Ještě před týdnem o ní nikdo nevěděl. Nikdo neznal její jméno, její fotografie a výroky nekolovaly po internetu. Teď o ní diskutuje celé Rusko. Pře se, zda je Natálie Vasiljevová hrdinka, bojovnice za pravdu a spravedlnost, nebo podvodnice dosazená tajnými službami, provokatérka a lhářka. Třiačtyřicetiletá žena s jemnými rysy a hladce sčesanými černými vlasy působí na první pohled důvěryhodně a sympaticky. Skoro jako ruská Johanka z Arku. Jestliže blufuje, pak patří k nejlepším herečkám na planetě.
Politici zvítězili nad spravedlností Tisková tajemnice moskevského Chamovnického soudu a pomocnice soudce Viktora Danilkina Natálie Vasiljevová si zajistila svůj odstavec v učebnicích historie 14. února 2001. V ten den zveřejnil internetový televizní kanál Dožď a portál Gazeta.ru rozhovor s pomocnicí nechvalně známého soudce Danilkina. Ten se zapsal do dějin už 30. prosince 2010. Tehdy poslal na 14 let do vězení ropného magnáta a bývalého prezidenta společnosti Jukos Michaila Chodorkovského a jeho společníka Platona Lebeděva. Proces byl označen většinou ruské veřejnosti a světovými politiky za zinscenovaný, nespravedlivý, připomínající spíše politickou a osobní mstu premiéra Vladimira Putina kdysi nejbohatšímu muži Ruska. Danilkin nevystupoval ani tak jako prodloužená ruka zákona, jako spíš prodloužená ruka Putina.
Na rozdíl od rozsudku, který mnozí předpovídali, rozhovor mladé úřednice byl bleskem z čistého nebe. Vasiljevová totiž s klidem a bez známek strachu či afektu prohlásila, že „stoprocentně“ ví, kdo psal rozsudek, který nezávislí právníci označili za ostudný. „Rozsudek přivezli z městského soudu, vím to na sto procent,“ řekla a dívala se přitom zpříma zpovídajícím redaktorům do očí. Pak pečlivě popsala, jak byl její šéf v poslední dny před vynesením verdiktu nervózní, jak mu stále někdo telefonoval a zřejmě mu cosi přikazoval, jemu se to nelíbilo, ale pokud chtěl pokračovat ve své kariéře, musel zatnout zuby a držet krok s tendencemi, které jsou dnes v ruském soudnictví běžné. Tedy poslouchat diktát shora, vynášet rozsudky tak, aby vyhovovaly nadřízeným, nikoliv právu, snažit se zavděčit politikům v nejvyšších funkcích, nikoliv spravedlnosti.
Osudový rozhovor Natálie pracovala jako pomocná kuchařka, pak laborantka, při práci studovala Mezinárodní institut práva v Moskvě. Toužila být soudkyní. Teď jí to prý definitivně přešlo. V téhle zemi - ne! K osudovému rozhovoru, kterým zřejmě ukončila svou kariéru, se odhodlávala těžce - musela vědět, že ohrožuje nejen sebe, ale celou svoji rodinu, že ji možná čeká i nucená emigrace jako mnohé, kteří se před ní postavili ruskému režimu a mužům, kteří ho ztělesňují, především premiérovi Vladimiru Putinovi. Některé z žen, které se s ním pustily do křížku, stihl nakonec ten nejhorší osud - i to muselo Natálii proběhnout hlavou, když se chystala říci: rozsudek napsali někde hodně nahoře a neodpovídal ani tak trestnímu právu, jako spíš přání prvního muže v zemi - Putina.
Pravda, už před rozhovorem, který Vasiljevová poskytla nezávislým médiím, bylo leccos jasné. Dne 30. prosince 2010 byl soudce Danilkin celý nesvůj. Vypadal nevyspale, byl bledý a už se ani nesnažil svou nervozitu skrývat. Pak začal číst rozsudek, na který čekali mnozí lidé na celém světě, a který do značné míry určil, jakým směrem současné Rusko kráčí. Hovořilo se mu těžce. Koktal, nejdříve mluvil tak tiše, že ho neslyšeli ani v prvních řadách, střídavě rudnul a střídavě byl nezdravě bledý, prostě mu ta slova zjevně nešla z pusy. Chodorkovského rodiče napínali uši, chvílemi gestikulovali, aby „přidal na hlasitosti“. Později jeden z advokátů obviněných, Jurij Šmidt, vyjádřil dojem, že se Danilkin za ten „šílený a ostudný výplod“ styděl. Podvědomě se snažil, aby ho raději nikdo neslyšel. Jenže ho napomenuli a on musel přece jen ta slova poskládaná s naprostou necitlivostí vůči právu a pravdě pronášet hlasitě. Kdoví, možná kdesi hluboko v duši dřímalo semínko rozhodnutí: prásknout s tou prokletou hromadou papírů a zařvat „jděte k čertu!“ (s tím lhaním). Strhnout soudcovský talár a koupit si letenku někam hodně daleko od Moskvy. Nebo dokonce skončit podobně jako ti, kterým právě ničil životy.
Svědectví Vasiljevové svědčí každopádně o tom, že obrovské dilema introvert a nimrod Danilkin řešil celé týdny. Že se bál a vážil, co je menší zlo pro něj a jeho rodinu. Nakonec se rozhodl pro profesionální degradaci. Každopádně tolik inteligence Danilkinovi bylo naděleno, aby věděl, že se právě dopouští své životní křivdy, zločinu většího, než za jaký právě poslal Chodorskovského s Lebeděvem de facto na doživotí za ostnatý drát. Odsoudil ty muže na povel shora, aniž by byl přesvědčen o jejich vině.
Chudák Danilkin, špatně spí Rozsudek tehdy pozorně vyslechla i pomocnice soudce Natálie. Sama neví, zda právě tehdy v ní dozrálo nutkání vyjít s pravdou ven a zbavit se tíhy špatného svědomí. Slavný komentátor a publicista Viktor Šenderovič se domnívá, že tou pověstnou poslední kapkou byl výkřik starší ženy, matky Chodorkovského, která po slovech „14 let odnětí svobody“ vstala a zvolala: „Buďte prokleti vy i vaše děti!“ Více než měsíc měla Vasiljevová čas na přemýšlení, co s tímhle prokletím dělat. Teď tvrdí, že vlastně svého šéfa chtěla zachránit před věčnou ostudou. Viděla, jak se trápí, jak ho užírá špatné svědomí a vztek nad vlastní slabostí, a tak se rozhodla za něj. Jenže on pomocnou ruku odmítl. Zatímco tento týden Natálii prověřili na detektoru lži a zjistili, že mluví svatosvatou pravdu, Danilkin ve čtvrtek večer vystoupl v televizi a řekl: „Jsem přesvědčen o své pravdě.“ Rozsudek prý napsal sám.
Kolegové soudci Danilkina litují. A už se o něm povídá, že jako profesionál skončil. Prý dopadne jako soudkyně Valentina Lubencovová. Po srpnu 1968 odsoudila v ostudném procesu „sedm statečných“ demonstrantů, kteří na protest proti sovětské okupaci Československa vyšli na Rudé náměstí. Pak jí dávali ty nejvybranější laskominy, dohazovali i politické kauzy, neboť se projevila jako spolehlivý vykonavatel vyšší vůle. Mezi soudci se traduje, že už nikdy nevynesla spravedlivý rozsudek, a to ani když chtěla a když soudila čistě kriminální kauzy. Prý to bylo prokletí, které postihuje soudce tehdy, když se zásadně zpronevěří svému poslání. Není divu, že Danilkin prý teď špatně spí.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, spolupracovnice LN
