Rocková hudba bývala vyjádřením generační vzpoury, stavěla děti proti rodičům. Někdejší hipíci nebo později punkeři vytáčeli své usedlé otce tím, co poslouchali, do čeho se oblékali. Jim Morrison a jeho táta admirál, Mejla Hlavsa a jeho táta bankovní úředník.
A nemuseli ti otcové být čistí „establišmenťáci“. Dobře si pamatuju na tu směs údivu a bezmoci v hlase otce mého kamaráda – kultivovaného antikomunisty. „Co je to za chlapa ten Zappa?“ vyletělo z něj, když jsme si pustili Torture Never Stops trochu víc nahlas. Ty řvoucí kytary, podivně vymódění zpěváci, vyzývavé texty. To všechno jako kdyby na některé rodiče řvalo „Jste staří! A světu, v němž žijeme, nemůžete rozumět, i kdybyste chtěli, a vy nechcete!“
Asi i dneska existují tatínkové, jež kravál, jenž slyší z dětského pokoje, občas rozdráždí až k zoufalství. Zároveň se ale čím dál víc rozšiřuje vrstva „rokenrolových fotříků“, kteří vytáhnou potomky na koncert svých oblíbenců, nebo dokonce vyrazí na favority současných mladých. Zvlášť na festivalech bývá jejich výskyt hustý. Třeba na Colours of Ostrava (viz článek vedle na stránce) člověk při koncertu Iggyho Popa mohl v publiku zaregistrovat jihnoucího pamětníka a kousek od něj ocvočkované dospívající dítě v tričku s nápisem I'm a Passenger na zádech. Kdyby byl výše zmíněný Jim Morrison naživu, asi by na jeho koncerty dnes taky chodily celé rodiny. Společný poslech The End s veršem „Tati, chci tě zabít,“ by v nich posílil pocit harmonie.
Někoho by to mohlo inspirovat k litanii o vyčerpané energii rocku. Co asi může být rebelského na hudbě, která se líbí taťkům? Na druhou stranu, jakkoliv to z řekněme ideového hlediska může působit trochu zmateně, je na ty jihnoucí taťky a jejich ocvočkovaná děcka pěkný pohled. Zvlášť když má jeden v oku taky taťkovskou perspektivu. A pěkné věci ideové zdůvodnění nepotřebují.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
