A tak přestože se blíží již k osmému křížku na své životní pažbě, stále hraje šachové simultánky, dává přednášky a píše šachové knihy. A občas si i zahraje turnaje veteránů či soutěže družstev. Tedy v době předcovidové; nyní se již nemůže dočkat, až přijde doba postcovidová, aby se mohl do turnajových sálů vrátit. Jako ten kůň na dostihovou dráhu...
Vlastimil Hort je šestinásobným mistrem Československa v šachu (1969 až 1972, 1975, 1977), trojnásobným mistrem Spolkové republiky Německo (1987, 1989, 1991), kam v polovině osmdesátých let emigroval, a vítězem mnoha desítek mezinárodních šachových turnajů. Vrcholem jeho šachové kariéry byl postup do turnaje kandidátů mistrovství světa v roce 1977, kde v boji o semifinále za stavu 7:7 smolně v jasně vyhrané patnácté partii prohrál na čas a vypadl s Borisem Spasským.
Den po vyřazení z turnaje kandidátů sehrál simultánku proti 600 soupeřům najednou, čímž vytvořil světový rekord. A ještě mnohem náročnější, byť tam o světový rekord nešlo, byla jeho simultánka proti 22 soupeřům naslepo.
Když zestárl a přestal hrát turnaje světové extratřídy – připomeňme, že býval čtvrtým nejlepším hráčem světového žebříčku a že hrál za výběr světa v zápase století proti sovětským velmistrům v roce 1970 v jugoslávském Bělehradě –, byl pravidelně zván do zápasů a turnajů legend. Byl například pravidelným kapitánem týmu legend v zápasech Sněženky a Machři, které v českých lázních pořádala Pražská šachová společnost.
Ke stému výročí organizovaného šachu v českých zemích jej Šachový svaz České republiky před patnácti roky vyhlásil druhým nejlepším československým šachistou historie, za Richardem Rétim. Vlastimil Hort k tomu sebekriticky dodal, že on sám se považuje až za třetího, že druhé místo patří Salo Flohrovi.
Vlastimil Hort žije spolu s ženou Brigittou v německém městečku nedaleko Kolína nad Rýnem a užívá si své zahrady a šachové knihovny. V posledním telefonickém rozhovoru mi říkal, jak se už těší, až bude zase moci přijet do České republiky.
V čem vidíte smysl života?
Žádný smysl života nevidím.
Věříte v Boha?
V Boha nevěřím, jsem jako můj děda i otec absolutní ateista. V Boha věří jen slaboši, kteří se bojí umírat. Nejblíže ze všech světových náboženství je mně buddhismus a Konfuciovo učení.
Věříte v posmrtný život duše člověka?
Je jasné, že ateisté nevěří na posmrtnost ani na reinkarnaci, že už na zeměkouli jednou byli. Někdy při snu se přistihnu, že jsem byl vojákem římských legií, a zní mi v uších hudba Maurice Ravela.
Co byste vzkázal mladé generaci?
Jednoznačně: Buďte ateisté a nevěřte v Boha! Nechoďte se modlit do kostela k pánbíčkovi a vyhýbejte se farářům i panu papežovi! A proti koroně se nechte očkovat!