MOSKVA/PRAHA Stojí uprostřed pustiny a do mnoha z nich ani nevede silnice. Dodnes v každém z nich přežívají desítky tisíc lidí, kteří by nejraději utekli, ale nevědí kam a za čím. Řeč je o ruských monoměstech, aglomeracích budovaných v komunistické éře kolem jedné velké fabriky.
„Problém monoměst začíná nabývat katastrofálních rozměrů,“ přiznala tento týden v rozhovoru pro list Financial Times ruská ministryně pro ekonomický rozvoj Elvira Nabiullinová. Vyvrátila tak mimo jiné příliš optimistické prognózy svých kolegů z vlády, kteří tvrdí, že Rusko již de facto překonalo ekonomickou krizi a další růst nezaměstnanosti či jiná kataklyzmata už se neočekávají.
Ruské ministerstvo pro regionální rozvoj dnes dělí monoměsta na depresivní a progresivní. Osud těch prvních je prý zpečetěn. Mnohá byla vybudována uprostřed divočiny – častokrát v klimaticky nehostinném prostředí – jako důkaz síly komunistického ducha a zároveň jako projev zvrácené touhy nejvyšších bolševických představitelů dokázat, že je Sovětský svaz schopen „převálcovat“ Spojené státy. Prý jen otázka času Totalitní režim dokázal lidi do těchto podivných sídlišť uprostřed Sibiře přestěhovat příkazem a udržovat je tam proti jejich vůli. Dnes se ale ti, kteří mají možnost, z monoměst kvapem vystěhovávají do přívětivějších koutů Ruska.
Podle specialistů by ovšem konec „monogorodů“ nastal, i kdyby neudeřila ekonomická krize. Ta jej podle nich jen urychlila. Ve městech by časem zůstalo jen pár zoufalých starých lidí a armáda alkoholiků. Část sibiřských monoměst zůstávala navíc donedávna zcela utajena, protože se v nich vyráběly zbraně nebo vyvíjela jaderná technologie. Dnes je část produkce vojenského průmyslu včetně výzkumných ústavů obehnaných ostnatým drátem k nepotřebě.
Problém je i v tom, že vybavení podniků je obvykle staršího data výroby. Jakákoliv modernizace jejich zařízení by dnes byla tak drahá, že vychází levněji postavit nový závod někde ve smysluplnějším prostředí.
Ruská vláda proto už připravila plán na přesídlení obrovského počtu lidí. Krize ale tento proces téměř zastavila. V rozpočtu nejsou peníze ani na stěhování, ani na nová obydlí, tím spíše na vytvoření nových pracovních míst.
Centrum? To je továrna Tragický scénář neplatí jen pro vzdálené oblasti za Uralem. Odstrašujícím příkladem pro evropskou část Ruska může být Pikalevo, městečko ležící nedaleko Petrohradu, kde se dělníci jediné fungující cementárny vzbouřili tak radikálně, že je musel přijet uklidňovat sám premiér Vladimír Putin. Plná třetina z 22 tisíc obyvatel města totiž zůstala bez práce.
Jenže i tam, kam Putin nepřijel, je situace stejná, ne-li horší. Takový Voskreseňsk pozornost novinářů nepřitahuje. Místní závod na výrobu umělých hnojiv je těsně před krachem, už tak nízké platy byly sníženy o 50 procent, dokonce i ředitel závodu pobírá směšně nízkou mzdu, a někteří obyvatelé tvrdí, že už nemají šanci dosyta se najíst. „Do závodu nikdo neinvestoval ani když žádná krize nebyla,“ tvrdí zaměstnanci.
Ruská vláda původně vypracovala několik programů na záchranu monoměst, která spolu se sídlišti postavenými jako ubikace pro dělníky vytvořila jakési nehostinné aglomerace bez centra, respektive s centrem tvořeným továrnou. Jenže dvacet z nich je už teď závislých na podpoře federální vlády.
Ministryně Nabiullinová připustila, že mohou kdykoliv zaniknout – jejich existence pozbyla smyslu. Kdysi byla přitom tato města důležitá i proto, že do nich posílali takzvaně ideologicky nevyzrálé osoby včetně vědců. Dnes je naštěstí tato jejich funkce zbytečná.
Pokud monoměsta nezlikviduje vláda, časem se rozpadnou sama. Určitou výhodou v tomto směru prý je, že kvalita bytové výstavby v těchto místech byla chabá, takže rozklad budov bude rychlý.
***
Monoměsta Sovětský projekt
V Rusku dnes existuje asi 400 monoměst a žije v nich zhruba 25 milionů lidí.
Nejvíc monoměst se nachází v Irkutské a Sverdlovské oblasti a v Chanty-Mansijském autonomním okruhu.
Vznikala hlavně za II. světové války v důsledku evakuace továren z evropské části SSSR.
Podle historiků se první podobná města objevila už za Petra I. v nově osidlovaných oblastech.
Většina těchto měst se ale nakonec změnila v běžná velkoměsta.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí LN
