Nedávno v Česku vydal další knihu, chicagský román Aljaška (2011) s podtitulem Příběh příběhu. Podle jeho osmisetstránkového románu o bratrech Mašínech Zatím dobrý (2004), který psal tři roky, vznikne letos film. Spisovatel, dramatik, překladatel, dokumentarista, autor autobiografie Miloše Formana a režisér dvou dokumentů o Václavu Havlovi se před dvěma lety přestěhoval do Prahy.
* Může se v Americe spisovatel uživit tak, že nemusí dělat nic jiného?
Většina spisovatelů učí na univerzitách, jenže pak podle toho jejich psaní vypadá. Tihle profesoři kreativního psaní překombinovávají svoje vyprávění, zkoumají text ze všech stran a zkoušejí řadu vypravěčských strategií, až je to tak chytré, že to nemá cenu číst. Já mám rád, když mě kniha vezme do nějakého světa, který ten autor zná intimně, ale já ho neznám a jinak bych se tam nikdy nedostal. Od začátku jsem věděl, že do tohoto univerzitního psaní inspirovaného jiným psaní nepůjdu, to radši budu na dráze výpravčím. Chci žít i psát, věřím, že spisovatel by měl prožívat normální život v normálním světě. Tenhle trend se táhne celou americkou literaturou: Spisovatelé bez prachů jednoduše odjakživa pracovali – a pak o tom psali. Jack London, Theodore Dreiser, Richard Wright, Mike Royko…
* Podle čeho jste se nechával zaměstnat – podle toho, jak se v daném oboru dala čerpat inspirace pro psaní?
Spíš většinou nebyly prachy – hledal jsem práci náhodně. Potom jsem se uchytil v počítačové společnosti, tam jsem vydržel deset let. Nerozumím počítačům, ale dělal jsem tam vedoucího v provozu. Tehdy měly počítače s výkonem vašeho notebooku velikost telefonní budky; musely se z nich každou noc vysávat informace, já na to dohlížel a měl jsem pod sebou jedenáct ženských a jednoho bílého gaye – to byla vysoká škola diplomacie! Napsal jsem o tom knížku The Grand Life, ještě nebyla přeložená do češtiny. Je inspirovaná počítačovým jazykem, který nevyhovuje normálním životním situacím, kamarádství, lásce, naštvání, jenomže tihle technokrati jiný způsob vyjadřování už nemají, a tak si s tím počítačovým ptydepe musejí vystačit. Tak vzniká podivně pokřivená poezie.
* Jak začala vaše spolupráce s Milošem Formanem?
Zavolal mi a řekl, že četl mou knihu Miliónový jeep a že potřebuje pomoct s angličtinou při psaní nového scénáře, který dává dohromady s Francouzem, Jeanem Claudem Carrierem. Jednalo se o Valmonta a já po tom skočil, neznali jsme se. V práci jsem dělal dvanáctihodinové šichty a každý měsíc měl devět dní volno, mohl jsem odjet do New Yorku. Tam mi dali přečíst scénář – a mně se nelíbil. Jenže: Řekněte to Miloši Formanovi, když je snem každého českého spisovatele, že mu právě on zavolá! Strávil jsem bezesnou noc, dusil se svými ambicemi, ale nakonec jsem se rozhodl, že Milošovi řeknu pravdu. Myslel jsem, že to probereme někde v klidu u piva, jenže večer byla večeře v nebeském hotelu se všemi producenty a Miloš si mě při večeři posadil vedle sebe… Byl hrozně fajn, šarmantní, jako kdyby balil ženskou. Všichni se smáli jeho vtipům. Najednou se zeptal: „A co si myslíš o scénáři?“ A já: Mně se nelíbí. Ticho, všichni se začali dusit. Ale Miloš si uvědomoval, že lidé mu často říkají přesně to, co chce slyšet. Neurazil se a scénář se nakonec úplně přepsal.
* A nápad napsat jeho monografii byl váš?
To bylo v době, kdy mě konečně v Chicagu vyhodili z práce, z té počítačové společnosti. Už jsem tam moc nechodil, měl jsem velké absence, tak mi dali padáka. AMiloš mi říkal už předtím, že s ním měl psát autobiografii Jerzy Kosiński, ale to nevyšlo.
* Ten slavný Jerzy Kosiński, co napsal Nabarvené ptáče?
Ano, to byl velký podvodník, jak se ukázalo. On například v Nabarveném ptáčeti opsal nevím kolik slavných scén z polské literatury. Nevím, proč to dělal, ale nakonec spáchal velice dramatickou sebevraždu. Já jsem se tehdy ocitl v situaci, kdy jsem potřeboval prachy, a tak jsem se Miloše zeptal, co by říkal tomu, že bych napsal jeho autobiografii já. Už jsem samozřejmě věděl, že měl románový život, ale že o něm nerad mluví, a byl jsem zvědavej, jak to všechno proběhlo. A Miloš povídá: „No jestli ti ta knížka pomůže, proč ne?“ Skončilo to tak, že Miloš o knize říká: „To je můj život, jak ho prožil Jan Novák,“ což je až podivně přesné. Moje rodina pak z té knihy několik let žila.
* A kde jste pracoval naposledy?
Rozvážel jsem v Chicagu prachy, hlavně do směnáren v ghettu. Bylo to před pár lety, když jsem psal už několik let knihu o Mašínech a bylo mi zas finančně ouzko. Řekl jsem si, že ještě na stará kolena naberu nějaký materiál na psaní a něco okoukám. Prostředí velkých peněz bylo na zážitky výborný. Možná o tom natočím i dokument, protože mého nejlepšího kamaráda, bosenského muslima Senada Omaniče, který hrával centra v basketbalu, tam na Vánoce roku 2001 střelili do hlavy. Nesl šedesát tisíc dolarů do směnárny. Naštěstí to přežil, protože ten černoch, co ho střelil, byl postavou dost malý, takže mířil nahoru a Senadovi se kulka od lícní kosti odrazila do ucha. Kdyby to dostal horizontálně do mozku, bylo po něm. Pachatelé byli dva a policie je nikdy nevypátrala, i když v Chicagu byla spíš klika, že to nehodili na krk někomu jinému. Je to drsný svět. Majitelé bezpečnostních firem využívají ty, kteří touží chodit po světě s bouchačkou na boku. Většina rozvažečů peněz jsou lidi, kteří neprojdou policejními testy, protože nemají dostatečné IQ nebo jsou nevzdělaní. Ale pro tu pistoli na boku jsou ochotni nasazovat život za pár dolarů.
* Není to těžké pro vaše sebevědomí, že musíte i po padesátce pracovat, abyste si vydělal na psaní?
Mně to nevadí. Mému egu taky ne. Já ty práce beru ze zvědavosti. Chci si psát svoje věci, to je můj největší životní luxus, že vždycky píšu jenom to, co mě baví. Vždycky jsem psal bez smlouvy, nikdo po mně moje knížky předem nechtěl. Třeba román Zatím dobrý, o Mašínech, odmítlo tady v Česku šest nakladatelů.
* V Česku by se na vás spisovatelé dívali jako na blázna, kdybyste tu začal manuálně pracovat.
Taky česká literatura podle toho vypadá. Abych pravdu řekl, kdybych si měl vybrat mezi Philipem Rothem a nějakou českou s námi ostatními. Jeho zkušenost z koncentráku v něm zůstala celý život a přes tenhle mezní zážitek se člověk těžko dostane. Samozřejmě že dobrý spisovatel musí mít vedle osobní zkušenosti i intelektuální a tvůrčí potenciál, vnímat svět kolem sebe. Jinak by každý, kdo prošel koncentrákem, byl spisovatel. I když já věřím, že každý, kdo v koncentráku byl, v sobě jednu knihu nosí.
* Vy jste se také naučil nebát, i když vaše zkušenosti nejsou tak mezní…
Nebojím se nejistoty. Vím, že vždycky nějak dopadnu. I když třeba náhodou skončím jako bezdomovec, tak se dá taky žít. Třeba v rakouském emigrantském lágru jsem pochopil, že adaptace na nové prostředí je strašně rychlá. Během týdne se vytvoří nové společenské hierarchie, založené na tom, kdo stojí kratší frontu na nějaká nesmyslná razítka. Hodnoty se změní, měsíc bydlíte v cimře, kde žije padesát lidí, a vítězí ten, kdo má teplejší deku…
* Nenudíte se v Česku trochu?
Naopak. Já tady mám takových věcí… pracovních… hospodských… sportovních… Hraju tenis, Na Františku dvakrát týdně hokej s různými starými intelektuály – vždyť já taky nejsem žádný mladík. V Chicagu jsem českou partu neměl, chyběla mi. Na Češích je podle mě nejhezčí, že chtějí jeden druhého bavit. Sice vás pak třeba okradou, ale dobře se přitom zasmějete.
* Podařilo se vám představit český svět vašim dětem?
Chtěl jsem, aby měli přístup k mému českému já, a myslím, že ho chápou. Adam mluví o tom, že tu možná bude nějakou dobu žít, Amerika je pro něj policejní stát, kde vládne Big Mother. Dcera Sonja tu už žije a moc se jí tady líbí.
* Jezdíte ještě z Prahy na návštěvy do rodného Kolína?
Jistě, mám tam dvě sestřenice a tetu. Máma žije u Chicaga, domů už nechtěla, je jí 84 let. V Americe se z ní stala nadšená basketbalová fanynka, která sedí u televize a nadává trenérům, že si nevzali „time-out“. Kouká na dva zápasy denně, takže už si pak se mnou jen taktak stihne popovídat po Skypu.
* Co tady plánujete?
Chci natočit dokument o československém hokeji za komunismu, mám jeden příběh, na který chci film pověsit. Dokumenty mě moc baví.
* A kdy se chcete vrátit do Ameriky?
To záleží na mnoha okolnostech. Mimo jiné na našem chicagském nájemníkovi. Máme u Chicaga bytový dům se zahrádkou a on s rodinou nám táhne hypotéku. Taky to záleží na dceři, sportuje opravdu vrcholově, dostala zdarma stipendium na univerzitě v Princetownu, částečně jsme se do Prahy přestěhovali kvůli ní. Hokej ji naučil hrát její starší brácha, stavěl ji od dětství do branky. A vidíte, syn se teď živí focením a filmováním, zatímco ona hraje v českém národním týmu.
* Proč jste s Čechy i v emigraci udržoval tak intenzivní vztah?
My jsme odešli, když mi bylo šestnáct. To je zvláštní věk. Bylo léto, zažíval jsem první erotická dobrodružství, rozhodně se mi nechtělo jet do Rakouska. Věděl jsem, že chci psát, měl jsem jasno. Jenže všechny knížky, co jsem kdy četl, byly jen v češtině. Co s tím? Dlouho jsem si myslel, že budu psát jen česky, že to ani jinak nejde. Že jazyk je osud.
* Pak jste jazyk změnil – a dodnes je to bizarní kombinace. Například román Zatím dobrý o Mašínech se překládal z angličtiny do češtiny, v USA přitom zatím nevyšel.
Napsal jsem o tomhle podivném psychologickém vekslu esej, který vyšel kdysi v New York Times. Najednou jsem zjistil, že mi ve snech lidi mluví anglicky, i Češi. To se mi stalo při psaní románu o otci Miliónový jeep, už jsem to měl sesumírované česky, ale pak jsem si uvědomil, že ho stejně budu muset přeložit do angličtiny, abych to mohl někde uplatnit, a že to bude strašná kláda. Tak jsem to zkusil psát naostro v angličtině – a ono to šlo! Klíčový moment mého života.
* Jak se dnes mají ty dvě servírky z baru U čtyř stehen, o kterých píšete v Aljašce? Jaká je teď pověstná česká komunita v Chicagu?
Po sametové revoluci se Češi v Chicagu zase usadili, teď je tam například šest nebo sedm českých bigbítových kapel. Ale spousta z nich tam žije načerno, přijeli jako turisti, a tak se musejí chovat trochu jinak, nesmějí příliš vyčuhovat. A ta generace emigrantů, co přišla po roce 1968, vymírá. Teď jsou české bary hlavně na severu Chicaga. Zlatá Praha vyhořela. A ani kolem Čermákovy ulice už to není, co bývalo… ?
DVA DOMOVY JANA NOVÁKA ? Narodil se v roce 1953 v Kolíně, kde ukončil základní školu a první rok gymnázia. ? V roce 1969 odešel s rodiči do Rakouska. ? Po roce čekání v táboře Treiskirchen rodina přesídlila do USA. ? Bakalářský i magisterský diplom v oboru „uměnovědná studia“ získal na prestižní Chicagské univerzitě. ? Vystřídal řadu manuálních zaměstnání. Československo znovu navštívil jako turista v roce 1979, byl však vyhoštěn. Celou emigraci udržoval kontakty s českými přáteli, například s Joskou Skalníkem a Pavlem Landovským. ? Od července 1992 žil rok v Praze, znovu pak v letech 1996–97; syn zde chodil do školy. Před dvěma lety sem Jan Novák se ženou a dcerou přesídlil natrvalo.
novinkou, sáhnu k Rothovi. I když občas české autory čtu. Třeba Martina Ryšavého, Hakla anebo Viewegha. Je výborný stylista, respektuji ho, ale Američana ve mně jeho knížky moc neosloví. Ani se nesměji těm jeho trapným situacím, které Čechům připadají komické. Proč je pro vás tak zásadní, aby si spisovatel prožil věci, o kterých píše? Myslím, že když vás postaví před popravčí četu a tam vám koktající člověk přečte omilostnění, což je zkušenost Dostojevského, tak to na vašem psaní bude vidět. To někdo, kdo učí, nezažije. Arnošt Lustig učil na washingtonské univerzitě třicet let… Lustig byl výjimečná osobnost, neměři NOVÁKOVY KNIHY V ČEŠTINĚ ? Svou první knihu povídek Striptease Chicago napsal česky a vydal roku 1983 ve Škvoreckého nakladatelství 68 Publishers (Toronto). ? V českém překladu mu vyšlo: román Miliónový jeep, memoáry Miloše Formana s názvem Co já vím?, faktografické texty Samet a pára a Komouši, grázlové, cikáni, fízlové a básníci, román Zatím dobrý a naposledy Aljaška. ? Podílel se na scénáři k Formanově Valmontovi, napsal několik dalších filmových scénářů, mimo jiné ke snímku Báječná léta pod psa. Podílel se také na Ondříčkově Šeptej. ? Před čtyřmi roky se díky románu Děda stal Jan Novák prvním nositelem Ceny Josefa Škvoreckého. Nedávno vydanou prózu Aljaška věnoval autor právě Josefu Škvoreckému.
