21. června 2018 6:08 Lidovky.cz > Relax > Věda

Nejslavnější sociální pokus byl podle účastníků zmanipulovaný. Pochybnosti nad Stanfordským experimentem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 12Diskuse
Podle výpovědí účastníků, kteří o slavné události promluvili zcela otevřeně až... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Podle výpovědí účastníků, kteří o slavné události promluvili zcela otevřeně až... | foto:  PrisonExp.org

PRAHA Ve společenských vědách s těží najdeme slavnější pokus, než jakým byl Stanfordský vězeňský experiment (SPE) Philipa G. Zimbarda. Lidé se během něho proměnili v sadistické bestie nebo se nervově hroutili. Vše měly způsobit jen vnější okolnosti. Jenže po téměř padesáti letech se ukazuje, že slavný SPE byl pravděpodobně od začátku zmanipulovaný.

Čtrnáctého srpna roku 1971 se zabouchly improvizované cely v podzemní části Stanfordské univerzity na západě amerického státu Kalifornie. V těch se nacházelo dvanáct dobrovolných vězňů, které mělo hlídat dalších dvanáct dozorců. Smyšlený vězeňský komplex měl i svého ředitele a vrchního dozorce. Události, které se staly v následujících šesti dnech, vešly do historie jako Stanfordský vězeňský experiment, jenž se zapsal do vědeckých análů jako jeden z nejslavnějších vědeckých pokusů.

Osudný inzerát hledající dobrovolníky pro výzkum.

Osudný inzerát hledající dobrovolníky pro výzkum.

Ve Stanfordském vězeňském experimentu figurovalo dvanáct studentů (devět plus tři náhradníci) dobrovolníků, kteří se měli na dalších sedm až čtrnáct dní nechat dobrovolně uvěznit a žít každodenní rutinu vězňů. Zavření byli v celách zhruba dvakrát dva metry vybavené jen polním lůžkem. K nim bylo vybráno dalších dvanáct dobrovolníků, kteří měli v komplexu plnit role dozorců. Ti žili po dobu konání pokusu v oddělených prostorech, kde mohli v klidu relaxovat a bylo o ně dobře postaráno.

„Nemůžeme je fyzicky napadnout nebo je mučit. Můžeme vytvořit nudu. Můžeme vytvořit pocit frustrace. Do určité míry v nich můžeme vyvolat strach. V téhle situaci máme absolutní kontrolu. Oni nemají žádnou,“ instruoval tehdy ostatní dozorce Zimbardo.

Philip G. Zimbardo

Americký psycholog, potomek sicilských imigrantů.

■ V současnosti emeritní profesor Stanfordovy univerzity.

■ Proslavil ho stanfordský vězeňský experiment v roce 1971.

■ V roce 2002 byl předsedou Americké psychologické asociace.

■ Zakladatel a ředitel projektu Heroic Imagination Project.

■ Autor mnoha odborných i populárně-naučných textů.

■ V Česku je známý především díky knize Luciferův efekt: Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí; v češtině ještě vyšel výbor textů Moc a zlo: Sociálně psychologický pohled na svět.

■ Je držitelem Zlaté medaile Akademie věd ČR.

Philip G. Zimbardo.

Philip G. Zimbardo.

Vězni byli zatčeni za pomoci místní policie u sebe doma a odvezeni v doprovodu televizních kamer do vězení v útrobách Stanfordské univerzity. Tam měli žít v režimu inspirovaném podmínkami v Kalifornské věznici Palo Alto. Vězni se museli navzájem oslovovat číslem, během odpočinku museli být zticha, dozorce museli oslovovat jako „pane nápravný důstojníku“ a museli nosit vězeňské mundůry. Každé porušení těchto pravidel mohlo být potrestáno podle libovůle dozorců. Ti si měli vynutit totální poslušnost, neměli však dovoleno používat fyzické násilí. Všichni zúčastnění věděli, že se jedná o experiment a za svou účast byli placeni.

Experiment musel být ale předčasně ukončen po šesti dnech. I během tak krátké doby se stihly osobnosti účastníků proměnit. Někteří z vězňů se psychicky zhroutili, z některých dozorců se stali nevybíraví sadisté. „Nutil jsem stráže, aby nepoužívaly žádný druh fyzického násilí, ale oni intuitivně věděli, jak použít násilí psychické,“ řekl později v televizní show Zimbardo.

„V deset večer mohli jít naposled na záchod, potom už pro ně byl v celách připraven jen kýbl, který nenáviděli, protože strašně smrděl. Dozorci je seřadili, nasadili jim na hlavu pytle, takže nevěděli, kam jdou, řetězy spojili jednoho s druhým, každý z nich musel vložit svou ruku na rameno toho před ním, a pak na ně dozorci začali křičet, strkat do nich a ponižovat je,“ vylíčil Zimbardo v rozhovoru pro Lidové noviny v roce 2015.

Ačkoli byli záměrně vybíráni zdraví jedinci, extrémní podmínky ve velice krátkém čase zcela změnily jejich osobnosti jen na základě vnějších okolností. Zimbardo vyvodil z výsledků pokusu, že lidské chování se mění vlivem vnějších okolnosti, nikoliv proto, že bychom v nás měli skrytou bestii. Do velké míry tak to nejhorší lidské chování omluvil extrémními okolnosti, což byl přístup, který se uplatil například při zkoumání brutální praxe totalitních režimů, především při rozboru chování nacistických dozorců.

Závěrečné společné hodnocení experimentu.
Jenže detailnější náhled na průběh experimentu ukázal, že dozorci byli ke...

Čtyřicet sedm let po jeho ukončení a uveřejnění jeho výsledků stanfordský experiment profesora psychologie Philipa Zimbarda stále zásadně ovlivňuje společenské vědy, přitahuje ale také pozornost kritiků, kteří ho vidí jako nic neprokazující a v podstatě nevědecký. Ale ani oni netušili, jak moc se pravděpodobně všeobecně sdílený příběh o průběhu celého pokusu liší od toho, co se opravdu stalo. Podle výpovědí účastníků, kteří o slavné události promluvili zcela otevřeně až v posledních letech, totiž Zimbardo záměrně ve svých závěrech vynechával klíčová fakta, která poukazují na to, že chování účastníků nebylo samovolné, ale naopak byli nabádáni k určitému typu chování, což Zimbardo od začátku důsledně popíral.

‚Asi si vážně mysleli, že nemůžou ven.‘

Pozdního večera šestnáctého srpna, dva dny od začátku experimentu, vězeň číslo 8612 řval z plných plic ve své cele. Byl jím Douglas Korpi, jehož psychotické chování se stalo milníkem pro celý experiment, když mělo dokázat, jak snadno se může člověk v odosobněném prostředí psychicky zhroutit. „Ježiši Kriste, uvnitř úplně hořím! To nevíte? Já chci ven! Tady je to celý úplně v p*deli! Další noc už nevydržím! Už to prostě nevydržím,“ hulákal dvaadvacetiletý Korpi a zběsile kopal do dveří. Měl se stát „korunním svědkem“ při obhajobě Zimbardových teorií. Jenže skutečnost byla trochu jiná.

Podle svých slov celý výstup Korpi zahrál. „Kdokoliv s klinickou zkušeností by poznal, že to hraju,“ řekl loni Korpi novináři Benu Blumovi, který se pokusil odhalit pravé pozadí experimentu.  „Když si ty nahrávky poslechnete, není to moc rafinované. V hraní nejsem až tak dobrý. Myslím, že jsem odvedl dobrou práci, ale byl jsem spíš hysterický než psychotický.“ Svůj psychický kolaps ale zahrál dnes už soudní psycholog z dobrých důvodů. Podle vlastních slov byl Korpi motivován strachem, nikoliv ale kvůli sadistickému zacházení, jakým se vězňům dostávalo od dozorců.

Stanfordský experiment: deset vězňů a jedenáct dozorců, zcela záměrně byli...

Stanfordský experiment: deset vězňů a jedenáct dozorců, zcela záměrně byli vybráni psychicky vyrovnaní a zdraví jedinci.

Když se Korpi k experimentu přihlásil, myslel, že bude mít prostě hodiny a hodiny na učení se na zkoušky GRE, které mu měly pomoci dostat se na vytoužený studijní obor, a které se navíc konaly hned po plánovaném ukončení experimentu. Hned po začátku pokusu se Korpi dožadoval svých studijních knih, ale ani po opakovaném naléhání mu nebylo umožněno v klidu se učit. „Celá ta věc pro mě v tu chvíli ztratila smysl,“ vysvětlil. Nejdříve proto zkoušel simulovat bolest žaludku, to ale nestačilo. Zkusil proto zahrát nervové zhroucení, přitom si ale pobyt v dočasném vězení docela užíval a většinu jeho pobytu za mřížemi považoval za zábavu a vtipnou práci.

Za nejděsivější ale označil chvíli, kdy nabyl pocitu, že i přes vůli experiment opustit, ho ven nikdo nepustí. „Byl jsem naprosto šokován. Jedna věc byla nabrat mě doma policejním autem a hodil mě do cely. Ale když mi řekli, že nemůžu odejít, zašli moc daleko. Dostávalo se to na úplně novou úroveň,“ popisoval pocity strachu Korpi.

Když později záznam Korpiho hraného zhroucení Zimbardo zveřejnil, tvrdil, že nervový kolaps byl skutečný. Profesora na to Korpi upozornil a uvedl jasně, že se jednalo o hranou scénu. Zimbardo však na reálném nervovém zhroucení trval.

Korpi dodnes lituje, že on ani nikdo další z experimentu nepodal na Zimbarda...

Korpi dodnes lituje, že on ani nikdo další z experimentu nepodal na Zimbarda žalobu za jejich držení proti jejich vůli.

Stejnou zkušenost měl i jiný vězeň, Richard Yacco. Druhý den ve vězení se chtěl dozvědět, jak je možné z experimentu odstoupit, dozorce mu sdělil, že to nejde. Vězeň Clay Ramsey dokonce zahájil hladovku. „Považoval jsem to za skutečné vězení, abych se dostal ven, musel jsem udělat něco, za co se budou obávat, že ponesou odpovědnost,“ řekl v rozhovoru Blumovi Ramsey. „To je lež,“ tvrdil ještě do nedávna o tvrzení zúčastněných Zimbardo, který hrál během pokusu roli ředitele věznice.

Jenže sám Zimbardo byl přistižen při lži, když se francouzskému dokumentaristovi Thibaultovi Le Texierovi povedlo nalézt přepisy konverzací mezi dozorci a Zimbardem ze třetího dne pokusu. Přiznává v nich totiž, že vězňům neumožnil odejít. „Zajímaví byli ti dva, co za mnou přišli včera a říkali, že chtějí odejít. Já jim řekl že ne, že existují jen dva způsoby, jak odejít a to nutnost zdravotní nebo psychiatrické pomoci...Myslím, že vážně věřili, že nemůžou ven,“ říká v přepisu Zimbardo.

Plaketa na památku Zimbardiho experimentu stále zdobí prostory Stanfordovy...

Plaketa na památku Zimbardiho experimentu stále zdobí prostory Stanfordovy univerzity.

Když byl Zimbardo s přepisy konfrontován, svou výpověď najednou poupravil. Tvrdil, že všichni zúčastnění podepsali písemný souhlas, ve kterém bylo uvedeno, že k ukončení experimentu musí říct doslovně větu „Končím s experimentem“, což v průběhu pokusu prý žádný vězeň neřekl. Zimbardo ale všechna svolení, která museli vězni i dozorci podepsat, již před nějakou dobou vyvěsil na své internetové stránce. O žádné konkrétní větě pro konec účasti se nich ale nepíše.

Korpi dodnes lituje, že on ani nikdo další z experimentu nepodal na Zimbarda žalobu za jejich držení proti jejich vůli. „Proč jsme nepodali žalobu za zadržování proti naší vůli? Je to ponižující! Měli jsme něco udělat,“ lamentuje dnes Korpi. Slavný profesor ve svých závěrech připisoval vždy emotivní reakce vězňů brutálnímu zacházení ze strany dozorců. Jenže s novými důkazy o průběhu experimentu se lze snadno domnívat, že uvěznění byli vystresovaní spíše z toho, že byli uvěznění a měli pocit, že nemohou z vlastní vůle pryč.

Skrytá sadistická bestie? Dozorci jednali pod nátlakem

Nejvíce fascinující na celém stanfordském testu je pro většinu lidí transformace, jakou prošla skupina dozorců, kteří měli začít mít sadistické sklony. Hlavně ale sami od sebe, což bylo vždy ústředním bodem Zimbardových závěrů. Jenže detailnější náhled na průběh experimentu ukázal, že dozorci byli ke krutosti naváděni vedoucími experimentu. Už způsob, jakým s nimi Zimbardo jednal, byl prý odlišný od toho, jak zacházel s vězni. „Se skupinou dozorců nejednal jako s objekty jeho pokusu, ale spíše jako se spolupracovníky,“ popisuje v rozsáhlé reportáži Blume. Profesor přitom kladl důraz na to, aby dozorci vytvořili vězňům pocit bezmoci a strachu.

V příběhu dozorců ale figuruje ještě jedna velice zásadní postava. Tou byl David Jaffe, který měl hrát roli hlavního dozorce. Jaffe byl jedním ze skupiny studentů, kteří původně s myšlenkou podobného experimentu přišli v rámci jedné ze Zimbardových přednášek. Spoustu z jejich nápadů pak Zimbardo použil ve vlastním pokusu. Zimbardo ale nikdy reálné fungování vězeňských zařízení nestudoval, vše se proto odehrávalo na základě Jaffeho rešerší. Podle Zimbarda mělo být nejtěžší částí celého pokusu zajistit, aby se dozorci chovali jako dozorci. Jaffeeho i Zimbardova představa o vězeňských dozorcích pocházela od Carlo Prescotta, který byl na podmínku propuštěn z nechvalně známé věznice San Quentin, a který vykreslil průměrného dozorce jako prachobyčejného sadistu.

Podle výpovědí účastníků, kteří o slavné události promluvili zcela otevřeně až...

Podle výpovědí účastníků, kteří o slavné události promluvili zcela otevřeně až v posledních letech, totiž Zimbardo záměrně ve svých závěrech vynechával klíčová fakta, která poukazují na to, že chování účastníků nebylo samovolné, ale naopak byli nabádáni k určitému typu chování, což Zimbardo od začátku důsledně popíral.

„Byla mi svěřena odpovědnost za pokus o navození chování ‚tvrdých‘ dozorců,“ píše v závěrečném hodnocení pokusu Jaffe. Ačkoli Zimbardo dlouho tvrdil, že dozorci si se všemi drakonickými pravidly přišli sami, ve skutečnosti prý jen ve velké míře kopírovali pravidla, která Jaffe a jeho spolužáci vymysleli dříve. Jaffe i Prescott také podsouvali dozorcům různé metody psychologického nátlaku na vězně a později během samotného experimentu dozorce, kteří se nechovali dostatečně tvrdě, nabádali, aby přitvrdili.

Většina dozorců ale nedosahovala standardů, jaký si Jaffe a Zimbardo představovali. Někteří se ale do svých rolí vžili dokonale. Dozorce Dave Eshelman si od vězňů vysloužil přezdívku John Wayne kvůli svému předstíranému jižanskému akcentu a velmi vynalézavé krutosti. „Chápal jsem to jako improvizační cvičení. Věřil jsem, že dělám to, co po mě výzkumníci chtěli a že to budu zvládat lépe než kdokoli jiný, když si vytvořím tohle padoušské dozorcovské já,“ vysvětlit Eshelman. „Přehnal jsem to.“

Jenže vedoucí experimentu jeho postupy schvalovali. Zimbardo mu dokonce po konci pokusu osobně děkoval. „Dokonce jsem se cítil, jako právě udělal něco dobrého, něco co napomůže porozumět lidské podstatě,“ svěřil se Eshelman. Vůbec nejlépe to však pravděpodobně vystihl sám Jaffe. „Jsem rozrušený z toho, s jakou snadností prostě vypnu svou citlivost a ohledy na ostatní, když má jít o ‚dobrou věc‘. Z výpovědí Zimbardových spolupracovníků tak po desetiletích vyplývá, že osobnostní vývoj dozorců nebyl ani zdaleka přirozený nebo ničím neovlivněný.

Nebyl to experiment, spíš happening, tvrdí vědci

Ještě slavnější velikán psychologie Erich Fromm ale vyvodil ze Zimbardova experimentu opačné závěry. Poukazuje ale na to, že vzhledem k okolnostem je s podivem, že sadistické choutky neovládly větší část dozorců. „Autoři věří, že experiment prokázal, že situace samotná může během pár dní změnit běžné lidi na patolízaly, submisivní jedince nebo bezohledné sadisty. Mě se ale zdá, že experiment prokazuje spíše opak,“ napsal v magazínu New York Times Fromm.

Zatímco jedni označovali experiment spíše za happening, než seriózní vědecký pokus, druzí se ho pokusili zpětně ověřit. Dvojice psychologů Haslam a Reicher vyzkoušeli test ve stejných podmínkách, ten se ale tentokrát vyvíjel ve zcela opačný příběh. Vězni a dozorci spolu vycházeli velmi dobře až do té míry, že strážní začali dávat vězňům samovolně všelijaké výsady. Když chtěli svá zjištění publikovat později v Britském časopise Sociální Psychologie, Zimbardo se jim v tom snažil zabránit. „Přišli jsme na to, že psal tajně editorům časopisu a pokoušel se publikaci našich závěrů zastavit s tím, že jsme podvodníci,“ řekl Blumemu Reicher. Jak sám výzkumník popsal, při konfliktu se Zimbardem se ocitli spíše než ve vědecké debatě v komerční roztržce. Zimbardo totiž v téže době velmi tlačil na to, aby byl pokus zfilmován v Hollywoodu a nepřál si žádnou negativní publicitu.

Vězni se museli navzájem oslovovat číslem, během odpočinku museli být zticha,...

Vězni se museli navzájem oslovovat číslem, během odpočinku museli být zticha, dozorce museli oslovovat jako „pane nápravný důstojníku“ a museli nosit vězeňské mundůry.

Dnes slavný profesor si byl vědom síly příběhu, který se snažil vyprávět a svou slávu žárlivě střežil. „Lidi si o tom můžou říkat cokoli chtějí. Je to nejslavnější studie v historie psychologie. O žádné jiné studii se lidi po padesáti letech nebaví. Znají ji i obyčejní lidé. Ptají se ‚Co děláte?‘ ‚Jsem psycholog‘. Může to být taxikář v Budapešti, může to být restauratér v Polsku. Zmíním se, že jsem psycholog a oni se ptají ‚Znáte tu studii?‘. Žije to už vlastním životem,“ pochvaluje si Zimbardo, který svou slávu zúročil řadou bestsellerů jako Luciferův efekt nebo Moc a zlo.

Sám ale možná nějaké pochyby má, ostatně v roce 1971 na něj tlačila i jeho budoucí žena Christina, která chtěla, aby experiment ukončil. Později ji dal za pravdu a uznal, že ho jeho vlastní pokus ovlivnil.  „Změnil jsem se. Proměňoval jsem se v rámci experimentu v monstrum. Nespáchal jsem nic zlého, ale dovolil jsem, aby se děly špatné věci,“ přiznal v rozhovoru pro LN Zimabardo.

S odstupem více než čtyř dekád to tedy vypadá, že dost možná nejvlivnější experiment v dějinách společenských věd skončí s velice pokřivenou pověstí, okolo které budou už navždy panovat oprávněné pochybnosti. 

Ačkoli byli záměrně vybíráni zdraví jedinci, extrémní podmínky ve velice...

Ačkoli byli záměrně vybíráni zdraví jedinci, extrémní podmínky ve velice krátkém čase zcela změnily jejich osobnosti jen na základě vnějších okolností.

I podle slovutného profesora se ale asi žádných podobných průlomových experimentů nedočkáme.  „Dnes už nemůžete uskutečnit experiment, během kterého by jeho účastníci cítili, že jsou ve stresu, ani v psychickém stresu. A tak se dnes většina výzkumů ptá lidí: ‚Představte si, že jste vězeňský dozorce. Jak byste se zachoval? Choval byste se tak, nebo tak?‘ A jaká je odpověď? Všichni by byli dobrými dozorci a dělali pěkné věci – mají se přece rádi, potřebují tuto odpověď. Nikdo si nedokáže představit, že by dělal cokoli zlého, dokud se neocitne v té situaci,“ řekl Lidovým novinám Zimbardo.

Způsob, s jakým nadšením byly ve své době, kdy byl svět šokován záběry z masakrů vietnamské války, závěry Zimbardova pokusu přijaty, ale vypovídá snad nejvíce o nás samotných. 

„Přitažlivost Stanfordského vězeňského experimentu jde zřejmě hlouběji, než její pouhé vědecká platnost. Možná i proto, že vypráví příběh o nás samotných, kterému chceme tak zoufale věřit. Tedy, že my, jako jedinci, ve skutečnosti nemůžeme za naše občas trestuhodné činy. Jakkoliv může být složité přijmou Zimbardův výklad upadající lidské podstaty, je to také hluboce osvobozující. Znamená to, že nejsem odpovědní. Naše činy jsou způsobeny okolnostmi. Naše chyby tkví v situaci. Stejně jako evangelium slibuje, že nás osvobodí od našich hříchů, když budeme věřit, Standfordský vězeňský experiment nabídl formu vykoupení na míru šitou vědecké éře a my jsme k ní přilnuli,“ napsal Blume.

  • 12Diskuse
Michal Bernáth

Autor

Michal Bernáthmichal.bernath@lidovky.czČlánky