Elfriede Jelineková odebrala ze slavné Ibsenovy Nory hlavní hrdinku, zasadila ji do počátku moderního věku a s cynickým sarkasmem domyslela její další osudy. Hru Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti nastudoval v Národním divadle Michal Dočekal.
Her Elfriede Jelinekové na českém jevišti kupodivu nebylo zas tak málo - od roku 2006, kdy na něj vstoupila poprvé, je Dočekalova inscenace již šestým uvedením této kontroverzní dámy, které leckdo nemůže přijít na jméno. Svědčí o tom nejenom rozkošný výčet hanobících přívlastků od rudé pornografky až po tu, co kálí do vlastního hnízda. Jak píše Barbora Schnelle, jde ale o součást obchodní značky nepohodlné autorky, která ji také dost dobře prodává.
Vypadá to, jako by se rudá pornografka každoročně objevovala na českém jevišti, ale dosud se nepodařilo důsledně interpretovat téma její hry ve zvoleném stylu. Až nyní. U Jelinekové totiž neexistuje žádný pravověrný výklad a to je velká nesnáz, protože kdyby se režiséři mohli přidržet formalistních daností, měli by práci s nejednoznačnou autorkou lehčí. Co se stalo, když Nora opustila manžela je Jelinekové dramatická prvotina z roku 1979 a nelze nevidět, jak velice připomíná Brechta a to nejenom styl jeho naučných her, k čemuž se sama autorka hrdě hlásí. Tady konkrétně se divákovi doslova vnucuje na mysl Žebrácká opera. Bezpochyby Dočekal tyto tóny rozpoznal, a tak se chytře pustil do výkladu na základě textu (k dispozici měl jazykově nápaditý a elegantně strohý překlad Jitky Jílkové). Uvolnil si tak ruce a odstranil případná nedorozumění: text sám si řekl o hyperbolizovanou formu - jakousi obludnou groteskní operetu cynicky analyzující a zesměšňující kapitalismus a feminismus. Když Jelineková svou Noru v roce 1979 psala, pohybovala se na levičáckých pozicích a trochu mrazí, když divák, vybaven autentickými zkušenostmi z totality, přijímá dnes její východiska, i když nejsou rigidní. Za to vše ale může deziluze z mafiánského propojení politiky a podnikání, které je nepěknou realitou „domácího budování kapitalismu“, a Jelineková to všechno umí tak hezky vylíčit. Jak píše Jitka Jílková v programu, raději bychom si přáli, aby Nora byla zastaralá levičácká hra. Jenže tak to není, a o to víc nás děsí, že končí něčím, co nepříjemně připomíná fašistický marš.
Chudák Nora zase zpátky v područí mužů O čem vlastně Jelinekové Nora pojednává? Ibsenova hrdinka opouští manžela, aby se vymanila ze závislosti na něm. V Jelinekové verzi se ocitá v době počátků německého nacismu, což propojuje kritiku světa, v němž vládnou muži a kapitál, s kritikou fašizujících tendencí současné společnosti. Nora se ale nedokáže zbavit závislosti na muži jako takovém, což jí znemožní emancipovat se, a dopadá podstatně hůř než u Ibsena. Odchází do fabriky, ale dělnice ji nepřijmou, je pro ně měšťačka. Vrhne se do náruče burzovnímu spekulantovi Weygangovi, pro kterého je ale jen sexuálním objektem. Paradoxně prchá z dosahu tovární mašinérie, aby se nechala zneužívat jako děvka, která pro svého pasáka získává obchodní informace. Když ji nepotřebuje, zbaví se jí, protože je stará, ale dostane odměnu - obchod.
Nora se vrací ke svému muži Helmerovi, kterého nyní ještě musí živit. Děj připomínající vypjatý sociální román má ale u Jelinekové vaudevillovou až operetní podobu, její ironie je sžíravá a zábavná, i když asi nejméně funguje tam, kde si dala údajně práci a podnikla průzkum podnikatelských časopisů, aby ukázala perverznost myšlení těchto kruhů. Tady se příliš propadá do tezovitosti a demagogické agitace ve stylu marxistických pouček.
Dočekal měl výborný nápad podtrhnout výklad ve stylu grotesky hudebními čísly, čímž vznikla jakási hra se zpěvy a další ironicko-parodická rovina. Miloš Orson Štědroň zkomponoval hudbu, která se pohybuje na pomezí jazzrocku a soudobé vážné hudby, a zejména ženský sbor dodává situacím zvláštní výsměšný ráz. I jeho přímé zapojení do dění na jevišti, kde se zprvu pohybuje v podobách dělnic a svazaček, které zábavně mizí ze scény jako domácí puťky v nažehlených blůzičkách, výtečně zafungovalo. Chocholouškova scéna a Štefkové kostýmy jako celek nápaditě pracují s dobovými citacemi: jednotnému industriálnímu prostředí vládnou strojově chladné atributy jako velké větráky, reproduktory, hřídele, vzpěry. Kostýmy, líčení i videoprojekce zase evokují dvacátá léta i německý expresionismus, což má svůj význam.
Kateřina Winterová odvedla v titulní roli svým způsobem úžasný výkon, protože projít uvěřitelně obloukem, který Noře autorka zbudovala, znamená prokázat schopnost proměnlivosti, cit pro žánrové zlomy a vzhledem k režijní koncepci mít i předpoklady pro syntetické herectví. Winterová to vše zvládá: je rozdychtěnou svazačkou, koketní panenkou, ženou podléhající mužům, dominou, domácí slípkou. Její proměnu v dominu jako sarkastický komentář doprovází naříkání starosvětské hospodyně (Zdena Hadrbolcová). Muži, kteří Noru ovládají, tvoří rovněž pestrou garnituru, které vévodí Helmer v podání Igora Bareše. Hned ve své první scéně, v níž ho kvokavě obletuje paní Lindeová (Jaromíra Mílová), nabízí působivou studii samolibého trouby, jenž se opájí sám sebou, pronáší se zanícením neskutečné bláboly a radostně se třese na to, až bude od své hospodyně seřezán, čehož se mu též dostane vrchovatou měrou i od Nory. Lindeová posílá nadutě se tvářícímu Helmerovi jídlo na transportéru a pak oddaně čeká, až z něj nádobí spadne do škopku, a pobíhá snaživě od záchodu do špajzu, kde na ni vždy vypadnou lyže. Dočekal celý výjev koncipuje jako přesně rozfázovanou klauniádu, stejně tak jako scénu před závěrem, kdy Nora souloží s ministrem (Alexej Pyško) a společně se válejí a poskakují na velkých červených míčích. Také Vladislav Beneš jako Weygang je výborně stylizovaný: ve svém „buržoazním“ kožichu kýčovitě vrní nad Nořinými půvaby, aby ji pak jako správný kapitalista bezcitně odvrhl.
Inscenování současné dramatiky, která má pár křížků na zádech, je riskantní, tím spíš, že Nora už se v plánech činohry ND párkrát objevila, což budilo dojem, že by mohlo jít o přenošené dítě. Nestalo se: hra skutečně získala novou aktuálnost, inscenace má styl i obsah a není třeba složitě koumat, proč dramaturgická volba padla právě na tento titul. Inscenace dává jasnou odpověď. Možná něco podobného měla přinést nešťastná Žebrácká opera, ale nepodařilo se; Nora vše napravila.
Elfriede Jelineková: Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti
Překlad: Jitka Jílková Režie: Michal Dočekal Národní divadlo - Nová scéna, premiéra 15. 5.
