Jak to vypadá, česká ekonomika se nám rozštěpila na dvě části. Průmyslové podniky orientované na vývoz jedou na plný plyn a loni mnohé z nich pokořily rekord v objemu produkce.
Na druhé straně zde máme výrobní podniky orientované hlavně na domácí trh, kterým se příliš nedaří. Výrazné propady v posledních třech letech zaznamenal oděvní a nábytkářský průmysl, klesá také objem produkce potravin a nápojů.
Nezaměstnanost se drží vysoko a nejistota nutí lidi šetřit. Tržby v maloobchodě bez automobilů a pohonných hmot klesly loni v běžných cenách o dvě procenta. K oživení poptávky českých domácností tedy nedochází.
Špatně je na tom stavebnictví, které je do značné míry závislé na zakázkách od státu, krajů a měst. A když se šetří, investice bývají na řadě jako první.
V situaci, kdy průměrné mzdy téměř nerostou a nezaměstnanost se blíží desetiprocentní hranici, nelze na růst domácí poptávky příliš sázet. Navyšování veřejných investic už vůbec nepřipadá v úvahu. Vylučovací metodou se dostaneme k tomu, že jediné růstové impulzy pro českou ekonomiku i letos budou přicházet ze zahraničí. Jak se zdá, růst spotřeby se nejen v Česku, ale v celé Evropské unii zadrhl. Doufejme tedy, že poroste spotřeba aspoň v Asii, v arabských zemích a Latinské Americe.
