PRAHA Jsou to právě dva roky, kdy štrasburský soud pro lidská práva rozhodl, že ČR diskriminuje romské školáky. Podle soudu Česko v letech 1996 až 1999 zařadilo neoprávněně 18 Romů do zvláštních škol, tím porušilo článek evropské úmluvy o lidských právech a zákazu diskriminace a právo na vzdělání.
Pokud by se na soud pro lidská práva obrátili romští rodiče dnes, je pravděpodobné, že by opět uspěli. Za uplynulé dva roky sice došlo k nastartování změn ve školství, v praxi se ale zatím neprojevily.
Jednou ze změn bylo zrušení zvláštních škol. Ty dnes oficiálně a pod tímto názvem již nefungují. Nahradily je ale takzvané praktické školy, které mají speciální vzdělávací programy. Přestože by je měly podle zákona navštěvovat děti s lehkým mentálním postižením, praxe je úplně jiná: jsou plné romských dětí.
To ostatně potvrdil i nedávný průzkum ministerstva školství. Podle toho navštěvují praktické školy dvě neromské děti ze sta. U romských dětí jich je ale třicet ze sta. To by však znamenalo, že všechny tyto romské děti trpí lehkým mentálním postižením. Přesto není možné říct, že se nic neděje. Ministerstvo školství, hlavně skupina pro sociální programy ve školství pod vedením Kláry Laurenčíkové, na systémových změnách pracuje. Stát si začíná uvědomovat, že když tyto děti budou chodit do normálních základních škol, zvyšuje se i možnost, že budou pokračovat ve středoškolském vzdělávání a budou mít větší možnost začlenit se do pracovního procesu. Investice vložené státem do jejich vzdělání se mu tedy mohou vrátit. Protože ale romské děti chodí do bývalých zvláštních škol, většinou se dál již nevzdělávají, a proto se ve společnosti těžko uplatňují.
Ukazuje se, že jen systémové změny nestačí. Největším problémem jsou samotné školy a někteří učitelé. Jsou to totiž často právě oni, kdo nechtějí romské děti ve svých třídách a rodičům doporučují, ať své dítě dají do praktické základní školy.
Ministryně školství Miroslava Kopicová tvrdí, že to někteří dělají proto, že chtějí romským dětem vlastně pomoci a neuvědomují si důsledky. Neziskové organizace ale oponují: učitelé tyto děti ve třídách prostě nechtějí. Tím je však automaticky připravují o šanci na lepší život.
Jenomže ani školy to nemají příliš jednoduché. Ty, které se rozhodnou začleňovat romské děti do tříd, řeší většinou další potíž, odchod velké části neromských dětí na jinou „bílou“ školu.
Je tedy zřejmé, že jen systémové změny nestačí. Nutná je i změna pohledu společnosti na romské děti a jejich život.
***
Pokud by se na soud pro lidská práva obrátili romští rodiče dnes, asi by opět uspěli
Učitelé tyto děti ve třídách prostě nechtějí. Tím je však připravují o šanci na lepší život.
