Pokaždé to probíhá stejně. Seznámení, první, druhé rande. Vypadá to, že všechno je na nejlepší cestě. Působím uvolněně a jistě. Kolem páté schůzky se to ale zvrtne. Znervózním a v hlavě se mi spustí obranný mechanismus, který mě upozorňuje, že situace je kritická - na řadu přichází vztah.
Slečna třeba zavzpomíná, co jsem říkal na první nebo druhé schůzce. Začne se tvářit, že se známe, že jsme si bližší než ostatní. Moje jistota se rázem utopí v pochybnostech a uvolněnost nahradí ostražitost. Zdá se mi, že zájem hraje, že je to umělé. Hrajeme divadelní etudu na téma milenci.
S jednou dívkou jsem se rozešel po měsíci, protože mým kamarádům odpověděla za nás oba, co budeme dělat v pátek, a navíc použila slovo „my“. Tohle zájmeno mě přímo děsí. Už si nevybavím, jestli mě panika zachvátila okamžitě, ale dodnes si pamatuji, že jsem ji spíš nechtěl zklamat. Raději jsem tedy vše ukončil dříve než později. Žádné „my“ totiž neexistuje.
Můžou za to rodiče?
Kamarádi mívali stejnou filozofii. Ale tak do osmnácti. Pak najednou začali navazovat vážné známosti a já si začal připadat jako poslední pevnost puberty. Zkusil jsem si své kamarády rozdělit na ty, kteří přítelkyni mají, a ty, kteří jsou sami. Proti šesti zadaným jsem stál já společně s jedním dalším kamarádem. Oba jsme z rozvedených rodin a ve mně začalo hlodat podezření: že by za to mohl rozvod mých rodičů? Byly mi jenom čtyři roky... Ani můj kamarád Filip si to zpočátku nepřipouštěl. Měl stabilní vztah trvající skoro dva roky. „Když na mě moje přítelkyně udeřila, že buď pokročíme dál, nebo se rozejdeme, dlouho jsem nepřemýšlel. Manželství je pro mě nesmyslné. Od té doby mám strach, že opět dojde k ultimátu. Jsem proto hrozně přelétavý a s žádnou dlouho nezůstanu.“ Ale ani holky z rozvedených rodin nejsou před vztahovou úzkostí ubráněny. „Je mi téměř dvaadvacet a ještě nikdy jsem s nikým nechodila. Navázat jakýkoli vztah je pro mě strašně těžké,“ prozradila mi Kateřina Langerová. Přestože to rozvodu rodičů nikdy nepřisuzovala, určitý vliv na ni mít asi musel. Stejně jako na Janu (22), jejíž rodiče se rozvedli, když jí bylo sedm, a prožité trauma hraje v jejím životě nečekaně velkou roli. „Můj hlavní problém je, že mužům nevěřím a nevidím v nich nic dobrého,“ vysvětluje Jana. Její pocity jsou ovlivněny ledově chladným vztahem s otcem, který od rodiny odešel. „Nejhorší bylo, když se otec vrátil, ovšem v žádném romantickém slova smyslu. Kvůli bytu nás začal tahat po soudech a škodil mně a mámě, jak se dalo. To bylo v době, kdy jsem byla v pubertě a kdy jsem se asi měla začít zajímat o kluky,“ pokračuje Jana a dodává, že ji však na nich nic nelákalo: „Vždycky jsem si představila ty konce, k jakým by mohl nějaký vztah vést. A že by mi jen ublížili.“ Na rozdíl od Jany proběhl u Kateřiny rozvod téměř idylicky. To, že by mohla skončit se zlomeným srdcem, ji prý nijak zvlášť neděsí. „Při hledání pana Božského se občas musí jít i do podobného risku,“ říká a vysvětluje, že její problém tkví v tom, že si schválně vybírá potenciální partnery tak, aby u nich byla malá pravděpodobnost, že se jimi skutečně stanou. „Vůbec mě neláká představa, jak spolu budeme trávit každou chvíli, neustále si psát zprávy ve stylu ,dobré ráno, broučku‘ nebo se vodit za ruku po parku.“ K podobně roztomilým projevům je nemilosrdná. Jeden kluk s plyšovým medvídkem a srdcem na dlani to už zákonitě odnesl. Jana se zase při výběru potenciálních partnerů soustředí na to, aby se vyhnula někomu, kdo by jí připomínal otce: „Často jsem možná odsoudila i ty, kteří si to nezasloužili. Jsem dost odměřená a opravdu jen malému množství vybraných jedinců se povede mě přesvědčit, že jsou vlastně taky lidi.“ Jana se tedy „zasekne“ ještě předtím, než by mohla eventuálně dát někomu šanci se k ní přiblížit. U Kateřiny nastává tento okamžik hned vzápětí: „Jakmile pocítím, že by mě ten člověk chtěl ještě vidět a pravděpodobně cosi navazovat, okamžitě mě popadá panika. Nejraději bych v takových chvílích někam utekla, zahodila mobilní telefon do řeky, aby se mi nemohl dovolat, a chodila kanály, aby mě nemohl potkat.“ V tanečních dala například své telefonní číslo klukovi, padl i nějaký ten polibek - a druhý den přišla zpráva, jak se má a jestli nechce někam zajít. „Snažila jsem se překonat, ale měla jsem chuť mlátit hlavou do zdi. Tehdy jsem odpověděla něco neutrálního, ale samozřejmě to nemohlo trvat věčně, když jsem se tvářila, že tedy spolu snad chodíme,“ dodává Kateřina. S nápadníkem se poté setkala jen jednou. Přestože se tvářila zamilovaně, den nato mu napsala, že to nemá cenu, a dala mu sbohem. Vzápětí přišla rozhořčená odpověď, proč něco začíná, když to nechce dokončit. „Nechápala jsem, co čekal. Nic jsem mu přece neslibovala, prakticky jsme se neznali. Nevím, jestli myslel, že po pár tanečcích a několika polibcích plánuji společnou budoucnost?“ kroutí nad tím hlavou Kateřina. A jak to pokračovalo se mnou? Myslím, že jedna přítelkyně mě skutečně milovala. Pocit to byl skvělý. Říkala, že jsme si souzení. Chvíli mě to opravdu hřálo, ale její jistotu jsem nesdílel - nemiloval jsem ji. Věděl jsem, že spolu nebudeme napořád, že se dřív nebo později něco stane, třeba se zamiluji já, a rozejdeme se. Zase jsem ji opustil.
Nebezpečné známosti
Do vztahů nevstupuji s tím, že bych s danou dívkou měl strávit celý život. Nejsme labutě. A protože vím, že se dřív nebo později rozejdeme, nemám ani důvod být zcela upřímný. Nevyprávím holkám, co mě trápí, kdo mě kdy urazil a proč. Už z toho důvodu, že jednou přijde den, kdy spolu nebudeme, a ona bude chodit po světě a bude přesně vědět, na co jsem citlivý. V horší variantě na mě bude naštvaná a bude se chtít mstít. Proč jí dávat do rukou takovou zbraň? Možná je to ale jen strach a nedůvěra. Vidět, jak se dva lidé dokážou jeden druhému odcizit, je něco strašného. Zvlášť pokud jsou to vaši rodiče.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Dnes nechápu, jak mí rodiče mohli mít cokoliv společného. Jejich vztah vidím jako bláznovství. O nějakém smysluplném soužití mě nepřesvědčilo ani to, že se máma znova vdala a je už více než patnáct let šťastná.
I moje situace se postupně mění. Jak jsou holky starší, už samy vycítí, že nejsem ta správná partie, a po pár schůzkách zájem odezní buď z obou stran, nebo se rozcházejí ony se mnou. Poznají, že do vztahu nevstupuji se stoprocentním nasazením. Jedna mi dokonce řekla, že pokud neplánuji ji milovat, bydlet s ní, mít s ní děti a spokojené stáří, tak to mám raději zabalit hned. Zabalil jsem to. Jiná mi řekla, že jsem jednoduše srab a sukničkář.
U poslední známosti jsem si říkal, že ať to stojí, co to stojí, půjdu do toho naplno. Překonal jsem se a chodil jsem s ní na romantické filmy, psal jí milé zprávy, a dokonce poslal květiny. Po měsíci mi řekla, že si stejně myslí, že to nedělám upřímně, že to hraju. Co jsem jí na to měl říct? Měla pravdu! Dělal jsem to pro sebe, chtěl jsem si dokázat, že můžu mít dlouhodobý vztah stejně jako kamarádi.
Kateřina si svůj ideální vztah téměř našla: „Přiznávám, že to byl neperspektivní, a dokonce zadaný muž. Ale opravdu jsem ho milovala a měla pocit, že s ním bych dokázala všechno na světě, tentokrát to ale opravdu nešlo.“ Styl vztahu se jí ale jevil jako ideální. Viděli se jen tehdy, když chtěli, nijak se neomezovali a žili si každý po svém. Něco takového by Kateřina ráda našla.
Podobné pocity má i Jana až na to, že by se nikdy nechtěla zaplést s někým zadaným. „Kdo je zadaný, okamžitě vypadává z mého výběru. Nikdy by mě nenapadlo uvažovat o tom, že bych se míchala do vztahu někomu jinému,“ prohlašuje rozhodně.
„Nejraději bych měla vztah, v němž bych se necítila utlačovaná. Zároveň bych ale chtěla cítit blízkost a otevřenost partnera. Věřit tomu, že mě má rád a že při mně stojí.“ Pro obě je v současné době asi nejtěžší vůbec někoho pustit do svého světa. Začínat první vztah - nejen vážnější, ale vůbec jakýkoli - po dvacítce je dost těžké. Člověk je zvyklý vystačit si sám a přizpůsobit svůj život někomu novému není jen tak.
Manželství? Díky, raději ne Zkušenosti z klinické praxe psychologa Petra Moose svědčí o tom, že rozvod rodičů ovlivní vztahový život jejich dětí v každém případě. Dospělý, který zažil rozvod svých rodičů, dobře ví, že partnerský vztah může být velmi nejistým a rizikovým podnikem, a proto ztrácí motivaci se k partnerství, nebo dokonce manželství zavázat. Ví, že celá věc může skončit velmi bolestivě, a může trpět silnou obavou z prohlubování partnerského vztahu, z dlouhodobé blízkosti, ze společného „my“.
Jako obranu volí mladý člověk často povrchní známosti, které nejdou příliš do hloubky, bývají živeny spíše sexualitou nebo nějakou viditelnou výhodou či profitem a lze je bez větších problémů ukončit, pokud vztah začne vykazovat znaky závazku, odpovědnosti nebo velké blízkosti.
Článek vznikl s přispěním Kateřiny Langerové
S jednou dívkou jsem se rozešel po měsíci, protože použila slovo „my“. Tohle zájmeno mě přímo děsí.
