Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Kiefer provokuje hajlujícím samotářem ukrytým v ruinách malby

Kultura

  12:00
MNICHOV - Mnichovská galerie Pinakothek der Moderne je známá jednou zvláštností: Pokud někdo v německém umění něco znamená, věnuje mu galerie z úcty samostatný sál. Jedním z takových tvůrců je nově i Anselm Kiefer, který před čtyřiceti lety rozdělil Němce svými fotografiemi se zdviženou pravicí.

Okupace z roku 1969. Anselm Kiefer na jedné z fotografií, které před lety pobouřily Německo. foto: FOTO CHARLES DUPRAT

Po Gerhardu Richterovi je dvaasedmdesátiletý malíř Anselm Kiefer druhým nejznámějším německým výtvarníkem minulého půlstoletí. V lecčems se tvorba těchto umělců potkává, především však v tom, že se nevyhýbají nepříjemným a konfliktním tématům. Pro Richtera, který prožil druhou světovou válku jako dospívající kluk, je válka jen jedním z témat, což bylo ostatně na pražské výstavě zřejmé. Ani pro Kiefera, narozeného na konci bojů v březnu 1945, není válka jediným tématem, přesto výrazně určuje ráz jeho díla.

Malby Anselma Kiefera charakterizuje především monumentalita co do rozměrů i myšlení. Ta je spojena především s robustními velkoformátovými obrazy, ale i jeho bývalým sídlem ve francouzském městečku Barjac, které změnil v jedno spektakulární krajinné dílo. Jeden z nejznámějších současných historiků umění Simon Schama o Kieferovi tvrdí, že jeho díla nejsou a nikdy nebudou do opravdy současná. Kiefer se nezabývá současností ve smyslu sledováním momentálních trendů ani ho nezajímají pomíjivé nálady. Podle Schamy míří přímo k zániku a zrození celých civilizací. A právě takový koncentrovaný pohled nabízí plátno Písek z uren (2009), obří malba rozpadlé nebo ještě nepostavené stavby z cihel.

Bez komentáře

Kiefer se inspiruje básněmi Paula Celana a Ingeborg Bachmannové, stejně jako kabalou a dalšími texty. Nelze to říct jinak, jakkoli je to klišé, než že zkrátka hledá smysl života. Nenachází ho, ale při urputném úsilí hledání se rozmachuje do prostorové i časové šířky, která diváka umenšuje a současně strhává hlouběji do obrazu.

Nervózní stromy. Jubilejní stá výstava v Rudolfinu přiblíží Krištofa Kinteru

Předmětem vyhrocených debat se Kiefer stal v polovině 70. let, kdy vyšla v časopise Interfunktionen série fotek dokumentující autorovu performanci Obsazení. Během této akce se umělec nechal zachytit před různými evropskými památkami s pravicí nataženou v nacistický pozdrav. Ohlas byl očekávatelně vypjatý, například belgický umělec Marcel Broodthaers označil Kiefera za fašistu, co si myslí, že je antifašista.

V „Kieferově“ místnosti v Pinakothek der Moderne jsou k vidění původní snímky z roku 1969 nově před šesti lety vytištěné na olověné desky. A při pohledu na ně se není příliš co divit, že reakce na tato díla byla často silně negativní. Jednoznačný odsudek nacismu se z nich vyčíst nedá ani se nedá říci, že by šlo o parodii. Autor sám tehdy odmítal dávat rozhovory a dílo upřesňovat.

Poměrně ustálená interpretace se zakládá na tom, že Kiefer se nechtěl tématu druhé světové války vyhýbat a ostře do vlastního historického dědictví ťal. Vychází z toho, že paměť je základem identity a symboly, znaky i gesta spojené s hrůzami nacistického režimu jsou stále v kolektivní paměti velmi přesně zapsány jako bezvýhradné symboly zla. Ignorovat či potlačit něco tak silně přítomného nelze. Co tedy s tím? Znamená toto dědictví, že všichni Němci jsou nacisté? Nebo že je tak okolní svět stále vnímá?

Malba oživená dějinami

Historie spojitostí s tragickými momenty německých dějin se stala pro Kiefera hlavním tématem i v další tvorbě, především na rozměrných malbách. Doslova lze napsat, že malíř oživil stařičké a umírající téma malby historií, aniž by v nich bylo cokoli heroického a oslavného.

Umělec se při hledání smyslu života a pochopení vlastní historické situovanosti vrací k dědictví romantismu a osvícenství, kde promlouvá marnost lidského snažení o pokrok lidstva. Pokud Immanuel Kant při svém výjimečném intelektuálním nasazení formuloval obecné pravdy lidství a morálky a je právem považován za jedno z největších myslitelů všech dob, jak je potom možné, že Němci došli k systematickému vyvražďování? Pokud Kiefer v rozměrných dřevořezech portrétoval významné postavy německé a potažmo evropské kultury jako právě Immanuela Kanta, Friedricha Hölderlina a další, otázka, která tu neodbytně vyvstává, je, zda lze dnes tyto postavy nahlížet bez spojitosti s pozdějšími událostmi.

Škoda je, že Pinakothek nenabízí některou z maleb, z nichž je patrná neschopnost umění vypořádat se s tragédií historie. Umění v nich totiž není prostředkem sdělování vyšší pravdy, která by mohla ulehčit nesení traumatické historie. Taková díla nemají být vykoupením válečné krutosti, nýbrž mají být pevně postavena na ruinách zničené Evropy.

Fotografie z akce Okupace sice vytváří prostor pro přímé konfrontace německé katastrofy 20. století, ale chybí jim pozdější hloubka Kieferových instalací, které odkazují až k zakladatelským historiím o Arminovi a ke germánské mytologii. Jsou bohatě vrstvené, hrubé, se slámou, větvemi a pískem. Idea věčného umění se tu rozpadá, jak dokládají známé historky o nespokojených kustodech zametajících pravidelně pod jeho díly. Sledovat Kiefera není pohodlné, jeho obří plátna ale diváky dokážou vtáhnout do sebe a jen tak ho nepustí.

Anselm Kiefer

Pinakothek der Moderne, Mnichov do 1. 7. 2018

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!