10. září 2017 15:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Rusalka mě dělá lepším člověkem, říká lotyšská operní pěvkyně

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Kristine Opolais v Pucciniho Manon Lescaut. Metropolitní opera. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kristine Opolais v Pucciniho Manon Lescaut. Metropolitní opera. | foto: KEN HOWARD/METROPOLITAN OPERA.

Desátý ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha byl ve čtvrtek zahájen oratoriem Stabat mater. Sopránový part zpívala Kristine Opolaisová, která patří k předním sólistkám nejvýznamnějších operních domů od newyorské Metropolitní opery až po Vídeňskou státní operu. Svěřila se, že Dvořákova hudba v ní vyvolává zvláštní vnitřní hnutí a v Praze se cítí jako doma.

LN: Jaký je váš vztah k hudbě Antonína Dvořáka?

Ó... velmi hluboký a... zvláštní. Mojí nejmilovanější rolí zůstane navždy Rusalka. Těžko se to vysvětluje – když zpívám Dvořákovu hudbu, něco se děje uvnitř mého těla, v mé krvi, v mé duši. Jsou to taková vnitřní hnutí, která ve mně vyvolává jen málo skladatelů. Dvořák je rozhodně jedním z nich.

LN: Rusalku jste zpívala ve dvou inscenacích – v roce 2010 v temné mnichovské režii Martina Kušeje, ve které byla Rusalka týrána vodníkem v současném sklepě zatopeném vodou, a letos v Metropolitní opeře v nastudování režisérky Mary Zimmermanové. Jak byste ty inscenace porovnala?

Byly naprosto protikladné – jedna odporná, druhá krásná. Mnichovská inscenace byla pojata jako ponurá tragédie, ohavný příběh. Snažila jsem se, aby mě při ztvárnění této Rusalky příliš neovlivnil případ Nataschi Kampuschové, protože to by pro mě bylo příliš emocionální. Kdybych v té době už byla matkou, nezvládla bych to, odřekla bych. Nechápala jsem, proč větší skandál než pojetí týrané Rusalky vyvolalo stahování srn na jevišti, které pak zámecká společnost pojídala syrové. Vždyť scéna se srnami jen ilustrovala to, jak se Rusalka cítí ve světě lidí. Mnichovské pojetí mě pak ovlivnilo i pro inscenaci v MET. Mary chtěla prosvětlenou inscenaci, med, cukr, žádné drama. To jsem tam vnesla já, protože některé věci v sobě nemohu změnit. Byla jsem ráda, že to akceptovala.

LN: Jak vy sama tuto roli vnímáte ve vztahu k vaší osobní zkušenosti?

Každý jsme osobnost s pozitivními i negativními vlastnostmi. Snažíme se být lepší a lepší. Právě ryzí čistá povaha Rusalky mě dělá lepší. Je to pro mě velmi duchovní role, ne jako třeba postava Tosky, která na první pohled a hudebně vypadá jako silná osobnost, ale je vlastně slabá. Zabít někoho jiného nebo sama sebe je ta nejkratší cesta řešení situací. Mám ráda postavy silných žen – taková je pro mě právě Rusalka, podobně jako Cio-Cio-San. Mohou se zdát křehké, ale já se snažím do nich vnášet sílu a jsem přesvědčená, že se tím stávají zajímavější. Vidím tyto role odlišně od zažitých lyrických klišé. Proto je někdy těžké pro mě žít ve světě, kde lidé přemýšlejí pouze přes stereotypy.

Lotyšská sopranistka Kristine Opolais.
Roberto Alagna a Kristine Opolais v Pucciniho Manon Lescaut. Metropolitní opera.


LN: Na repertoáru máte také Janáčkovu Jenůfu, kterou jste vytvořila v nastudování Dmitrije Čerňakova v Curychu. Jak vnímáte tuto roli?

Byla to první a zároveň moje poslední Jenůfa, všechny další nabídky jsem odřekla. Nedokážu se s touto rolí ztotožnit, naprosto nesouhlasím s jejím chováním, nerozumím její povaze. Trpěla jsem během představení, cítila jsem pouze bolest matky, která mi bránila soustředit se na roli jako sólistka. Jsem velmi senzitivní, emocionální, mám od boha dar cítit a vidět víc než jiní lidé. A navíc se mě Janáčkova úžasná hudba dotýká natolik, že tu roli nedokážu zpívat. Zatím nejsem mentálně připravená ani na jiné Janáčkovy role, například na Káťu. Výborně se ovšem cítím v Daliborovi. Kdykoli je to možné, zpívám Miladinu árii Jak je mi, která není ve světě příliš známá. Sním o tom, že ji natočím s významným vydavatelstvím.

LN: Je pro vás těžké zpívat česky?

Není. Intenzivně vnímám českou kulturu, lidi, v Praze je mi skvěle, jako doma. Kdo ví, třeba jsem se tady ve svém minulém životě narodila. To propojení je neuvěřitelně silné, Dvořákova hudba nebo právě Miladina árie mi dodávají obrovskou sílu, podporu.

LN: Váš odvážný záskok před třemi lety v přímém přenosu z Metropolitní opery se stal legendou. Zvládla jste roli Mimi v Pucciniho Bohémě den po vašem debutu jako Cio-Cio-San v jeho Madame Butterfly. Bylo těžké se o půl osmé ráno rozhodnout?

Moje první reakce byla odmítavá. Uvědomovala jsem si to riziko, protože každé mé zaváhání by viděly miliony lidí po celém světě. Mohla jsem všechno ztratit, zmařit úspěch z Butterfly tím, že naskočím do role, kterou jsem víc než rok nezpívala. Ale jak jsem byla ještě v euforii z předchozího večera, po pěti minutách jsem generálnímu řediteli Peteru Gelbovi zavolala zpět, že do toho jdu. My zpěváci jsme naivní, myslíme si, že když pomůžeme divadlu, tak nám bude navždy vděčné. Tak to není. Když nás divadlo potřebuje, udělá všechno pro to, aby nás získalo. Když ne, zahodí nás. Stvoří nás – a pak klidně „zabije“. Operní byznys je velmi nelítostný, tvrdý. Dnes už o tom vím mnohem víc, jednou napíšu knihu a otevřu spoustu nepěkných věcí.

LN: Ovšem tento záskok vás zapsal do historie MET...

... takže bych s ní vlastně mohla skončit?! Je fakt, že nejsem ráda dlouho v jednom divadle, protože to vede k zevšednění. V MET už necítím další inspiraci. Děkuji MET, že mi přinesla takový úspěch, ale nechci uvíznout na Puccinim, jakkoli jsem hrdá na to, že mě označují jako první pucciniovskou „lady“. Nastal čas, abych se prezentovala jinde a v nových rolích, do kterých dokážu vnést něco mimořádného, osobitého. Proto se tak těším do Covent Garden, kde budu dělat svoji první Elsu ve Wagnerově Lohengrinovi. Ráda bych také zpívala Verdiho Desdemonu.

LN: Jak vás ovlivnilo manželství s dirigentem Andrisem Nelsonsem, který působí jako šéfdirigent Bostonského symfonického orchestru?

Nechceme z našeho manželství dělat PR. Jsme pár, ale každý jsme zaměstnaný jinde ve světě. Od začátku pro mě bylo důležité vybudovat si svoji samostatnou silnou pozici jako Kristine Opolaisová, bez pomoci manžela. Ten z toho nebyl příliš nadšený – muži mají rádi, když žena je ta druhá, za nimi. Když jsem si udělala jméno jako operní sólistka, můžeme spolupracovat víc, ale umělecky chci být stále samostatná

Kristine Opolaisová

Narodila se v lotyšském městě Rezekne. Absolvovala Lotyšskou akademii hudby a studovala rovněž v Amsterdamu. V letech 2003–2007 byla sólistkou opery v Rize. Pozornost vzbudila v roce 2006, kdy debutovala v berlínské Státní opeře Unter den Linden; o dva roky později v milánské La Scale a ve Vídeňské státní opeře. Spolupracuje s dirigenty jako Daniel Barenboim, Antonio Pappano, Daniel Harding, Louis Langrée či Kazushi Ono.

Helena Havlíková, operní kritička
  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz