Dostala jsem jeden e-mail, ale – ouha! Obsah bylo možno otevřít až po instalaci nového softwaru, a to vyžadovalo restart počítače. Klasická krizovka! Mám otevřené spousty programů a dokumentů, na nichž simultánně pracuji, a teď mám jedno po druhém procházet, ukládat změny a zavírat? Na telefonu netrpělivý odesílatel e-mailu virtuálně podupával a já pod tlakem doháněla rozdělanou práci… zavřít… restart… chvilka hrůzy, zda to můj počítač zvládne… odpověděla jsem do telefonu, zavěsila a rozhostil se pocit úlevy... uff!
A pak i radosti při prohlížení možností nově nainstalovaného programu – pááni! Prohlížeč fotek, který mě neuvěřitelně bavil. Nebýt krize a toho protivného odesílatele, nic bych neměla. Ještě že mám nový počítač, ten starý by tohle nezvládl nainstalovat. Ale po chvíli jsem se rozhodla program zas smazat, zabíral mi z paměti moc místa – a nový počítač si kvůli němu kupovat nechci.
Nebraňme se změně Moment. Nejsou vlastně všechny krize takovou instalací nového programu? Nejsou důsledkem toho, že náš vnitřní „počítač“ něco neumí? Dokud nás nepotká něco, co neumíme zvládat, tak nevíme, že to neumíme. Ale krize přejde, poučíme se a na chvíli si smíme oddechnout. Po čase se ale náš vnitřní „počítač“ nějak zahlcuje. Náš mozek nemůže bezchybně pracovat bez změny části starých programů nebo jejich přemazání a náhrady za nové. Děláme to dostatečně často? Neschováváme si ze strachu, sentimentality nebo pouhého zvyku zbytečné staré programy? Vždyť naše tělo není stroj, neustále se nám jaksi přestavuje pod rukama.
A v tom může být pro řadu z nás problém. Přerůstáme své vlastní programy, odmítáme si přiznat, že jsme už „někde jinde“, a jedeme ve své mysli postaru. Stáváme se svým vlastním anachronismem a začínají se kupit problémy – nestíháme, máme poruchy koncentrace, přestáváme zvládat emoce, narůstají konflikty s okolím, narůstá i vnitřní zátěž. Celé tělo i mozek na nás křičí, že už tak dál NEbudeme MOCI POKRAČOVAT. Objevují se NEMOCI: špatně usínáme nebo se budíme uprostřed noci děsivými sny, narůstá úzkost, bolí páteř či klouby, vzrůstá krevní tlak, tloustneme v oblasti břicha, mění se hladina cukru v krvi, trpí imunitní systém. Toužíme se něčeho zbavit. Zbavíme se toho nového, nebo toho starého programu? Krize jsou šancí začít žít jinak Plynoucí čas přináší tlak na náš mozek, zvyky i tělo s velkou pravidelností. A zatímco vnější krize nás nutí něco k našemu starému „softwaru“ přidat, ty vnitřní nás tlačí do toho, abychom se VZDALI něčeho dříve potřebného a platného, ale dnes již zatěžujícího.
A my občas začínáme bojovat s nevyhnutelnou nutností vnitřní změny. Každý podle své povahy a zkušeností – někdo se brání okolním tlakům na změnu, další se uzavírá a izoluje se od světa. Je to zdánlivě pohodlnější a nevyžaduje to odvahu k přehodnocení a změně dosavadních názorů, postojů a významů toho, co probíhá. Snažíme-li se proti proudu času i vlastního vývoje prosadit své staré osvědčené metody, je to velmi nemoudré. Nejde strkat hlavu do písku donekonečna.
Místo toho bychom občas měli s odvahou nainstalovat nový program a smazat nějaký starý a přežitý. Restart svého života by nám měl dát sílu začít žít úplně jinak. Vnější okolí to nemusí příliš poznat, ale poznáme to my sami. Vzdáme-li se předchozích zátěží, smutků a očekávání a vyměníme anachronismy za něco, co víc odpovídá naší nové situaci i věku, můžeme jen získat. Úlevu a duševní klid. Život je neustálý vývoj. Nebojme se vlastních krizí. Jsou životadárné a udržují nás v kontaktu se světem i s naším vlastním tělesným, duševním i osobnostním vývojem. Krize JSOU šance, jen se jich nesmíme bát. Nesou vždy něco nového, a když to dovolíme, i lepšího. A platí to pro každý věk.
O autorovi| Kateřina Cajthamlová, lékařka
