V roce 1973 ropný kartel OPEC zavedl embargo namířené proti Západu jako trest za podporu Izraele. Ceny ropy vzrostly během následujícího roku zhruba na pětinásobek. Průměrná cena za galon benzinu v USA vzrostla ze 38,5 centů v květnu 1973 na 55,1 centů v červnu 1974. Šok zabrzdil hospodářský růst. Vlády se jej pokoušely povzbudit agresivní měnovou politikou, která však vyvolala inflaci. Ve většině vyspělých států vyskočila do dvojciferných hodnot. Rostla nezaměstnanost, zcela vážně se diskutovalo o výhodách centrálně plánovaného hospodářství.
Většina ekonomů tehdy však věřila, že není třeba chodit tak daleko. Měli za to, že existuje nástroj k dosažení ekonomické prosperity v rámci tržního hospodářství. Práce Johna Maynarda Keynese a jeho následovníků osvětlily vztahy mezi hospodářským růstem, nezaměstnaností a inflací. Vše se zdálo jasné: roste-li ekonomika, klesá nezaměstnanost. Hospodářský růst bývá doprovázen růstem cen a naopak. Inflace je pokládána za jakési nutné zlo, které však přináší příznivé vedlejší účinky.
Uvolněná měnová politika Za předpokladu platnosti těchto zákonitostí je centrální banka velmi mocnou institucí: může regulovat hospodářský růst a nezaměstnanost. Touto logikou se také v roce 1970 řídil prezident Richard Nixon, když guvernérovi Federálního rezervního systému Arthuru Burnsovi uložil za úkol snížit nezaměstnanost pomocí uvolněné měnové politiky. O Nixonovi je známo, že o nezávislosti centrální banky hovořil s úsměškem a ani guvernér Burns necítil potřebu prezidentovým přáním vzdorovat. Když v roce 1973 nastal ropný šok, bylo o důvod více v prospěch uvolněné měnové politiky.
Nixonova a Burnsova politika ovšem nefungovala. Nezaměstnanost dále rostla, ekonomika se poklesu nevyhnula. K dovršení všeho dvojciferná inflace podlomila důvěru v dolar, v americkou ekonomiku, v trh dluhopisů a v budoucnost kapitalismu vůbec. Seriózní ekonomický tisk tehdy zcela vážně diskutoval o přednostech centrálního plánování ve srovnání s tržní ekonomikou. Všeobecně rozšířená „blbá nálada“ měla za následek Nixonův odchod z funkce po aféře Watergate.
Druhý ropný šok na přelomu 70. a 80. let situaci ještě přiostřil -kdekdo předpokládal, že hyperinflace je nevyhnutelná. Ceny zlata, starožitností a uměleckých předmětů šly nahoru. Publikovaly se práce věnované průběhu krize Výmarské republiky. Úrokové sazby dosahovaly dvojciferných hodnot. Výnosy amerických, britských nebo francouzských státních dluhopisů přesahovaly 14 procent per annum, italské dluhopisy nabízely dokonce přes 20 procent ročně.
Příčiny neúspěchu? Uvolněná měnová politika funguje jenom za určitých předpokladů, a to navíc pouze krátkodobě. Milton Friedman ji přirovnával k alkoholu: „Počáteční účinky se zdají být dobré. Zvýšené množství peněz umožní všem, kdo k nim mají přístup (...), aby utráceli více, aby přitom nikdo nemusel utrácet méně.
(...) Zanedlouho se však následky projeví ve formě inflace spojené se stagnací.“ Kromě krátké účinnosti měnové politiky se navíc ukázalo, že Keynesova obecná ekonomická teorie je ve skutečnosti teorií úzce speciální, jejíž platnost je omezena řadou náročných předpokladů.
Během 90. let v USA klesala inflace a rostla ekonomika - zcela v rozporu s „učebnicovou“ teorií.
Šok tentokrát nepřišel přes noc A jak jsme na tom dnes? Růst cen ropy během let 2001-2008 vskutku odpovídá dimenzím ropné krize. Nárůst cen však byl v letech 2008-2009 zastaven a sražen zpět světovou recesí, která vrátila ceny zpět na „normální“ úroveň. Nynější ceny ropy v roce 2011 jsou nicméně zhruba šestiaž sedminásobné v reálném vyjádření od roku 1999, kdy byly historicky velmi levné - na úrovni začátku 70. let. Je tedy zřejmé, že lze mluvit o ropném šoku srovnatelné dimenze. Jediný rozdíl je, že tentokrát šok nepřišel přes noc, ale postupně.
Pozoruhodná je ovšem podobnost měnových politik. Také v současné době sledujeme extrémně uvolněnou měnovou politiku v USA, v eurozóně, ale také v Číně. Je to právě čínská měnová a úvěrová expanze, která především stojí za ohromným nárůstem cen komodit v posledních letech. Čína dováží cenné suroviny, transformuje je do nekvalitních průmyslových výrobků a exportuje do světa. Nízká cena těchto výrobků ovšem pomáhá uměle, statisticky snižovat inflaci ve vyspělých zemích. Textil, obuv, hračky, nábytek, elektronika - to vše je levnější, takže statistické úřady a centrální banky jsou spokojeny s nízkou inflací. Po kvalitě produkce nikdo nepátrá.
Čínský faktor je hlavním rozdílem oproti 70. a 80. letům, kdy inflace „vyrobená“ centrálními bankami byla rychle viditelná a statisticky snadno pozorovatelná. V současnosti žijeme v prostředí, kde je inflace zdánlivě nízká, ačkoli centrální banky pumpují peníze do ekonomiky horem dolem. Ideální prostředí pro vznik bublin a finančních krizí. Ostatně, několik finančních krizí již proběhlo. Další bubliny jsou právě v procesu nafukování.
Ropy v zemi nepřibývá, zatímco peněz na zemském povrchu je čím dál tím víc. I kdybychom dali stranou veškeré teorie o postupném vyčerpání ložisek, pouhá kvantita peněz v oběhu globální ekonomiky sama o sobě stačí k vysvětlení růstu cen. Konkrétně: velikost americké ekonomiky vyjádřená v nominálních dolarech vzrostla během období 1974-2008 celkem zhruba desetinásobně. Objem peněz v ekonomice USA je dnes o jeden desítkový řád vyšší než v roce 1974, což se nutně musí projevit v cenách energií. Index cen energií je dnes skutečně vyšší - a to asi patnáctinásobně. Takto vypadá „nízká inflace“ podle dnešních statistických metodik. Snad by bylo na čase je změnit.
***
Ropy v zemi nepřibývá, zatímco peněz je čím dál tím víc. Pouhá kvantita peněz v oběhu globální ekonomiky sama o sobě stačí k vysvětlení růstu cen.
O autorovi| PAVEL KOHOUT, ředitel pro strategii, Partners Autor je externím poradcem strany Věci veřejné
