14. dubna 2018 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Martin Kratochvíl nabídl v Siločarách svoje sólo-nesólo

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Martin Kratochvíl | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Martin Kratochvíl | foto: archiv MAFRA

Stále velmi aktivní skladatel a klávesista Martin Kratochvíl přišel dva roky po zdařilém albu své skupiny Jazz Q Talisman s novinkou Siločáry, pod kterou je podepsán vlastním jménem, a mělo by být tedy vnímáno jako jeho sólové. To samozřejmě úplně není, hraje na něm řada dalších hudebníků, ale hudebně i zvukově se jedná skutečně o něco, co ještě Kratochvíl nikdy neudělal.

Už dlouhá léta dělí Martin Kratochvíl svůj čas mezi hudbu elektrickou, tedy fusion nebo, jak se dříve říkávalo, jazz rock, který provozuje s kapelou Jazz Q, a hudbu akustickou, v níž jsou mu partnery hráč na akustickou kytaru Tony Ackerman a perkusista Imran Musa Zangi.

Při natáčení Siločar se ve studiu sešli zástupci obou světů, tedy rytmika z Jazz Q i oba zmínění akustičtí hráči, doplnění ještě dalšími hudebníky. Sám Kratochvíl dělí svoje party mezi klavír a elektrické klávesové nástroje od stařičkého a v jeho tvorbě „ikonického“ minimoogu po nástrojové novinky tohoto rychle se vyvíjejícího oboru.

Nástrojové propojení na albu, jehož zajímavá geneze, kořenící u nalezených fragmentů filmové hudby, je popsána na obalu, má své výhody i negativa. Každopádně přináší v Kratochvílově tvorbě něco nového a je zábavné slyšet, když si třeba v parabluesovém Kabrňákovi nad průraznou rytmikou přehazuje sólo akustická kytara se syntezátorem.

A některé skladby, třeba Polízanice nebo Rajská zahrada, by prostě v této podobě žádná z tradičních Kratochvílových kapel nemohla hrát, vždycky by v bohatém soundu něco chybělo.

Na druhou stranu je tento elektrickoakustický sound, a podtrhuje to ještě sopránsaxofon Joea Kučery, místy až příliš hladivý. V některých momentech se blíží smoothjazzovým vodám, tedy hudbě spíš kulisové, byť její autorská i hráčská úroveň může být vysoká. To se týká například skladeb Siločáry, Vyčuchaná gerbera nebo Pusinka.

Výhoda Martina Kratochvíla, řekněme producentská, je v tom, že ani tyto skladby nenechává sklouznout k banalitě a snaží se je ozvláštnit zajímavými prvky. To je případ třeba slidového sóla Tonyho Ackermana ve Vyčuchané gerbeře.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz