Jak ale vypadali piráti z Karibiku doopravdy? Jak žili? Donedávna hledali vědci odpověď na tyto otázky jen ve starých knihách. Stále častěji přicházejí ke slovu archeologové.
Caesar musel platit výkupné
Pirátství je staré jako námořní doprava. Na lodích se daly podnikat loupeživé výpravy do bohatých krajů na pobřeží a oceánů. Když začali obchodníci přepravovat po moři cenné věci, našli se ihned lidé, kteří si na toto zboží dělali zálusk. Za nejstarší známé piráty můžeme považovat tzv. mořské národy, které ve 13. století př. n. l. podnikaly na lodích nájezdy ve Středomoří. Vantickém světě dosáhlo středomořské pirátství plného rozkvětu. Svědčí o tom původ slova pirát, jež má kořeny ve starořeckém „peira“ čili pokoušet (tj. pokoušet štěstí na moři). Obětí pirátů se stal i budoucí nejmocnější muž Říma Julius Caesar. Mořští lupiči ho unesli během plavby na řecký ostrov Rhodos a propustili jej až po zaplacení výkupného.
Pirátství v oblasti Karibského moře, jehož aktéři jsou dnes tak populární díky filmům z produkce studia Walta Disneye, odstartovalo s objevením Ameriky. Do Nového světa připlouvaly flotily lodí se zbožím z Evropy a zpátky se vracely s nákladem zlata a stříbra z dobytého Mexika a Peru. Skutečný rozmach pirátství v Karibském moři nastal po roce 1560. V té době začal vzkvétat obchod s otroky, jež z Afriky dováželi nejen Španělé, ale i Britové, Francouzi a Holanďané. Kolonie v Novém světě prožívaly hospodářský vzestup. Dopravní spojení Evropy s Novým světem nabývalo na intenzitě a pirátům se nabízela stále bohatší kořist.
Největší žně měli piráti v Karibiku v rozmezí let 1640 až 1690. S rostoucí snahou námořních velmocí o důkladnější kontrolu nad zaoceánskou dopravou nastaly pirátům krušné časy. Za konec karibského pirátství je považováno období kolem roku 1720. V té době už křižovalo Karibikem tolik vojenských korábů, že tu byla každá pirátská loď rychle dopadena a její posádka pobita nebo zajata. Kdo přežil, toho čekal po rychlém soudu provaz.
Pirátství jako počestná živnost
Posádky pirátských lodí se často rekrutovaly z námořníků a vojáků řádného loďstva. Služba na tehdejších lodích byla těžká a nebezpečná. Jídlo se na dlouhých plavbách kazilo, námořníky sužovaly choroby od průjmů až po kurděje. Navíc vládli kapitáni a lodní důstojníci svým mužům tvrdou rukou. Kruté tresty, jako je bičování do krve a polévání ran mořskou vodou, nebyly výjimkou.
Není divu, že námořníci dezertovali nebo se bouřili. Dopadeným pirátům sice hrozila šibenice, ale pro mnoho mužů to bylo přijatelnější než setrvávat v řádné službě. Během soudu s posádkou pirátského kapitána „Černého Bartha“ Bartholomewa Robertse vypověděl John Philps: „Kapitán té obchodní lodi na nás byl jako pes, a
Soudy neměly při rozhodování o tom, kdo byl pirát a kdo ne, lehkou úlohu. Mnoho kapitánů mělo oficiální povolení přepadat lodi plující pod vlajkou zemí, s nimiž byla jejich vlast ve válce. Ke „státním pirátům“ označovaným též jako korzáři či privatýři patřili například Francis Drake nebo William Dampier. O tom, jak ošidná hranice dělila privatýrství od pirátství, svědčí životní osudy Henryho Morgana a Williama Kidda. Oba loupili pro britskou korunu. A oba občas „pozapomněli“ na pravidla hry.
Morgan zaútočil na španělskou Panamu bez ohledu na to, že Británie uzavřela se Španělskem mír. Kidd se zmocnil pohádkového bohatství z lodi Quedah Merchant, která se plavila pod francouzskou vlajkou, ale ve skutečnosti byla britská. Kidd se pokusil loď vrátit, ale jeho posádka se odmítla vzdát lupu, jehož cena by dnes činila 375 milionů dolarů. Zatímco Morgan vyvázl bez úhony a později se domohl vysokého postavení na Jamajce, Kidd byl uvězněn a oběšen. Státní pirátství přežívalo ještě dlouho po Morganovi a Kiddovi. První mezinárodní dohoda o zákazu udělování státních pirátských „koncesí“ byla uzavřena až v roce 1854.
Koráb „Černého“ Sama Bellamyho
Archeologický výzkum pirátství naráží na řadu problémů. Vědcům se nabízejí především dva zdroje informací. Prvním jsou vraky pirátských lodí, druhým pak přístavy v oblastech, kde se pirátství provozovalo ve velkém. Při průzkumu lodních vraků se archeologové potýkají se skutečností, že se pirátské koráby příliš nelišily od vojenských, otrokářských nebo obchodních plavidel. Lišit se ani nemohly, protože právě tyto typy lodí piráti přepadáváním nebo vzpourami získávali.
Někteří pirátští kapitáni prováděli na korábech úpravy, jež měly za účel zvýšit rychlost lodi a uzpůsobit ji k boji. Někdy nechali vybourat příčky, aby usnadnili posádce obsluhu děl. Jindy odstranili z horní paluby všechny nástavby, a přeměnili ji tak na „hladké bojiště“. Bohužel, tyto úpravy se týkaly jen horní části lodi, která byla před potopením lodi obvykle hodně poničena. Piráti často poškozenou loď úmyslně zapálili. Před tím z ní ale vynosili vše, co pro ně mělo nějakou cenu. Stop, které by prozrazovaly něco ze života pirátů, tak zůstává ve vracích pomálu. Přesto se podařilo několik vraků pirátských lodí odhalit.
V roce 1983 narazil hledač pokladů Barry Clifford u pobřeží amerického státu Massachusetts na vrak lodi Whydah pirátského kapitána „Černého“ Sama Bellamyho. O totožnosti vraku nebylo pochyb, protože se na mořském dně našel lodní zvon s vyrytým jménem lodi. O tom, že jde o pirátskou loď, svědčí i nález děl, která byla v okamžiku potopení lodi připravená ke střelbě. Některé kanony nebyly nabity velkými dělovými koulemi, ale směsí broků a kulek do mušket. Takový náboj vypálený zblízka na palubu cizí lodi zranil či zabil spoustu lidí. Loď však příliš nepoškodil.
Přesně to bylo cílem pirátů, kteří se potřebovali zbavit posádky, a přitom neponičit loď ani její náklad. Jedinečný byl nález pistole francouzské výroby, jež měla k pažbě připevněnou hedvábnou stuhu. Z historických pramenů je známo, že piráti používali pistole, které měli v páru uvázané ke stuze přehozené kolem krku. Zbraně tak měli stále po ruce.
Důkladný průzkum vraku lodi Whydah naboural tradovaný mýtus, podle kterého si byli členové posádky pirátských lodí víceméně rovni. Z vraku se podařilo vyzvednout četné kovové části oblečení, jako jsou knoflíky či přezky. V místech, kde se nacházela kajuta kapitána a lodních důstojníků, narazili archeologové na výrobky ze stříbra. V místech, kde spalo mužstvo, se nacházely hlavně věci z mosazi či cínu. To dokazuje, že pirátské posádky nebyly zdaleka tak rovnostářské, jak se traduje.
