Lustig byl autorem řady knih, napsal několik scénářů a podle jeho děl vznikly úspěšné filmy. Hned od počátku se hlavním tématem knih autora, který bývá řazen k tzv. druhé vlně válečné prózy, stal holokaust z pohledu bezbranného jedince. Ve svých příbězích Lustig popisoval i nejintimnější detaily ze života svých hrdinů, o utrpení vždy hovořil věcně a střízlivě.
Debutoval povídkovými soubory Noc a naděje (1957) a Démanty noci (1958).
Podle první knihy natočil Zdeněk Brynych film Transport z ráje, podle povídky Tma nemá stín z druhé knihy natočil Jan Němec Démanty noci.
Z pochodu smrti uprchl
Lustig se narodil v rodině pražského maloobchodníka. V roce 1941 byl tento "libeňský rošťák" z rasových důvodů vyloučen ze školy a poté se učil krejčím. V roce 1942 byl transportován do terezínského ghetta a poté prošel Buchenwaldem a Osvětimí. "Během těch tří let v lágrech jsem byl třikrát odsouzenej k smrti zastřelením, x-krát do plynu," vzpomínal. V březnu 1945 uprchl z pochodu smrti do Dachau a do konce války se skrýval v Praze.
Osvobození si náramně užíval, radost byla o to větší, že z Mauthausenu se mu vrátily matka se sestrou. Otec ale zahynul v plynové komoře v Osvětimi.
Svatba v Izraeli
Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a v rozhlase. V letech 1948-1949 se jako zpravodaj zúčastnil první arabsko-židovské války. V Izraeli se také oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí židovské brigády cvičené Antonínem Sochorem. Spolu měli syna Josefa a dceru Evu.
Po válce pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor Mladého světa a scénárista na Barrandově. V roce 1968 odešel přes Itálii, kde byl zrovna na dovolené, do Izraele, poté do Jugoslávie, kde pracoval v záhřebském filmovém studiu, a nakonec skončil v USA. Tam krátce přednášel na několika univerzitách a v roce 1973 zakotvil na Americké univerzitě ve Washingtonu.
V 60. letech mu vyšly další knihy, především Dita Saxová (1962) a Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964), které patřily k vrcholům jeho tvorby.
První byla příběhem z poválečného života mladé židovky, která se neumí vypořádat s prožitkem koncentračního tábora a končí sebevraždou. I druhá je o židovské dívce a v portrétování podobných hrdinek Lustig pokračoval i nadále. V roce 1979 vyšla v Torontu u manželů Škvoreckých kniha Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. o židovské dívce donucené okolnostmi k prostituci.
Šéfredaktorem Playboye
V 90. letech Lustig vydal další knihy a začínaly vycházet jeho sebrané spisy, často s přepracovanými verzemi. V letech 1995-1997 byl šéfredaktorem české verze časopisu Playboy a v roce 2003 byl nominován za román Krásné zelené oči na Pulitzerovu cenu v kategorii próza, za některé své výroky byl ale také kritizován.
Předloni byl Lustig mezi 14 nominovanými na mezinárodní Man Bookerovu cenu, mezinárodní obdobu známého britského literárního ocenění. V roce 2008 také získal mezinárodní literární Cenu Franze Kafky.
