Podruhé, pořád ještě anonymně, o sobě dala vědět v roce 1682. Ve své soukromé observatoři u Londýna ji poprvé pozoroval dalekohledem a všiml si Edmond Halley. Jako školený astronom znalý gravitačního zákona svého kolegy Isaaka Newtona (jakkoli knižně vyšel až roku 1687), vymodeloval dráhu komety jako velmi protáhlou elipsu. Však nedosti.
Vzápětí Halley sehnal parametry drah čtyřiadvaceti starších komet, jak je zaměřili jeho předchůdci, a velmi pracně (ručně, leč už za pomoci logaritmů) spočítal i jejich dráhy. Mezi nimi dvě (komety z let 1531 a 1607) se nápadně shodovaly s dráhou vlasatice z roku 1682. A tak v roce 1705 Halley publikuje názor, že všechny tři řečené komety jsou kometou jedinou, která se pravidelně každých 76 let vrací.
Příští návštěvu se autor „odvážil spolehlivě předpovědět“ na rok 1758. Šlo o senzaci prvního řádu, neboť do té doby se komety považovaly za jev nahodilý a jednorázový... Edmond Halley zemřel v lednu 1742 (přesně sto let po Galileovi, ze kterého čerpal Newton). Jeho duch však kráčel dál.
Jenže rok 1758 v očekávání plyne a kometa nikde. Až v listopadu francouzský matematik Alexis Clairaut prohlašuje, že kometu zdržela gravitace Jupitera a Saturna, se kterou ještě Halley nepočítal... Clairaut předpověděl průchod komety přísluním na první polovinu dubna 1759. Stalo se 13. března. Tento návrat dal kometě jméno - Halleyova.
A dostáváme se k zastavení zatím poslednímu. Díky pokročilé technice vyfotil blížící se kometu v říjnu 1982 pětimetrový teleskop na kalifornském Mt. Palomaru.
Během roku 1985 vstříc kometě odstartovalo pět sond, dvě sovětské, dvě japonské a jedna západoevropská. Nejúspěšnější asi byla ta poslední, jménem Giotto (Giotto di Bondone byl středověký italský malíř, který, inspirován návratem komety roku 1301, na jednom svém obraze vymaloval betlémskou hvězdu poprvé s ohonem).
Okolo 9. března 1986, kdy kometa prošla přísluním, se Giotto dostala až 500 km k jádru, proměřila jeho okolí a barevně ho vyfotila. Ukázalo se přitom, že jádro jedné z nejjasnější komet patří k nejtemnějším tělesům sluneční soustavy.
Je pokryto nepravidelnou vrstvou prachu, plyn živící ohon uniká jen z několika málo oblastí. „Nejkrásnější“ se kometa jevila mezi přísluním a přízemím (9. 3. - 10. 4.), kdy její hlava vykazovala jasnost až 2,5 magnitudy (skoro jako Polárka) a pozorovatelnou délku chvostu až 17 úhlových stupňů (nějakých 60 milionů km). Na severní polokouli však byla viditelná špatně.
Jedenatřicátý registrovaný návrat Halleyovy komety se očekává kolem roku 2061.
Vzápětí Halley sehnal parametry drah čtyřiadvaceti starších komet, jak je zaměřili jeho předchůdci, a velmi pracně (ručně, leč už za pomoci logaritmů) spočítal i jejich dráhy. Mezi nimi dvě (komety z let 1531 a 1607) se nápadně shodovaly s dráhou vlasatice z roku 1682. A tak v roce 1705 Halley publikuje názor, že všechny tři řečené komety jsou kometou jedinou, která se pravidelně každých 76 let vrací.
Příští návštěvu se autor „odvážil spolehlivě předpovědět“ na rok 1758. Šlo o senzaci prvního řádu, neboť do té doby se komety považovaly za jev nahodilý a jednorázový... Edmond Halley zemřel v lednu 1742 (přesně sto let po Galileovi, ze kterého čerpal Newton). Jeho duch však kráčel dál.
Jenže rok 1758 v očekávání plyne a kometa nikde. Až v listopadu francouzský matematik Alexis Clairaut prohlašuje, že kometu zdržela gravitace Jupitera a Saturna, se kterou ještě Halley nepočítal... Clairaut předpověděl průchod komety přísluním na první polovinu dubna 1759. Stalo se 13. března. Tento návrat dal kometě jméno - Halleyova.
A dostáváme se k zastavení zatím poslednímu. Díky pokročilé technice vyfotil blížící se kometu v říjnu 1982 pětimetrový teleskop na kalifornském Mt. Palomaru.
Během roku 1985 vstříc kometě odstartovalo pět sond, dvě sovětské, dvě japonské a jedna západoevropská. Nejúspěšnější asi byla ta poslední, jménem Giotto (Giotto di Bondone byl středověký italský malíř, který, inspirován návratem komety roku 1301, na jednom svém obraze vymaloval betlémskou hvězdu poprvé s ohonem).
Okolo 9. března 1986, kdy kometa prošla přísluním, se Giotto dostala až 500 km k jádru, proměřila jeho okolí a barevně ho vyfotila. Ukázalo se přitom, že jádro jedné z nejjasnější komet patří k nejtemnějším tělesům sluneční soustavy.
Je pokryto nepravidelnou vrstvou prachu, plyn živící ohon uniká jen z několika málo oblastí. „Nejkrásnější“ se kometa jevila mezi přísluním a přízemím (9. 3. - 10. 4.), kdy její hlava vykazovala jasnost až 2,5 magnitudy (skoro jako Polárka) a pozorovatelnou délku chvostu až 17 úhlových stupňů (nějakých 60 milionů km). Na severní polokouli však byla viditelná špatně.
Jedenatřicátý registrovaný návrat Halleyovy komety se očekává kolem roku 2061.
