David Kočí, první český bitkař v NHL, jak to uvádějí novináři, je opět na ledě a zase se rval. Tentokrát mi připadalo, že na body prohrál.
Zasurfoval jsem na netu, abych se mrknul, jak si vedl předtím. Zajímavá podívaná. Ostatní hráči se do toho vůbec nezapojovali a rozhodčí jezdili okolo stejně jako ringoví v boxu. Hoši se pěkně postavili, sundali rukavice a začali kolem sebe kroužit. Rozhodčí je ani neodtrhávali při klinči, to aby nenarušovali průběh. Byly to krásné a přehledné boxerské vložky pro pobavení diváků.
To rvačka v Kontinentální lize byla jiné kafe. Tam se rvali snad všichni, i ti, co byli na střídačce, a vypadalo to opravdu jako na život a na smrt. Vůbec mám pocit, že co se Ruska týká, je to tam nějak všechno na život a na smrt. Před časem jsem psal o našem zájezdu, tenkrát ještě do SSSR, a příhodách na letišti.
Nesmrtelný zážitek mám taky z metra a z ulic. Když v metru vlak přijel do stanice a otevřely se dveře, vyřítily se desítky charlamovů (tenkrát mi tak všichni připadali pro svou rychlost a dravost, ale není to nic proti slavnému hokejovému útočníkovi) a hrnuly se k eskalátorům. Při tom rozdávali bodyčeky každému pomalejšímu občanovi, jako by šlo o život, kdyby se náhodou dostali na eskalátory později. Ne že by to u nás bylo ideální, ale takovou bezohlednost jsem v metru nikdy nespatřil.
A což teprve na ulici – tam vidíte taxikáře, ale i jiné řidiče, jak úmyslně najíždějí hlavně na přecházející stařeny, které poskakují v rozbředlém sněhu, a hoši za volantem se zeširoka smějí jako Ivan z Mrazíka.
Konečně, mého otce vyhodili z armády, když v Moskvě nafackoval jakémusi namistrovanému východoněmeckému důstojníkovi a předtím vyzval pár lidí na souboj na „kuchyňské nože“. Asi je tam zvláštní ovzduší. Ne že by byl otec svatý, ale tady nikdy nic takového neprovedl.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
