Město, o kterém píšu, se česky jmenuje Vratislav a polsky Wrocław – v češtině je to femininum, ale v polštině má mužský rod, je to ten Wrocław. Jenže jeho čeští milovníci s jakousi zatvrzelou úporností říkají ta Wroclaw a tenhle patvar má podle mne písemnou podobu Vroclav. Mluvím o Vroclavi v češtině v ženském rodě také, je to jako tajné znamení řádu jejích ctitelů a milovníků. Nikdy nezapomenu, jak jsme před dvaceti lety v prvních listopadových dnech bloudili dopolední mlhou nad mosty, které drží Vroclav pohromadě, a vdechovali neklamnou vůni svobody. Přijelo tam Čechů a Slováků několik tisíc a jistě si všichni to neobyčejně pohostinné město zamilovali, ale protože každý milostný příběh je jedinečný, měla bych mluvit jen o svém vlastním – možná to jiní návštěvníci vroclavského festivalu v roce 1989 prožívali jinak než já.
Já jsem většinu tří dnů, které jsem tenkrát ve Vroclavi strávila, proseděla v klubu pod prázdnými rámy, v nichž měly viset obrazy českých výtvarníků. Celníci je nepustili přes hranice – když tak dneska přemýšlím proč, nejspíš na vztek pořadatelům a návštěvníkům festivalu. Nebo si snad umíte představit rozumný důvod, proč by ve vroclavském klubu nemohly viset obrazy českých umělců? Já tedy ne.
Městomi připadalo tajemně nádherné, přestože bylo šedivé a jeho tehdejší podoba se té dnešní zdaleka nevyrovná. Ač jsem za uplynulých dvacet let navštívila Vroclav mnohokrát, nikdy už jsem nenašla nekonečné cihlové zdi, kolem kterých jsem tehdy v mlze a dešti asi chodila pořád dokola. Když jsme jednou hodně pozdě – už svítalo – vyšli v malé skupince z klubu na ulici, táhla nad námi pořád stejným směrem hejna vran. S křikem a tleskáním křídel jich vysoko nad ulicí přelétaly tisíce. Stáli jsme jako zakletí a sledovali ten neuvěřitelný úkaz, až Petr Král prohlásil: „Stejně se druhou stranou vracejí.“ Zasmáli jsme se a to nás osvobodilo – ale stejně se mi občas ten znepokojivý pohled vrací.
Vroclavský festival byl pozoruhodný a nezapomenutelný. Komunismus se beznadějně hroutil, ve Východním Německu vyšel do ulic milion lidí, ale já si pořád myslela, že v Československu se nic nehne. Mýlila jsem se, což mě samozřejmě těší. Ve Vroclavi už tehdy svoboda byla a Poláci poznávali její úskalí a věděli, že tajemná povznesená nálada nevydrží navěky. Nás to teprve čekalo. Dneska už samozřejmě víme také, že okamžiky okouzlení pominou a přijdou složité a mnohdy trpké situace, ale právě proto bychom si snad měli aspoň občas připomenout, jak byly první chvíle omamné.
Ve Vroclavi si to připomínají právě v těchto dnech: dnes je tam vernisáž obrazů českých umělců, které se tentokrát nepochybně dostaly přes hranice bez problémů. Těším se na ni nesmírně – a tiše doufám, že po ránu bude zase mlha, i když jinak nemám mlhu zrovna ráda. A třeba se mi v té mlze, když do ní vyrazím úplně sama, podaří znovu najít nekonečné cihlové zdi a potkat opojnou vůni svobody, která člověku vnuká pocit, že jsou všechno možnosti otevřené, že záleží jen na něm...
***
Komunismus se hroutil, ve Východním Německu vyšel do ulic milion lidí, ale já si pořád myslela, že v Československu se nic nehne. Mýlila jsem se, což mě samozřejmě těší.
O autorovi| Petruška Šustrová, publicistka
