Vypadá na první pohled nepatřičně, že se nová vládní garnitura zabývá sháněním funkcí pro poražené lídry. Za co a z jakého titulu? Ale je to realistické a přiměřené. U člověka, který to dotáhl na předsedu vlády, se předpokládá, že poněkud zprofanované sousloví služba vlasti pro něj má nějaký smysl – aspoň je hezké tomu věřit. I když je odmítnut v aréně každodenního politického boje, neznamená to, že je nezpůsobilý dál zemi reprezentovat. A pak je tu brutálně realistický, ale velmi důležitý ohled: premiéři bývají lidé sebevědomí, kteří se nevzdávají snadno. Také jejich porážka bývá zřídka tak totální, aby si nezachovali množství příznivců. Riskovat, že to rozhoupe celou politickou scénu, neposlouží nikomu.
S postem velvyslance u OSN by se Jiří Paroubek mohl dobře sžít. Zájem o diplomacii a kontakty se zahraničními státníky projevoval dlouhodobě. Mirek Topolánek věnoval značnou a kompetentní pozornost energetice, čehož si zahraniční činitelé měli možnost všimnout při našem předsednictví Evropské unie.
Rovněž tak si měli možnost všimnout fotodokumentace jeho blízkých vztahů s jeho italským protějškem. Čímž má být řečeno jen tolik, že získání mezinárodní podpory pro jeho šéfování nějaké mezivládní organizaci nemusí být triviální úkol. Topolánkovi straničtí kolegové mu signalizovali, že se o to snaží. Kdoví, proč musel svou ambici inzerovat v novinách.
