30. června 2011 7:00 Lidovky.cz > Relax > Věda

Pes rozpozná jednovaječná dvojčata

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Pes v Centru pro výzkum chování psů očichává připravené sklenice | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pes v Centru pro výzkum chování psů očichává připravené sklenice | foto: Lidové noviny

Děti mají zcela stejné geny, ale jejich tělesný pach se přece jen trochu liší.

Jak dlouho se zdržíte? vybafne vysoký muž, sotva s fotografem vstoupíme do Centra pro výzkum chování psů při České zemědělské univerzitě v Praze. "Hele, nech je, to jsou novináři," usměrňuje ho vedoucí centra Ludvík Pinc. "Já jen, že bych si nabral jejich pachové vzorky," řekne Petr Vlasák s profesionálním zaujetím v hlase.

Když se dozví, že tam strávíme určitě více než hodinu, jde si pro "nářadíčko" a čeká na svoji příležitost. Ta nastane chvíli poté, co si sedneme v jediné kancelářské místnosti centra. Petr Vlasák si navlékne gumové rukavice, vezme do ruky dlouhou pinzetu a ze sklenice, velice podobné zavařovací, vytáhne kus světle zbarvené látky.

Co sklenice, to jiný pach, pes má určit jeden z nich

Po mém souhlasném přikývnutí - co by člověk neudělal pro vědu - mi strčí kus bavlněné tkaniny skrz rukáv košile až na rameno. Totéž opakuje i na druhé končetině a nakonec požádá o mobil nebo něco jiného, co mívám často u sebe. Do sklenice putují náramkové hodinky. Proč nebere pachový vzorek z podpaží, kde jsou, jak známo, žlázy produkující pot? "To by byla pro psí čenich moc silná stopa," vysvětlí a odejde.

Když muž za dvacet minut vytáhne zpod rukávu kusy textilie s mým pachovým vzorkem a vrátí mi hodinky, jdeme do jeho království. "Úlovky" uchovává v několika rozměrných skříních. Stovky sklenic se vzorky od studentů zemědělské univerzity a snad i každé návštěvy centra slouží k dlouhodobému výzkumu.

Vzorky pachů v Centru pro výzkum chování psů ČZU představuje Ludvík Pinc, šéf Centra

Z grantu ministerstva vnitra zde například zjišťují, jak dlouho vydrží lidský pach v dešti, mrazu a v dalších podmínkách vyskytujících se v přírodě. Členové Pincova týmu pro potřeby kriminalistů rovněž zkoumají, zda je možné přenášet pachovou stopu z místa na místo. Zločinec by tak mohl zmást detektivy a případně vzbudit podezření, že vraždu nebo další trestný čin spáchal někdo jiný. Ostatně nebyl by to tak úplně původní nápad. Vždyť už hrdina Čapkovy povídky podobně zkoušel zmást daktyloskopy, když na místě činu nechal kus skla s otisky prstů spoluvězně, který pobýval léta za mřížemi.

Fenka Dassi dostane odměnu
V jedné z mnoha skříní stojí na polici také několik sklenic s nápisem "Dvojčata". Děti narozené z jediného vajíčka jsou kopie samy sebe a mají stejné geny. Proto jsou si také tak dokonale podobné. Ale platí jejich podobnost rovněž v říši vůní? "Předpokládal jsem, že se jednovaječná dvojčata budou lišit. Podle některých studií v Británii měly mít tyto děti stejnou vůni, ale jiné práce o výzkumech v USA zase naznačovaly určité rozdíly," říká vedoucí centra. Pokusy v Americe tenkrát dělali s více psy, ale jenom jeden byl vycvičen natolik, že rozlišil identická dvojčata, přestože žila ve společné domácnosti. Tým Ludvíka Pince to vyzkoušel s deseti psy a všichni uspěli.

Jak probíhá určování osoby podle pachu, nám předvádí v rozlehlé vykachlíkované místnosti. Venku praží slunce a teplota se pohybuje okolo třicítky, ale tady je chládek. Taky v jednotlivých boxech, kde pobývají psi, je příjemně. "V horku by musela zvířata zhluboka dýchat, aby se ochladila, a pak nemohou pořádně čichat," vysvětluje etolog Pinc.

Pokus začíná. Pes dostává čichnout pach, který má najít v řadě sklenic.

Pak z jednoho kotce vyvádí německého ovčáka, fenku Dassi. Mezitím Petra Vyplelová, členka výzkumného týmu, už postavila na podlahu šest stojanů a do každého vložila sklenici s kusem tkaniny. Pachové vzorky jsou připraveny.

Pes očichává připravené sklenice

Ten, který má Dassi najít, je pátý v řadě. Na stole u dveří je další vzorek se stejným pachem. Odcházíme do vedlejší místnosti k monitoru. Psa nesmí nikdo rušit. V sále zůstává jen Dassi, Ludvík Pinc a redakční fotograf. Badatel pinzetou vytahuje tkaninu ze sklenice na stole a dává psovi pořádně čuchnout. Pak zavelí: "Hledej!" Dassi mine první sklenici, druhou... zastaví se až u páté a sedne si. Našla správný pachový vzorek a čeká na odměnu. Dostává pamlsek, pohlazení a vrací se do kotce.

Fenka Dassi našla správný pachový vzorek a sedá si, aby dala najevo, že je u cíle

Všechno sledujeme na obrazovce v sousední místnosti. Petra Vyplelová přitom vypráví, jak se ještě v 60. letech podezřelé osoby určovaly zcela jinak. Postavily se do jedné řady s figuranty, většinou zaměstnanci kriminálky, a pes označoval případného pachatele štěkotem. Jenže někteří lidé se psa báli, on to vycítil a začal na ně štěkat. Detektivové samozřejmě věděli, že jde o figuranta. Proto se už podezřelí neidentifikují naživo, ale podle pachových vzorků ve sklenicích.

Pokusy s rozpoznáváním jednovaječných dvojčat probíhaly na krajských správách policie. Pes dostal čichnout k pachovému vzorku od jednoho z dětí a vydal se podél řady sklenic. Stála mezi nimi také nádoba se vzorkem od druhého dvojčete. Pokud pes rozpozná obě děti podle čichu, musí všechny sklenice v řadě minout. Ani v jedné totiž necítí pach prvního dvojčete, který si nabral na začátku pokusu do čenichu. Celkem deset služebních psů se ani jednou nezmýlilo.

Je to nápor na nervy
Pes má téměř 900 genů, které kódují stejný počet různých typů čichových receptorů, zatímco člověk má aktivních jen okolo 350 čichových genů. Pro psa je tedy pachová identifikace s fyziologického hlediska snadná, ale naopak velmi zatěžuje jeho nervovou soustavu.

Zvíře se musí vypořádat s velkou psychickou zátěží. Během pokusu dostane třeba každých pět minut k načichání nový pach, všechny předchozí si přitom pamatuje a v sále se vzorky pak hledá ten naposledy nabraný. "Pes se musí naučit s čichem pracovat tak, aby na ostatní pachy nereagoval," zdůrazňuje Pinc.

Co sklenice, to jiný pach, pes má určit jeden z nich

Každé plemeno se k takové činnosti nehodí. V centru mají německé ovčáky, aby se výsledky výzkumu daly využít v policejní praxi, kde slouží psi stejné rasy. Podle zkušeností etologa Pince jsou pro vyhledávání čichem nejvhodnější. "Němečtí ovčáci mají přiměřenou inteligenci a ochotu spolupracovat," zdůrazňuje.

Psy k pokusům získal celkem bez problémů a stejně snadno přesvědčil k účasti na výzkumu rodiče dětí. Kontaktoval Klub dvojčat a vícerčat, odjel na tábor, kde děti trávily část léta. Matky velmi ochotně souhlasily s odběrem DNA a pachového vzorku potomků. Nakonec vědci použili "materiál" jen od dvou párů jednovaječných dvojčat ve věku pět a sedm let. Proč každé z dětí vonělo psům jinak? Geny mají přece stejné, takže by měly být totožné i povely k produkci látek tvořících tělesný pach.

"Jedna z mnoha hypotéz říká, že určitou spoluodpovědnost za pach člověka má komplex genů, který řídí funkci imunitního systému," říká Pinc a odvolává se na španělskou studii. Ta naznačila, že během lidského života dochází k epigenetickým změnám, díky nimž jsou některé geny aktivnější při tvorbě bílkovin a jiné méně. To může ovlivnit i pachový podpis člověka.

Další hypotéza předpokládá, že i když děti žijí ve stejném prostředí, přicházejí do styku s různými původci nemocí nebo choroboplodnými zárodky a jejich imunitní systém na to reaguje různou aktivitou genů. A ještě jedna okolnost může hrát roli. Je potvrzeno, že v lidském genomu je spousta materiálu, jehož funkci zatím neznáme, a patrně i tato "bílá místa" se mohou podílet na tvorbě našeho pachu.

Pokusy absolvovalo deset policejních psů. Dostatečný počet, aby se prokázalo, že psi rozeznají pachové vzorky od jednotlivých dvojčat. Ale teď ještě nelze obecně říct, že všechna dvojčata se liší svou vůní. To je nutné doložit dalším výzkumem většího počtu dětí. I tak studie týmu Ludvíka Pince zaujala natolik, že její výsledky minulý týden zveřejnil časopis Public Library of Science ONE.

  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz