Ke krvavým událostem 2. května se nachomýtl tak trochu náhodou. Šel na fotbalový zápas klubů Černomorec Oděsa a Metalist Charkov. Po první půlce mu volá syn z Prahy, aby si přeparkoval auto od svého obchodu, protože se tam střílí.
Andrej Russkych je fotbalový fanoušek, oděský podnikatel a muž zcela střízlivých názorů. Před třiadvaceti lety studoval v Brně strojní fakultu a zůstala mu skvělá čeština. I své děti poslal studovat do Čech. On se ale vrátil na Ukrajinu, i když chápal, že pro podnikání by v Čechách měl lepší podmínky. „Mám to tady prostě rád,“ řekne bez přemýšlení. Oděsa je město, kde se mluví převážně rusky. Mluví tak i on, ačkoliv se považuje za Ukrajince.
ČTĚTE TAKÉ: |
Otevřený přístav
Oděsa se liší od všech ostatních ukrajinských měst etnickou barevností, kosmopolitními názory, které snad vyplývají z námořnické duše města – i za SSSR měla pověst svobodného přístavu, kde se smí říkat nahlas víc než jinde. Ne náhodou se Oděsa stala zlomovým momentem v konfliktu. „Kdepak, to není válka mezi Kyjevem a Moskvou,“ opravuje mne Andrej Russkych, „ale mezi Ukrajinci a Sovětským svazem,“ dodává.
Andrej Russkych má jasno: „Prostě už nechceme ten starý zkorumpovaný systém, kde vládnou úředníci, policajti, prokurátoři a politici bez ohledu na občany.“ Pravda se podle něj vyjeví, až se otevřou archivy KGB.
Nejen pan Russkych si myslí, že srážky mezi fotbalovými fanoušky, které přerostly v boj mezi přívrženci proevropského Majdanu a proruského protimajdanu, někdo šikovně vyprovokoval. Možná ani netušil, že vše skončí upálením desítek proruských aktivistů.
„Můj soused uhořel v Domě odborů na Kulikově poli. S jeho názory jsem nikdy nesouhlasil, ale když teď vidím jeho maličkého syna, který po něm zůstal, chce se mi brečet…“ říká podnikatel.
Požár v Domě odborů:
Jeho proevropská orientace není motivována nenávistí k Rusům, mezi nimiž má přátele a ruština je jeho rodným jazykem. „Když se stal prezidentem Janukovyč, všude dosadil své lidi ze své rodné Doněcké oblasti – poslal je po celé Ukrajině, aby řídili policii, soudy i vybírali daně. Tak nás ovládali a sami bohatli. Není divu, že teď se Doněcká oblast brání zavedení evropských pravidel. Přijdou o svá privilegia. Ale my, běžní podnikatelé, chceme žít už konečně jinak.“
Pan Russkych je přesvědčen, že na Ukrajině se teď bojuje za svobodu Evropy. A že by si Češi měli uvědomit, jak důležitou misi pro Evropany Ukrajinci teď plní. „Nemám nic proti Rusům, ale proti systému, který prosazuje Kreml,“ říká rozhodně.
Dobíjeli naši ruskou duši
Před Domem odborů na náměstí Kulikovo pole sedí děvče. Hlídá, aby z krabiček, do kterých lidé přispívají na pozůstalé po obětech masakru, nikdo nic neukradl. Obrovská budova s ohořelými okny za jejími zády je od chvíle, kdy tady uhořeli její kamarádi, zavřená. „Rusko má duši a ta duše zvítězí nad vším,“ prohlásí žena, která se představí jako Světlana.
Její teta tady 2. května zemřela také. Vařila ve stanovém městečku stoupenců federalizace Ukrajiny jídlo. Když aktivisté Majdanu hnali své proruské protivníky, kteří na ně ale zaútočili prokazatelně jako první, ulicemi Oděsy až do sídla odborové organizace, skryla se tam také. Bylo jí 59 let. Měla ruské i ukrajinské kořeny. Spoustu příbuzných v Moskvě. A víru v to, že kamarádit se s Ruskem je pro Ukrajinu výhodné.
Byt, který pronajímala každé léto, ji k mizerné penzi přivydělával slušné peníze. „Evropani v něm ale nebydleli nikdy,“ mává rukou Světlana a tvrdí, že i její pes má z místa, kde uhořelo tolik jejích přátel, hrůzu. „Oděsa, i celá Ukrajina, je závislá na Rusku. Rusko nás živí a živit bude. Putin nám rozumí, copak vy víte o ruské duši?“ táže se mě s úsměvem, který napovídá, že odpověď nečeká.
ČTĚTE TAKÉ: |
Většina obyvatel Oděsy, kteří odmítají evropskou orientaci země, sem ale raději nechodí. Bojí se. Vědí, že kdo na veřejnosti teď projeví „solidaritu s okupanty“, může být tvrdě potrestán. Na místě. Ne milicí, ale aktivisty Majdanu, kteří převzali kontrolu nad městem. „Když hořelo, naši lidé vyskakovali z oken. A euromajdanovci je tady na zemi dobíjeli,“ tvrdí vysoký mladík, který posedává před Domem odborů.
Stačí pokladník s pytlem
Štáb domobrany Oděsy v ulici Žukovskaja působí spořádaným dojmem. Velí mu charismatický Mark Gordijenko. Je pekelně unavený. Jeho oděská Rada veřejné bezpečnosti organizuje nábor dobrovolníků na frontu i pomoc rodinám raněných a padlých. Tvrdí, že ostražitost je stále zapotřebí, i když jedna bitva byla vyhrána.
Policie hlídá budovu regionálního parlamentu v Oděse.
„V Oděse je to 50 na 50,“ připouští, že část obyvatel Rusku dává přednost před EU. „Stačí 10 příslušníků speciálních militantních ruských oddílů a jeden pokladník s pytlem peněz, a máme tu opět válku v ulicích Oděsy. Ale my to nedopustíme, jako jsme to nedopustili 2. května. My jsme protivníka nechtěli zabíjet, někdo to celé vyprovokoval. Pro koho bylo výhodné tolik obětí? Pro Rusy…“ tvrdí.
Jeden pozitivní výsledek ale podle něj květnové krveprolití mělo: „Všichni viděli, že my Oděsu nedáme.“ Gordijenko představuje pro politiky nepříjemnou „veš v kožiše“. Občanský aktivista, který pocítil svou sílu a teď hodlá, jak sám tvrdí, bojovat ne proti Rusům, ale proti „zkorumpovanému byrokratickému monstru“, které představuje stát ruského typu.
Oděsa byla i za SSSR tradičně kosmopolitním, tolerantním městem. Teď je hlavní překážkou vytvoření tzv. Novoruska, které bez ní pozbývá smyslu. Město se kupodivu nerozdělilo na dvě znepřátelené části. Příbuzní obětí z 2. května se uzavřeli do sebe. Pochopili, že „pomoc z Ruska“ se zasekla na Krymu a v Doněcké oblasti. Příliš daleko na to, aby mělo smysl rozpoutat konflikt jako na východě Ukrajiny.
