. Vzápětí však prohlásí, že nedostatek (deficit) demokracie v EU je obrovský problém, se kterým bychom měli něco dělat.
Na rozcestí Předchozí řádky měly jediný cíl: ve světle dvou logicky konzistentních modelů (Evropa demokracií a demokratická Evropa) ukázat vnitřní nekonzistentnost a rozpolcenost českého „euroskeptického“ a „eurorealistického“ myšlení. Dříve či později se ale musejí rozhodnout, jakou Evropu vlastně chtějí.
Čeští „eurorealisté“ a „euroskeptici“ se dostali na rozcestí a před nimi leží nejdůležitější rozhodnutí jejich kariéry. Vydají se cestou demokratické Evropy, nebo cestou Evropy demokracií? Budou pokračovat v nedávných námluvách Václava Klause s panevropskou politickou stranou Libertas, bojující za demokratickou Evropu, nebo se vrátí k myšlence Evropy demokracií? Budou kritizovat nedostatek (deficit) demokracie v EU, nebo prohlásí, že EU nemůže být nikdy demokratická a že jediné, co můžeme dělat, je bránit vyprazdňování národních demokracií ve prospěch nevyhnutelně nedemokratické EU? Budou bojovat za Evropu evropských politických stran a disidentů, nebo za Evropu vlád národních států?
Prozatím čeští „eurorealisté“ a „euroskeptici“ ukázali, že se s těmito klíčovými otázkami neumějí konzistentně vypořádat. Rozhodnutí, kterou cestou se vydat, je jejich a je nevyhnutelné. Žádná životaschopná „třetí cesta“ totiž podle mého názoru neexistuje.
***
Kam se vytratila demokracie, když nemůžeme mít demokratickou Evropu? Jednoduše nám zůstala uzavřená v jednotlivých národních státech.
Klaus nepřijel za Ganleym jako za irským disidentem, ale jako za „disidentem EU“. Tímto krokem český prezident neporušil jenom suverenitu Irska, ale zpochybnil (vnější) suverenitu všech členských států EU naráz.
Čeští „eurorealisté“ a „euroskeptici“ se dostali na rozcestí a před nimi leží nejdůležitější rozhodnutí jejich kariéry. Vydají se cestou demokratické Evropy, nebo cestou Evropy demokracií?
O autorovi| Vít Beneš, politolog Autor je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů, v. v. i.
