Začátek tajemně nejednoznačné tragikomedie (Eno sám používá termín existenciální komedie) působí skoro idylicky. Venku před svým domkem posedávají manželé Jennifer a Bob Jonesovi (Vanda Hybnerová a Miroslav Táborský) a s velkými pauzami vedou nezávazný hovor o tom, že je venku krásně, a zda není třeba znovu natřít dům. Ona působí vyrovnaně, on poněkud unaveně a nerudně. Jennifer vyslovuje vůči manželovi lehkou výčitku, že si spolu vlastně moc často nepovídají.
Jako velká voda se k nim však náhle přiřítí noví sousedé, kteří se právě přistěhovali, shodou okolností také Jonesovi. Lucie Štěpánková ztvárňuje Pony, Ladislav Hampl hraje Johna.
Neurologické problémy
Jejich přátelsky seznamovací přepadení působí poněkud bodře a křečovitě. Jennifer se k nově příchozím chová o poznání vstřícněji než nabručený Bob. Během tohoto entrée i v dalších výstupech postupně zjišťujeme, že Bob trpí jakýmsi poměrně vzácným neurologickým onemocněním, které ohrožuje zrak a řečové schopnosti, že však v lokalitě pracuje specialista na tuto chorobu, který má nad nemocným terapeutický dohled.
RECENZE: Pověření. Nevýrazná rozprava o revoluci postrádá nasazení |
V dalších minutách inscenace, kdy se vlastně fabule nijak mimořádně neposouvá, nás napadne, že „noví“ Jonesovi přibyli na místo možná také kvůli věhlasnému lékaři, i John totiž trpí neurologickými problémy.
Zatímco vztah starousedlíků vykazuje stabilitu, i když soužití nemocného muže a ženy o něj pečující není bez problémů, partnerství „nájezdníků“ se vyznačuje větší mírou komplikovanosti a těžko dešifrovatelných tajemství, také však náklonností se stopami agrese.
Původní i noví Jonesovi se navštěvují, dokonce realizují společné akce, jako je třeba návštěva poutě. Mezi muži a ženami z protějšího páru to začne jiskřit.
Text nepostrádá ani nevtíravou symboliku. Ne nadarmo mají oba muži problémy s viděním a řečí. Enovými vzory jsou ostatně v těchto „oborech“ nezapomenutelní dramatici, Ir Samuel Beckett a Američan Edward Albee.
Rozprava před fotobuňkou
Inscenaci režisér Marek Němec obdivuhodně a subtilně rozehrává, přesné tempo dialogů i pauzy plné výmluvného mlčení zprostředkovávají empatičtí herci svými přesvědčivými kreacemi. Miroslav Táborský vykresluje postavu nemocného Boba jako odevzdaně vyrovnaného, občas ovšem propadajícího panice i úlevným chvílím naděje. Jeho partnerku modeluje Vanda Hybnerová s citlivou civilností i posmutnělou něhou.
Jonesovi „mladší“ (byť Eno v rozvrhu postav přisuzuje cca o deset let méně vůči ostatním pouze Pony) mají charakterové kontury sice komplikované, ale přece jen ne tak subtilní. Ladislav Hampl podává Johna jako poněkud silového „rapla“, Lucie Štěpánková obdařila Pony rysy až infantilní přítulnosti.
Ve druhé části inscenace se dokonalý kvartet přece jenom trochu tříští na jednotlivé výstupy, tento stavební „nedostatek“ je ovšem už obsažen v textu samotném. Komorní jeviště Ungeltu je dynamizováno i nebývalými světelnými hrátkami, jako je rozprava obou mužů před rozsvěcující se i pohasínající fotobuňkou nebo sledování show „veselé pyrotechniky“.
Hraje se v mluvně ohebném a živém překladu Pavla Dominika, k úspěchu projektu napomáhá i hudba Ivana Achera, americky kytarově kvílivá, ale i v předělech mezi zdánlivě poklidnými výstupy znepokojivě nervní.
Jeví se mi, že v Ungeltu prezentují inscenaci pozoruhodnou, nechlácholivou a vzrušující.
William Eno: Život podle Jonesových Přeložil: Pavel Dominik, režie: Marek Němec, výprava: Agnieszka Pátá-Oldak, hudba: Ivan Acher, dramaturgie: Pavel Ondruch. Česká premiéra 16. prosince 2017 (psáno z reprízy 18.ledna 2018) |
