Průtrže mračen a pak období sucha. „Podobné výkyvy počasí můžeme ve střední Evropě očekávat stále častěji,“ říká jeho kolega klimatolog Jan Pretel. V patách extrémního počasí kráčí nejen riziko říčních povodní, ale také přívalových záplav.
Porušená rovnováha
Velká voda patří k přírodě stejně jako třeba bouřky nebo vítr. Strategie obrany proti vodě se ubírá několika směry. Kruhové hráze kolem vesnic, domy stojící několik metrů nad zemí nebo liduprázdné pozemky. Takový obraz jednou uvidíme v okolí řek. Odborníci totiž varují: velké povodně se můžou opakovat.
Studie připravené pod patronací OSN uvádějí příčiny tohoto nebezpečného trendu. Hlavní důvod lze shrnout větou: krajina ztrácí schopnost zachycovat vodu. Člověk uvěznil potoky i řeky do betonových koryt, protože klikatící se toky zabírají zemědělskou půdu. Vymýtil lesy, remízky a další přirozené porosty zadržující vodu.
Déšť okamžitě stéká také po asfaltových silnicích a betonových plochách parkovišť. Kapky se nezachytí tam, kde spadly, ale dostávají se rychle do potoků a řek. Při větším lijáku nebo delším období dešťů se voda řítí regulovaným korytem do sousední obce, až dorazí do míst, kde už jí břehy nestačí.
Varovné scénáře odborníků uvádějí i další důvod, proč bude záplav přibývat. „Kvůli sílícímu skleníkovému efektu vzrůstá průměrná teplota vzduchu mnohem rychlejším tempem než v minulých stoletích. Dochází k narušení rovnováhy globálního klimatického systému. Jeho přirozenou tendencí je směřovat do nového rovnovážného stavu. Toto přechodné období provázejí extrémní výkyvy počasí: v oblastech, kde to nebývalo zvykem, přicházejí prudké deště nebo naopak období sucha,“ vysvětluje dopad klimatických změn Jan Pretel.
Chalupa na muřích nožkách
Průtrže mračen jsou ještě zákeřnější než říční povodně. Předpovídat, kam a kdy příval vody udeří, nelze. Proto je mnohem vhodnější spoléhat se na lokální varovný systém (viz článek Lidé mají šanci se zachránit). Když nejde povodním zabránit, lze se jim alespoň ubránit? Stavět kruhové hráze okolo vesnic a menších měst navrhuje architekt Jiří Löw z Brna. Hráze se už modelově zkoušely, je nutné dořešit ještě detaily. Obavy, že vesnice budou připomínat středověká sídla obklopená hradbami, rozptyluje Tomáš Just z pražské a středočeské pobočky Agentury ochrany přírody a krajiny.
„Nemusí jít o žádné betonové stěny, ale valy pokryté trávou. V Bavorsku, kde mají už mnohaleté zkušenosti s revitalizací řek, hráze často zapadají přirozeněji do krajiny, někdy jsou také porostlé stromy, což naše vodohospodářské předpisy zatím neumožňují,“ říká Just.
Výhrady ke kruhovým hrázím má docent Ladislav Satrapa ze Stavební fakulty ČVUT. Nové vodotěsné hrázi příliš nesvědčí, když je dlouho bez kontaktu s vodou. Kapalina totiž pomáhá ještě více zhutnit nepropustnou hlinitou vrstvu v hrázi. „Vodotěsnost se naostro vyzkouší až při povodni. Pokud by hráz prosakovala, značně to zkomplikuje záchranu lidí,“ uvádí další výtku docent Satrapa.
Ale i když hráz nepropustí ani kapku, není vyhráno. Voda může proniknout mezi domy přes kanalizaci. Stačí, aby naplavený kus dřeva zablokoval zpětnou klapku u výpusti kanalizační sítě a lidem vtrhne potopa do ulic.
Hráze mohou představovat ještě jedno riziko. Pokud by si ohradily svoje území všechny obce v záplavovém území, změní se terén natolik, že vodní hladina bude při povodni ještě výše.
Technika nabízí i jiné řešení než kruhové hráze. Domy postavené na pilotech. Stojí tak vysoko nad zemí, že pod nimi velká voda volně protéká. Zakládat domy na pilířích lze tam, kde je skála několik metrů pod povrchem země a také v oblastech s písčitou půdou. Až několik metrů dlouhé piloty se sice neopírají o kamenné podloží, ale jsou stabilní díky velkému kontaktu se zeminou. „Jde o poměrně bezpečné, ale velice drahé stavby, mnohdy stojí základy skoro více než celý dům,“ říká docent Satrapa.
Vzít řece sílu
Odstěhovat se natrvalo z území, které často zaplavuje řeka, je sice radikální, ale zároveň nejúčinnější řešení. „Jde o velmi citlivou věc, kterou nelze v žádném případě lidem nařídit,“ poznamenává Tomáš Just. Přinejmenším by však bylo vhodné důsledně nepovolovat novou výstavbu v zaplavitelných nivách a rovněž ve větší míře podporovat odstraňování stávajících objektů mimo nivy.
Upřímně se diví lidem, kteří začnou stavět domy na parcele několikrát postižené povodní. „Když jsem se jich ptal, jestli nemají obavu z velké vody, namítli, že stát je přece nenechá na holičkách,“ vypráví Just postřeh z výprav do rizikových oblastí.
Městům a vesnicím, které již podél řek stojí, by pomohly přenosné stěny. Podobné, jaké zabránily zatopení části Starého Města v Praze. V některých místech, v rovném terénu, by také pomohly povodňových bypassy, které odvedou velkou vodu mimo zástavbu.
„Pro ochranu obcí je nejdůležitější zpomalit postup záplavy ještě předtím, než překročí hranice obydleného území. Když se povodeň rozlije v krajině, ztratí sílu a nenapáchá takové škody,“ poznamenává k soužití s mokrým živlem Just.
Porušená rovnováha
Velká voda patří k přírodě stejně jako třeba bouřky nebo vítr. Strategie obrany proti vodě se ubírá několika směry. Kruhové hráze kolem vesnic, domy stojící několik metrů nad zemí nebo liduprázdné pozemky. Takový obraz jednou uvidíme v okolí řek. Odborníci totiž varují: velké povodně se můžou opakovat.
Studie připravené pod patronací OSN uvádějí příčiny tohoto nebezpečného trendu. Hlavní důvod lze shrnout větou: krajina ztrácí schopnost zachycovat vodu. Člověk uvěznil potoky i řeky do betonových koryt, protože klikatící se toky zabírají zemědělskou půdu. Vymýtil lesy, remízky a další přirozené porosty zadržující vodu.
Déšť okamžitě stéká také po asfaltových silnicích a betonových plochách parkovišť. Kapky se nezachytí tam, kde spadly, ale dostávají se rychle do potoků a řek. Při větším lijáku nebo delším období dešťů se voda řítí regulovaným korytem do sousední obce, až dorazí do míst, kde už jí břehy nestačí.
Varovné scénáře odborníků uvádějí i další důvod, proč bude záplav přibývat. „Kvůli sílícímu skleníkovému efektu vzrůstá průměrná teplota vzduchu mnohem rychlejším tempem než v minulých stoletích. Dochází k narušení rovnováhy globálního klimatického systému. Jeho přirozenou tendencí je směřovat do nového rovnovážného stavu. Toto přechodné období provázejí extrémní výkyvy počasí: v oblastech, kde to nebývalo zvykem, přicházejí prudké deště nebo naopak období sucha,“ vysvětluje dopad klimatických změn Jan Pretel.
Chalupa na muřích nožkách
Průtrže mračen jsou ještě zákeřnější než říční povodně. Předpovídat, kam a kdy příval vody udeří, nelze. Proto je mnohem vhodnější spoléhat se na lokální varovný systém (viz článek Lidé mají šanci se zachránit). Když nejde povodním zabránit, lze se jim alespoň ubránit? Stavět kruhové hráze okolo vesnic a menších měst navrhuje architekt Jiří Löw z Brna. Hráze se už modelově zkoušely, je nutné dořešit ještě detaily. Obavy, že vesnice budou připomínat středověká sídla obklopená hradbami, rozptyluje Tomáš Just z pražské a středočeské pobočky Agentury ochrany přírody a krajiny.
„Nemusí jít o žádné betonové stěny, ale valy pokryté trávou. V Bavorsku, kde mají už mnohaleté zkušenosti s revitalizací řek, hráze často zapadají přirozeněji do krajiny, někdy jsou také porostlé stromy, což naše vodohospodářské předpisy zatím neumožňují,“ říká Just.
Výhrady ke kruhovým hrázím má docent Ladislav Satrapa ze Stavební fakulty ČVUT. Nové vodotěsné hrázi příliš nesvědčí, když je dlouho bez kontaktu s vodou. Kapalina totiž pomáhá ještě více zhutnit nepropustnou hlinitou vrstvu v hrázi. „Vodotěsnost se naostro vyzkouší až při povodni. Pokud by hráz prosakovala, značně to zkomplikuje záchranu lidí,“ uvádí další výtku docent Satrapa.
Ale i když hráz nepropustí ani kapku, není vyhráno. Voda může proniknout mezi domy přes kanalizaci. Stačí, aby naplavený kus dřeva zablokoval zpětnou klapku u výpusti kanalizační sítě a lidem vtrhne potopa do ulic.
Hráze mohou představovat ještě jedno riziko. Pokud by si ohradily svoje území všechny obce v záplavovém území, změní se terén natolik, že vodní hladina bude při povodni ještě výše.
Technika nabízí i jiné řešení než kruhové hráze. Domy postavené na pilotech. Stojí tak vysoko nad zemí, že pod nimi velká voda volně protéká. Zakládat domy na pilířích lze tam, kde je skála několik metrů pod povrchem země a také v oblastech s písčitou půdou. Až několik metrů dlouhé piloty se sice neopírají o kamenné podloží, ale jsou stabilní díky velkému kontaktu se zeminou. „Jde o poměrně bezpečné, ale velice drahé stavby, mnohdy stojí základy skoro více než celý dům,“ říká docent Satrapa.
Vzít řece sílu
Odstěhovat se natrvalo z území, které často zaplavuje řeka, je sice radikální, ale zároveň nejúčinnější řešení. „Jde o velmi citlivou věc, kterou nelze v žádném případě lidem nařídit,“ poznamenává Tomáš Just. Přinejmenším by však bylo vhodné důsledně nepovolovat novou výstavbu v zaplavitelných nivách a rovněž ve větší míře podporovat odstraňování stávajících objektů mimo nivy.
Upřímně se diví lidem, kteří začnou stavět domy na parcele několikrát postižené povodní. „Když jsem se jich ptal, jestli nemají obavu z velké vody, namítli, že stát je přece nenechá na holičkách,“ vypráví Just postřeh z výprav do rizikových oblastí.
Městům a vesnicím, které již podél řek stojí, by pomohly přenosné stěny. Podobné, jaké zabránily zatopení části Starého Města v Praze. V některých místech, v rovném terénu, by také pomohly povodňových bypassy, které odvedou velkou vodu mimo zástavbu.
„Pro ochranu obcí je nejdůležitější zpomalit postup záplavy ještě předtím, než překročí hranice obydleného území. Když se povodeň rozlije v krajině, ztratí sílu a nenapáchá takové škody,“ poznamenává k soužití s mokrým živlem Just.
