Irena Hejdová (1977) filmová redaktorka časopisu Týden Darina Křivánková (1970) filmová redaktorka časopisu Reflex Vojtěch Rynda (1979) redaktor LN Karel Čada (1979) sociolog
Nejpozději filmem Tajnosti tuzemská režisérka Alice Nellis polarizovala kritiky i diváky. Jinak tomu není ani s její novinkou Mamas & Papas.
Debatu o snímku na téma rodičovství vedl redaktor LN Vojtěch Rynda.
Vojtěch Rynda: S Irenou jsme se ve svých recenzích shodli na tom, že nám postavy Mamas & Papas připadají vykonstruované. Jsou vybrané tak, aby dítě chtěly, ale neměly, měly, ale nechtěly, aby pocházely z různých sociálních vrstev... Připadalo mi to vymyšlené na efekt, od stolu.
Irena Hejdová: Ten film vypadá, jako kdyby si Alice Nellis řekla, že natočí něco o rodičovství a „nacpe“ tam všechny možné kombinace situací. Kvůli tomu to působí neživě. Přestože se – i skrze práci s herci – snaží, aby Mamas & Papas působili autenticky a bezprostředně, tenhle přístup ji už od základu limituje. Ty postavy jsou opravdu typizované.
Darina Křivánková: Na tom se ukazuje, jak jedna věc viděná jinýma očima může působit úplně jinak. Já jsem naopak měla intenzivní pocit, že Alice Nellis velmi obratně vyhmátla určité situace, typy lidí, jejich chování a reakce. Pokud bych tomu filmu něco vyčítala – jako že vlastně nechci – pak jistou nevyváženost jednotlivých dějových linií: je tam jeden nosný příběh dvojice, jíž se nedaří otěhotnět, a ty ostatní slouží jako odrazové plochy. Nakonec jsem ale došla k tomu, že právě díky kontrastu s dalšími příběhy je tahle linie tak silná.
Irena Hejdová: Podle mě se ten film rozpadá právě kvůli tomu, že v něm jsou čtyři různé příběhy. Vyznívají jako bakalářské historky, žádná z těch situací nevydá na víc než čtvrthodinovou televizní epizodu. Karel Čada: Já jsem to cítil podobně. Vnímal jsem ty příběhy na úrovni příběhů z pátečních magazínů. Jsou osekané: potrat, adopce... Nedozvěděl jsem se víc než základní nastavení, nešlo to za rámec té páteční přílohy. Problém jsem měl také s tím, jak jsou ty příběhy rozkouskované, nedokázal jsem se do žádného pořádně vžít.
Ale takhle to v životě vypadá!
Irena Hejdová: Nechci Mamas & Papas jen hanit. Nellis tu zkusila něco, co v naší kinematografii není časté – improvizaci s herci. Úplně jí to nevyšlo, ale oceňuju, že se pokusila o něco jiného, než je zdejší mainstream.
Vojtěch Rynda: Oba jsme v recenzích nezávisle na sobě použili stejný výraz – herci „mumlají“. Je oceněníhodné, když se někdo pustí do tak riskantního podniku, že hercům nedá scénář a nechá je improvizovat na základě toho, co mají odžité. Jenže výsledek podle mě nefunguje.
Darina Křivánková: Ale funguje! Cesta, jíž se k výsledku dospělo, je podle mě ve výsledku druhotná, nepotřebovala jsem ji řešit, podstatné je, že posloužila. Našla jsem v tom filmu řadu situací, které jsem sama zažila, anebo nezažila, ale nejspíš by vypadaly právě takhle. Taky bych nejspíš mumlala, byla hysterická, bezradná a trapná. Právě takhle spolu lidé komunikují, nikdo neříká precizně stylizované věty, které scenárista měsíce vymýšlí. V Mamas &Papas je skvěle odpozorované, jak spolu lidé komunikují, jak si dokážou nebo nedokážou říkat nepříjemné věci, jak problémy přehrávají jinam. V tom vidím vklad použité metody „hraní bez znalosti scénáře“ a samozřejmě osobní vklad herců.
Irena Hejdová: Na mě sice herci působili realisticky, ale přišli mi velmi necharismatičtí, nechtěla jsem se s nimi ztotožňovat, často mi byli až protivní. Třeba Zuzana Bydžovská se mi vždycky předtím líbila, ale tady jsem ji nemohla vystát. Je to myslím právě proto, že ty postavy jsou limitované základním zadáním. Nellis si prostě řekla – natočím ženu, která přijde o dítě, bude celou dobu zlomená a pak ji vyléčí potápění. Na začátku si něco stanovila a ta herecká metoda jí už nemohla nic přinést.
Karel Čada: Ten příběh páru, který nemůže mít děti, je evidentně nejnosnější. Můžeme spekulovat, zda Nellis začala s ním a k němu si pak vymyslela ty ostatní, či to bylo jinak. Nicméně ty ostatní proti němu působí chudě. Dobře odpozorované detaily, jako třeba manželovo uklízení koupelny, fungují jen v tom „hlavním“ příběhu. Což je navíc jediný příběh, kde je silnější mužský hrdina. V těch ostatních ženy řeší daný problém dost izolovaně.
Darina Křivánková: Ale tak to většinou bývá. Muži jsou v situacích, které ten film tematizuje, často velmi bezmocní, to zásadní rozhodnutí nakonec stejně musí udělat žena. Třeba postava Marthy Issové řeší, jestli si dítě nechat, nebo jít na potrat. Tady nejde jen o to dítě, ale hlavně o partnera – jestli mít dítě právě s tímhle chlapem. Neřeší se tu jen dítě, ale samotný vztah, což se vlastně nevysloví. Což jsou ty zástupné problémy, k nimž tak často utíkáme ve skutečném životě. Každá postava nějaký takový má, je tu spousta dalších témat, jen naznačených. Můžeme si toho hodně domýšlet a díky tomu je každá postava bohatá.
Urputný realismus. Až misantropický Vojtěch Rynda: Já jsem měl naopak pocit, že mnohé scény jsou dohrané až příliš do konce. Nejsem proti realismu nebo intimitě ve filmu, ale Mamas & Papas mi přišli až voyerští. Teď nemám na mysli ty explicitní sexuální scény, ale spíš různé partnerské dialogy. Když člověk slyší důvěrný rozhovor v tramvaji, taky mu to je nepříjemné. Alice Nellis ty svoje dost nelichotivě ukázané postavy odhaluje příliš a bez stylizace. Tenhle druh realismu mi připadal nemístný, až misantropický.
Darina Křivánková: Třeba jak partnerka oznámí příteli, že je těhotná, cestou ve vlaku před spoustou svědků? Tak to ale bývá, ty nejdůležitější věci se často odehrají za nevhodných okolností, obvykle to není při svíčkách za zvuku smyčců.
Já si Alice Nellis vážím za to, že točí filmy o úplně normálních lidech. Na to skoro nikdo nemá odvahu, nejsou tam žádné mezní situace, žádné sociální dno, ani drogy... Vlastně je to nevděčné, ale ona tam to emocionální drama dokáže dostat. Navíc se nás to velmi dotýká, vždyť co máme v našem materiálně zabezpečeném středoevropském prostoru k řešení? Uživit se, vybudovat si nějakou existenci a mít děti.
Irena Hejdová: Ano, já to od ní vnímám jako upřímnost, ale ve srovnání třeba s filmem Dvojka zůstala na půli cesty, mohla být syrovější, drsnější, hlubší. Mamas & Papas zůstávají na povrchu: OK, ženská přišla o dítě, je zoufalá, co dál? Dál nic.
Vojtěch Rynda: Mně ten druh urputného realismu připomněl Medvídka nebo Krásku v nesnázích. Hřebejk s Jarchovským tam taky vždycky pečlivě vyberou sociálně přesně zařazené postavy a prostředí, ale když jsem se na ně díval, cítil jsem, že s nimi nemám absolutně nic společného. Irena Hejdová: Ano, jako od Jarchovského je v Mamas & Papas třeba ta postava Ukrajinky. Je úplně typizovaná, nijak se neliší od dalších Ukrajinek, co tu žijí. Nemá nic navíc, co by ji posunulo nad pouhý typ. Karel Čada: Ani mně by nevadilo, že jde o typ, ale že mi v něm není dovoleno vidět dál. Že se o ní během filmu nedozvím něco, co mě předtím nenapadlo.
Darina Křivánková: Tak to je zvláštní, protože i přes nedostatek prostoru je v každé postavě spousta témat a jejich náznaků.
Kritizovalo se například, proč postava Bydžovské řeší své trápení nad ztrátou dítěte u moře, a ne u rybníka. Ale když člověk potřebuje utéct před tragédií, tak to musí být někam daleko, kde je všechno jinak, aby cítil odtržení od světa, kam dosud patřil, aby mohl mít pocit, že utekl sám před sebou.
A i v tomhle příběhu je naznačeno mnoho možností, kam se může dál vyvíjet.
Irena Hejdová: Ale já jsem měla od začátku pocit, že vím, jak všechno dopadne.
Karel Čada: Ten nosný příběh manželů, kterým se nedaří mít dítě, je prožitý a realistický v tom, jak dítě ten vztah ovládne. Už to není vztah dvou lidí, nýbrž cesta k dítěti. Líbilo se mi, jak byla tato linie v nějakých chvílích pojata chladně popisně, třeba ve scénách spojených s lékařským prostorem.
Velké pozitivum Mamas & Papas pro mě je v realismu zobrazení témat, jako je umělé oplodnění či adopce. Manželský pár, který chce adoptovat dítě, je vzdělaný, zaopatřený, ze střední třídy, ale stejně nechce malého Roma. Na druhou stranu jsou si svých předsudků vědomi, trochu se za ně stydí, ale ve výsledném postoji se to neprojeví. To mi přišlo přesné. Ocenil jsem také upozornění na to, že i u nás jsou rodiny, které si děti prostě dovolit nemůžou. Chybělo mi ale přesnější zacílení: ten film všechno sesype na jednu hromadu a ilustruje téma rodičovství jako plakát.
I kvůli motivu potratu jsem se nemohl zbavit srovnání s rumunským filmem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, který je přesně opačný, koncentrovaný, sevřený. Je také v zobrazování tématu dost chladný, což jsou věci, které jsem v Mamas & Papas nacházel pouze v tom ústředním příběhu. Ostatní linie mi neumožnily si ty lidské osudy pořádně zažít, zamyslet se nad důsledky počínaní postav. A stejně jako řada jiných českých filmařů i Alice Nellis v okamžiku, kdy by mělo jít do tuhého, ucukne očima. Jakmile se tu začal některý příběh zahušťovat, odskočili jsme si k jinému...
Darina Křivánková: To je to, o čem jsem mluvila na začátku, odrazové plochy, kontrasty, čtyři nohy jedné židle.
Karel Čada: Obrovská výhoda je i to, že Mamas & Papas pojmenovali něco, čím se společnost opravdu vážně zabývá. Mohl by to být až „generační“ film: lidé po třicítce už opravdu neřeší večírky jako před deseti lety, ale právě témata rodičovství.
Vojtěch Rynda: Ale kdyby ten film opravdu chtěl být realistický v tom smyslu, že pokladní v supermarketech vypadají a chovají se jako zmíněná Ukrajinka, tak by bylo namístě, aby v něm figuroval i pár, který chce dítě, má dítě a je spokojený. Aspoň jako jakýsi referenční bod.
Irena Hejdová: Ano, není tam žádný pozitivní příběh.
Darina Křivánková: Přestože v tom filmu není žádný jednoznačně pozitivní příběh, je v něm naděje a humor. V každé čtvrté české rodině dítě nezemře, takže to statisticky neodpovídá. Ale k čemu by tam sloužil další referenční bod, v němž by žádná volba neexistovala? Byl by k ničemu.
Ale copak nevěra je normální?
Irena Hejdová: Mně na tom filmu nejvíc vadí to, že rozumím, proč se postavy takhle chovají, ale nemůžu se s nimi ztotožnit. Možná je to ale opravdu jen tím, že mají málo prostoru.
Darina Křivánková: Nemůžu říct, že by mi byly sympatické nebo nesympatické. Cítila jsem vůči nim velké pochopení.
Vojtěch Rynda: Já jsem měl naopak pocit, že mi někdo násilím strká nos do jejich osudů a nedává mi prostor uhnout. Nenašel jsem k nim empatii. Jak to, že někdo do Mamas & Papas pronikne, a někdo zůstane venku? Chtěl jsem ale otevřít ještě jedno téma. Co mi na filmech Alice Nellis vadí, je motiv partnerské nevěry. Ano, je to věc celkem běžná, ale Nellis ji ukazuje jako věc v podstatě přirozenou, což není totéž. Darina Křivánková: Nevěra je možná odsouzeníhodná, ale naprosto přirozená. Ve filmech o vztazích se nevěře logicky nelze vyhnout. Nevěra není zločin, je to útěk, způsob, jak si vyřešit nějaký problém a obvykle si tak vyrobit ještě větší. Ty nevěrné ženy ve filmech Alice Nellis si svou vinu nesou s sebou, ovlivňuje jejich chování, jejich rozhodování.
Vojtěch Rynda: Mně by stačilo, kdyby ty nevěrné ženské postavy ukázaly sebereflexi nebo lítost... Když v Mamas & Papas žena, která nemůže otěhotnět, sděluje doktorce, že zkusila i „zanášet“ manželovi, je u toho snad dokonce celá rozradostněná... Irena Hejdová: Tahle scéna se mi zrovna líbila. Tady jsem té postavě rozuměla.
Karel Čada: Když říkáme něco, co je nám nepříjemné, děláváme si z toho legraci. Ono se to pak lépe snáší.
Darina Křivánková: Přesně tak, jí je strašně trapně, stydí se, a proto se to snaží zlehčit. Je to situace natočená se smyslem pro určitou přesnost toho, jak se věci v životě dějí, a proto je ve výsledku vtipná.
Karel Čada: Mně připadalo vtipné, jak jsou v Mamas & Papas lidé postavení v opozici k přírodě. Jak my si oproti zvířatům to rozmnožování komplikujeme.
U páru, který bereme jako centrální, je zajímavé, že divák neví, jak to s ním bude dál. Jestli absentující dítě pomohlo vytvořit nějaký nový pevný vztah a nevěry obou manželů byly jen reakcí na těžkou situaci, nebo jestli je ten vztah už v situaci, kdy přestává být udržitelný. Britská spisovatelka Jeanette Wintersonová prohlásila, že rodit děti není raketová věda – jenže možná to raketová věda trošku je. Naše společnost nám říká, že když se budeme hodně snažit, tak budeme v zaměstnání stoupat na lepší místa; když budeme pečovat o vztah, tak bude kvalitní a bude fungovat. Ten film ale ukazuje, že to tak být nemusí. Že naše těla jsou prostě jen těla a rozhodují se někdy po svém. Mít dítě nemusí být v řadě případů pouze otázka snahy.
Příběh páru, který nemůže mít děti, je evidentně nejnosnější. Můžeme spekulovat, zda Nellis začala s ním a k němu si pak vymyslela ty ostatní. Dobře odpozorovaný detail je třeba manželovo uklízení koupelny. Karel Čada
Mně by stačilo, kdyby ty nevěrné ženské postavy ukázaly sebereflexi nebo lítost... Když žena, která nemůže otěhotnět, sděluje doktorce, že zkusila i „zanášet“ manželovi, je u toho snad dokonce celá rozradostněná... Vojtěch Rynda
