Zabrousíte-li do Maříže u rakouských hranic, žasnete. Jak to, že v zapadlé vesnici stojí supermoderní hospoda? Jasno udělají místní, kteří ukážou na dvorek s kozím chlívkem. Jakápak hospoda, to je přece ekofarma, a na tu jsou peníze z evropských fondů.
Ano, kdo umí blufovat, má díky Bruselu vystaráno. Tamní úředník už nedohlédne, kde peníze skončí. Třeba v ostravském domě. K cílům politiky EU bezpochyby patří integrace menšin i podpora sociálních služeb. Jenže aby ostravský dům s bezproblémovými romskými nájemníky získal evropské peníze, musí se stát chráněným bydlištěm, aniž by se těch nájemníků někdo ptal.
Je to dilema. Kdyby ten dům zůstal, jak je, byl by sice ukázkou integrace, ale ukázkou tak banální, že by evropské peníze netekly. Když se z něj stane chráněné bydliště a z nájemníků klienti sociálních služeb, peníze přitečou, ale ti Romové budou mít k pocitu integrace daleko. Zkuste jim nějak srozumitelně vysvětlit, že takhle to v Evropě prostě chodí, a kdo blufuje, ten jede.
Čtěte „Chtějí být nájemníky...“ na straně 5
