V produkci Michaela Trenta z dua Shovels & Rope jde Lilly Hiatt ve většině z dvanácti písniček až na samu dřeň upřímnosti. V českých, ale i světových poměrech bychom ve smyslu natolik osobní výpovědi dost těžko hledali srovnání. Lilly Hiatt není žádná velká „básnířka“, mluví naprosto otevřeně, často nehledanými slovy, a pomáhá si mnoha reáliemi ze svého života (ty lze ne vždycky přesně rozklíčovat), ale i těmi obecně známými. Každý si tak například může dohledat, jak jí bylo v noci, kdy zemřel David Bowie (píseň The Night David Bowie Died).
RECENZE: Co asi Joshovi Hommemu našeptal rudý ďábel? |
Album je svého druhu terapií, nebo přesněji jejím důsledkem. Lilly Hiatt prošla složitým rozchodem a rozhodla se skoncovat se svou náklonností k alkoholu, kterou sama označuje jako „toxickou“. O vzniku písniček říká: „Když jsem potřebovala chlapa, hrála jsem na kytaru. Když jsem se potřebovala opít, hrála jsem na ni taky.“ V písních pak logicky mluví o potížích střízlivění (I Wanna Go Home, Trinity Lane) i o smutku z osamění (Different, I Guess). A nechává nahlédnout i do spleti rodinných vztahů a toho, že slavný tatínek může mít své mouchy (Imposter).
To všechno je zhudebněno vlastně nekonfliktním způsobem. Hudbu na pomezí country, folku a rocku občas pročísnou riffy zkreslené elektrické kytary, což ovšem ke stylu patří už dávno. Muzikantská stránka je ale u této zpovědi až druhotná.
