Nebývaly zdaleka tak veselé, jak nám mnozí lidé na vánočních kartách a pohledech přáli. Patrně v tom sehrálo významnou roli matčino přesvědčení o tom, že se na Štědrý den musíme postit. Tímto podivným starobylým obyčejem trpěl vždycky nejvíc otec, který, když měl hlad, ztrácel velmi brzo dobrou náladu. Vůbec u nás Vánoce probíhaly jaksi živelně. Ještě na Štědrý den dopoledne jsme všichni horečně leštili kliky u dveří, drhli parkety a všude bylo cítit petrolej, který, vyskytuje-li se ve větším množství, mívá omamné účinky.
Pár let jsme kupovali živého kapra a nechávali ho plout ve vaně, dokud mohl, ale stalo se také, že na něj matka zapomněla a našli jsme ho, jak se prodírá rukávem otcovy košile a ostatním prádlem až k podkolenkám, kde uvízl a nemohl dál. Otec, který se kapra pokoušel zabít, se obvykle těžce poranil pádem na dlaždičky, a tak jsme později kupovali kapra už zabitého, abychom si uchovali živého otce.
Také strojení stromečku, které řídil obvykle otec, nebyla činnost, kterou bychom se mohli chlubit.
Jednou přinesl domů překvapení v podobě elektrických svíček značky Philips. Toto zařízení na nás udělalo neobyčejný dojem, posílený otcovým ujištěním, že svíčky nemohou způsobit požár. Byla to pravda. Ale ukázalo se, že ani tento vynález není zcela bez nedostatků. Především bylo nesnadné svíčky, navzájem spojené šňůrami elektrického vedení, rozmotat a upevnit na stromeček. Otec, který vždy miloval improvizaci, se do toho ihned pustil. Matka, která měla vždy sklon věřit jen odborníkům, začala hlasitě předčítat návod.
„Elektrické svíčky Philips jsou kvalitním výrobkem známé firmy...“ začala, zatímco jsme my s otcem lezli po stole a podávali si vedení. Když se nám to nakonec podařilo, byl stromeček poněkud sešněrovaný a vypadalo to, jako by ho někdo chtěl uchránit před králíky drátem.
Pak jsme svíčky rozsvítili a všichni jsme stáli před stromečkem v němém úžasu nad tím kouzlem. Pouze matka se zdála trochu neklidná a obešla stolek několikrát dokola. Pak se zeptala, co uděláme s těmi šňůrami.
„S jakými?“ zeptal se udiveně otec.
Matka ukázala na šňůry, které spojovaly svíčky a které byly napájeny elektřinou ze zásuvky.
„Bez nich by to nefungovalo,“ konstatoval otec.
Matka však měla dojem, že otec nečetl návod a že šňůry na stromeček nepatří. Tvrdila, že to působí ohyzdně. Přečetla celý návod znovu nahlas a prohlásila, že má pravdu, protože na tom reklamním obrázku nejsou šňůry vidět.
Bylo to pravda.
Žádná firma nebude zákazníkovi ukazovat nedostatky svého výrobku, naopak, zdůrazní pouze výhody a přednosti. Otec se to matce pokusil vysvětlit, ale neuspěl. Matka se šla poradit k inženýrovi, co bydlel o patro výš a rozuměl vodním stavbám.
Inženýr se přišel podívat na stromeček osobně. Když i on shledal dráty nezbytnými (propočítav z hlavy spotřebu vánočního osvětlení a shledav ji poměrně hospodárnou), musela matka ustoupit. Přesto neměla ke svíčkám dobrý vztah a tvrdila, že to určitě nějak jde, jen kdybychom se tím trochu zabývali a prostudovali si návod.
Ale to už bylo pozdě k večeru a my měli všichni hrozný hlad a chodili jsme sem a tam z místnosti do místnosti a matka říkala, že ona to rozhodně nestihne, ať jdeme leštit dveře. Atak jsme tedy poslechli a leštili jsme dveře, abychom se mohli už najíst, a otec otevřel psací stůl a začal prohlížet všechna rozbitá plnicí pera, kterých měl spoustu, a všechny rozbité zapalovače, kterých měl ještě víc, a občas, když matka odběhla z kuchyně, vběhl rychle dovnitř a hledal rychle něco k jídlu.
Až přišel konečně večer a my se dali do jídla. Jedli jsme hltavě, daleko hltavěji než jindy, protože jsme měli za sebou ten půst, a tu docházelo k všelijakým komplikacím, protože člověk může jíst rychle cokoli, ale rybu ne. A tak skoro pokaždé někdo z nás najednou zmodral a byl takový zaražený a ti druzí si toho nejdříve nevšimli, protože si všímali svého, a když si toho konečně povšimli, byl už takový člověk jako křída a všelijak sípal.
„Kostička!“ vykřikl někdo a hned ho začal bušit do zad, a jednou se také stalo, že jsme bratru Michaelovi vyrazili nejen kostičku, ale i dech, a on se proto urazil.
Po večeři každý dopravil do pokoje pod stromeček nějaké dárky, načež jsme se shromáždili u dveří a vrhli jsme se dovnitř.
Jednou dostal malý bratr Jan holící strojek a otec natahovací autíčko a oba se divně usmívali, protože z dárků měli samozřejmě radost, ale nebylo to zrovna to, co čekali. A tak matka přiskočila a dárky jim honem vyměnila a oni měli radost větší, protože se jim to takhle lépe hodilo. A jednou našla matka pod stromečkem mrkací panenku a sestra Kateřina zase teplé spodní prádlo pro revmatiky, a to zase přiskočil otec a dárky jim vyměnil, ne snad proto, že by se matka se sestrou zlobily, ale aby nebyly takové rozpačité a nezáviděly si.
Tou dobou se už obvykle ozval telefon. Volal strýc a otec tedy šel a chvíli s ním hovořil. Každý rok to byl stejný rozhovor. Vypadalo to asi takhle:
„... tak buďte zdrávi... ano, děkujeme, nápodobně, my vám taky... i do novýho roku. No, jako loni, jako loni. Tak taky tak... taky tak. Užijte si to, buďte zdrávi, nápodobně.“ Načež si otec obvykle vzpomněl, že něco zapomněl, a honem běžel do ložnice a vrátil se s luxem nebo žehličkou a dal to matce a řekl: „To je taky... ježíšek...“ A jednou si vzpomněl až po Vánocích, že na nějaký dárek zapomněl, a bylo to skoro už na podzim, a tak to nechal do příštích Vánoc a byl docela rád, že má už o dárek postaráno.
Kolem půlnoci se náhle otec zvedl a řekl: „Tak, papíry nalevo, provázky napravo!“
Načež jsme kladli papíry nalevo a provázky napravo a otec kontroloval, zda to děláme správně, a bylo na něm vidět, že je rád, že má Štědrý den za sebou.
A pak už nastal opravdu klid, někdy dokonce mír nebo alespoň příměří a všichni byli klidní a vyrovnaní, protože každý věděl, že příští svátky nás čekají až za rok a do té doby je ještě hodně času.
***
Jednou se také stalo, že jsme bratru Michaelovi vyrazili nejen kostičku, ale i dech, a on se proto urazil
Matka měla dojem, že otec nečetl návod a že šňůry na stromeček nepatří. Tvrdila, že to působí ohyzdně. Přečetla celý návod znovu nahlas a prohlásila, že má pravdu, protože na tom reklamním obrázku nejsou šňůry vidět.
O autorovi| IVAN KRAUS, spisovatel
