Ruský novinář spoléhá na ochranu Česka. Z Prahy chce centrum ruské inteligence

Stejný seminář pořádali v dubnu v České republice, kde se vše obešlo bez krys, ale nikoliv bez menších skandálů. Například když se na přednášky organizované nejzkušenějšími investigativními ruskými novináři snažil dostat v ČR žijící Vladimir Snědirjov, který nedávno přišel kvůli obvinění ze špionáže o českou novinářskou akreditaci, ale ze země ho nikdo nevyhostil. Naopak. Vzápětí mu dal rozhovor český prezident Miloš Zeman. Rusové si ho mezi sebe ale nepustili.

LN: V Rusku jste se stal v poslední době několikrát cílem útoků. Proto jste požádal o ochranu české velvyslanectví?
Na nezávislé ruské novináře je v Rusku vyvíjen obrovský tlak. Někteří byli zavražděni, jiní museli zemi opustit. Domovní prohlídky, útoky, dezinformační kampaně. Nikdo si nemůže být jistý, kdy k němu přijdou. A protože můj fond je registrován v Praze jako Společenství investigativních novinářů, upozornil jsem české velvyslanectví v Moskvě, že pokud ke mně ruská policie přijde vykonat domovní prohlídku, neotevřu jim, dokud nepovolají představitele České republiky. Budu řvát co mi budou síly stačit, že představuju českou organizaci, nikoliv ruskou. Jsem český daňový poplatník a jako takový žádám ochranu českých úřadů.

LN: Jak velvyslanectví zareagovalo?
Šíleně se vyděsili. Řekli ale, že to je logické a že mám vlastně pravdu.

LN: Do vězení jste šel za údajnou špionáž pro Japonsko, teď o vás v ruských novinách píší, že pracujete pro české oligarchy. Platí vás někdo z českých byznysmenů?
Je to neuveřitelná konspirologie. V ruských novinách BNK, které vycházejí v republice Komi, o mně napsali, že mě platí čeští miliardéři. Já jsem žádného z nich v životě neviděl. Finančním příspěvkem bych ale nepohrdnul. Pomohl by mojí žurnalistické škole přežít. Byla to první škola blogerů v Rusku. Dnes se věnujeme hlavně investigaci.

LN: Založil jste ji proto, že jste byl sám odsouzen za novinářské odhalení?
Taky. Ale tehdy uvěznili prvního blogera v Rusku. Savu Těrentěva ze Syvtyvkaru. Pochopil jsem, že novináře I blogery je třeba vzdělávaz. Potože slovo, i když je napsané třeba na vratech, má svou váhu a autor za něj nese odpovědnost. Bylo mi jasné, že kdyby Těrentěv to samé, co napsal v inkriminovaném blogu, napsal trochu jinak, neodsoudili by ho. Tak jsem založil školu, která pomáhá ruským novinářům a blogerům psát pravdivě a svobodně, a přitom neskončit v lágru. Zájem byl a je obrovský. Jezdíme s přednáškami po celém Rusku.

Simpsonovi chytají v kostele pokémony. Ruská církev chce zvýšit hranici přístupnosti

LN: V roce 2014 jste byli zařazeni na slavný seznam zahraničních agentů, což umožňuje nový ruský zákon. Ztížilo to vaši činnost?
Vlastně nás to zlikvidovalo. Ministerstvo spravedlnosti nás obvinilo nejen z toho, že dostáváme peníze ze zahraničí, ale I z toho, že se zabýváme politickou činností. Úřady mi vysvětlily, že na přednášky, které pořádáme pro mladé novináře, zveme osobnosti politicky činné. Lidi, kteří formují veřejné mínění.

Úplně nejlepší na rozhodnutí ministerstva spravedlnosti je, že obsahuje I seznam těchto “nepřátel ruského státu”. Jsou mezi nimi slavné osobnosti: Dmitrij Bykov, Boris Akunin, Viktor Šenderovič, skvělí blogeři a novináři jako Anton Nosik, Rustam Agadamov. To nejlepší, co máme. Kvůli tomu, že jsme je zvali, nás označili žlutou hvězdou agenta.

Jsem vzděláním právník a vím, že ten zákon je napsán tak, aby nebyla žádná šance vyhnout se postihu, pokud se vrchnost rozhodne vás potrestat. Někteří moji kolegové se nejdřív smáli a říkali: No a co, tak prostě budeme o sobě psát, že jsme zahraniční agenti! Proč to zrovna tobě, japonskému špiónovi, vadí, naráželi s nadsázkou na mou minulost. Já říkám: “Mně je jedno, zda mne nazývají japonským, americkým nebo jako teď českým špiónem. Zákon ale paralyzuje práci organizace. Čtyřikrát ročně musíte jako zahraniční špión odevzdat gigantické finanční vyúčtování. Chtějí opakovaně audit, který v Moskvě přijde minimálně na 50 tisíc rublů. K tomu jsme ještě hned dostali návdavkem pokutu ve výši 300 tisíc rublů. Protože jsme sami neoznámili, že jsme agenti. Pak jsme dostali další pokutu – 200 tisíc rublů. A další od 5 do 15 tisíc rublů, několik za sebou. V tu chvíli jsem pochopil: vždyť oni se námi baví! Mají z toho potěšení, když vidí, jak se prohýbáme pod tíhou pokut a trestů, šikany a pronásledování. Trvalo mi půl roku, než jsem se odhodlal k tomu kroku – zrušit můj milovaný fond. V srpnu loňského roku jsem podal k soudu žádost o sebelikvidaci. Aby nás dále nemohli ponižovat. Ihned jsem se rozhodl fond zaregistrovat v zahraničí. Vybral jsem Prahu.

LN: Proč?
Sedí tu rozhlasová stanice Svoboda. Teď vysílá i ruskojazyčná televize...

LN: Chcete říct, že se vracejí předválečné časy, kdy bylo Československo centrem ruské “bílé” emigrace?
Přesně tak. Doposud k vám proudili Rusové, kteří s sebou nepřinášeli ani tak kulturu, jako peníze. Žijí v českých městech, ale při tom milují Putina. Možná přišel čas, kdy se z Prahy stane centrum ruské demokratické inteligence. Nakonec I moje vůbec první cesta do zahraničí v životě vedla do tehdejšího Československa. Bylo to v únoru roku 1990. Z Bruntálu byl tehdy zahájen odsun prvního tankového pluku. Sloužil u něj můj bratr jako instruktor praporčík. Přijel jsem za ním a na vlastní oči jsem mohl sledovat, jak se od vás odsouvá sovětská, tehdy už ruská armáda. Byl jsem také voják – poručík, zpravodaj listu námořní flotily Bojevaja vachta. Viděl jsem, jak vyhodili do povětří památník Lenina, jak nakládali techniku na vlaky, jak Rusové Čechům za pár babek prodávali benzín a další majetek armády, jak na domech byly nápisy: “Ivane jdi domů!” Jak ruští důstojníci ještě rychle na poslední chvíli v klidu a komfortu pili, jakoby to bylo naposledy. A vlastně to tak trochu naposledy bylo. Doma jim slibovali zlaté hory doly, ale oni tušili jaká je postsovětská realita – že je přivezou na pusté pole a tam je ubytují ve stanech, I s ženami a dětmi. A také se přesně toto stalo. I pro mne bylo srovnání naší sovětské reality s tou vaší, československou, šokující. Byl jsem ovlivněn sovětskou propagandou, ale když jsem navštívil Olomouc, Prahu, Ostravu, Brno, byl jsem unešen. Pochopil jsem také, proč jste nás tady nechtěli. Jako voják si dokážu představit, co to je, když k tobě přijede cizí tank, když na civilisty vytáhne vojsko, které sem nikdo nezval.

LN: Znáte zpaměti pasáže z knih Hanzelky a Zikmunda. V době vašeho mládí byli ale tito autoři v SSSR zakázaní. Kde jste k jejich cestopisům přišel?
V naší škole byla kotelna. Před ní byly naházeny hromady knih, většina z nich byla na indexu. Topičovi jsme říkali strýček Vasja. On navzdory příkazu ty knihy nepálil. Oba moji rodiče v té škole učili, často jsem na ně čekal, až půjdou domů. Tehdy jsem chodil do kotelny a hrabal se v knihách, některé jsem četl. Našel jsem tam I Putování hanzelky a Zikmunda po SSSR. Tady v kotelně je třeba hledat kořeny mého antisovětismu.

LN: Kotelny jsou k tomu jako stvořené...
Já vím, že i vaši disidenti trávili čas v kotelnách. I proto jsem si vybral Prahu. Někteří ruští intelektuálové se přesunuli do Pobaltí, někdo odjel do Černé Hory. Mým spolupracovníkům se ale nejvíce zamlouvala Praha. Takže už jsem skoro dva roky rezidentem a daňovým poplatníkem ČR. Dostávám zde plat a platím zde daně. Zatím ale nemohu úřady přesvědčit, aby mi vydaly povolení k pobytu. Stále přesvědčuju ministerstvo práce, že se o funkci ředitele fondu, který jsem přestěhoval z Moskvy, neuchází žádný Čech. Až tohle dokážu, snad mne tady necháte.

LN: Váš životopis je poměrně dramatický. To, co píše wikipedie, více méně odpovídá skutečnosti?
V ruské verzi wikipedie je naprostá lež. Zato německá verze je úplně v pořádku.

LN: Pokoušel jste se ruskou verzi opravit?
Během posledních pěti let nesčíslněkrát. Nikdy se to nesetkalo s žádným výsledkem. Jsem přesvědčen, že ruská wikipedie je kurýrována Federální službou bezpečnosti Ruska. Protože neobsahuje jen takovou obyčejnou lež, ale tendenční tvrzení, podivnou směs faktů, polopravd a výmyslů. Je to velmi nebezpečné, protože pro mnohé lidi je wikipedie zdroj informací, vnímají ji jako instituci solidně zastřešenou. A ona to je filiálka FSB.

LN: Máte s FSB své osobní zkušenosti. Tvrdíte, že veškerá obvinění vaší osoby ze špionáže byla vykonstruovaná, že vás do maléru dostala nechtěně a náhodou japonská televize...
Začal jsem o ekologii do vojenských novin Bojevaja vachta psát už v 90. letech minulého století. Japonce logicky zaujaly mé články o jaderných odpadech. Tehdy se japonská televize obrátila na mého nadřízeného editora. “Nějakej Pasko u vás napsal článek o radioaktivních odpadech, které se prý vylévají do moře. A ta stať by velmi zajímala japonského diváka,” řekli mu. To bylo v roce 1994. Tak nevinně vše začalo a v roce 1997 jsem už seděl v cele.

LN: Jen za to, že se o vaše články zajímala japonská televize?
Ne. Japonci byli tehdy dost vystrašení, protože já jsem napsal, že porušujeme závěry Londýnské konvence z roku 1982, protože ruská armáda vylévá radioaktivní odpady do Japonského moře. Taktně, v noci, klidně 700 tun odpadů vychrstli do vody. Natočil jsem o tom půlhodinový dokumentární film “Zóna zvýšeného nebezpečí” pro ruskou státní televizi. Japonci to také chtěli odvysílat. Dohodli jsme se, že ve stejný den ho pustí naše vladivostocká televize a japonská. Jenže ve Vladivostoku neustále vypínali elektřinu. Tak to bylo I ten inkriminovaný večer. Takže film nestihli pustit. Japonci ovšem snímek odvysílali. Nevěděli, že my ne. Byla to obrovská mezinárodní aféra. Japonská vláda ihned vydala protestní nótu a zaslala ji ministerstvu zahraničí Ruska. V ní se odvolávali na můj film. Tehdy jsem dostal pouze důtku. Ale, a to jsem nevěděl, FSB na mně založila svazek, tzv. Operativní složku. Odposlouchávali můj telefon, sledovali mě. Psal jsem dál o ekologii, jezdil po vojenských základnách, až mě jednou zatkli. Někdo rozhodl, že je třeba mě zavřít. A tak mne zavřeli. Jediné, co mne na tom všem těší, je, že praxe s vyléváním radioaktivních látek do moře přestala.

LN: Tehdy jste získal nálepku špióna. Jste dodnes předmětem zájmu tajných služeb?
Nikdy se jich nezbavíte. Je to stigma na celý život. Když mne pustili z vězení, našel jsem si práci v jedněch místních vladivostockých novinách. Jen jsem tam nastoupil, začali mít problémy. Do té doby si jich nikdo ani nevšiml. Ale teď jim chodily obden kontroly z finančáku, požárníci přišli zkontrolovat hasicí přístroje, epidemiologové zase chtěli vidět, jak máme čisto na záchodech. Bylo to nesnesitelné. Každý druhý den někdo přišel, my museli přerušit práci, redakce byla paralyzována. Až mi jednou šéfredaktor řekl: “Gríšo, podívej, já už ti nemohu pomoci. Snad to chápeš.” Chápal jsem to dobře. Ve Vladivostoku jsem neměl žádnou budoucnost. Odjel jsem do Moskvy, kde mne sice převzali od svých kolegů z východů moskevské tajné služby a kde mne také všichni znali jako “špióna” díky medializaci mého ekologického skandálu, ale nebyl jsem natolik svázán strachem místních elit. A teď jsem v Praze.

LN: Přestěhoval jste sem nejen svůj fond, ale chcete se tady usadit i s rodinou. Bojíte se v Moskvě?
V Poslední době je to nesnesitelné. Když mám přijet do nějakého města s přednáškou, vyjde o mně článek v místních novinách, zpravidla nepodepsaný. Představuje mě jako kriminálníka, japonského špióna, který za americké peníze přijíždí do našeho města šířit lži a organizovat barevnou revoluci. Nejdřív to byly jen pomlouvačné články, které místním pisálkům diktovali instruktoři z FSB. Pak ale začaly problémy s pronájmem sálů. Když se nám konečně podaří za velké peníze pronajmout si budovu, přijde 40 ozbrojených policistů se psy, obklíčí nás a řekne: v objektu je bomba, ihned ho opusťte. Co nám zbývá, než odejít. Teď už nás často ani nechtějí ubytovat v hotelu. Když už někde složíme hlavu, přijdou nás pod okna vítat fašisti s plakáty. Naše školy se snaží všude zlikvidovat. V Uljanovsku náš partner – organizátor, dostal strach a odvolal své studenty z našich přednášek. V Permu místní svaz novinářů zcepeněl hrůzou a vyhnal nás ze sálu, který nám před tím propůjčil. To znamená, že sami ruští novináři se bojí! No a když jsem byl v Barnaule, přepadli mě dva svalouni. Uprostřed bílého dne, naproti místní městské administrativě. Tři svědci to viděli. Tři videokamery to natočily. Trestní stíhání bylo zahájeno, ale nikoho nenašli.

LN: Bránil jste se?
Velmi intenzivně, a proto jsem zůstal naživu. Nicméně po tomto případu jsem v Rusku a na přednášku už nejel. Ať nikoho nedráždím.

Pět let, od roku 2009 do roku 2014, jsem přednášel investigativní žurnalistiku na Moskevské státní univerzitě Lomonosova, na fakultě žurnalistiky. Pak najednou bez jakéhokoliv upozornění, ve chvíli kdy jsem měl zapsané studenty na další semestr, děkanka fakulty žurnalistky Jelena Vartanova, moje přednášky zrušila. Přišel jsem jednoho dne na fakultu a vrátný mi řekl, že má pokyn mne do budovy nevpustit. Vartanovová prostě pochopila, jak je investigativní novinařina nebezpečná pro zkorumpovaný stát.

LN: Vaši žáci se zaměřují na vyšetřování korupčních afér, které se často týkají místních bosů. Jsou v oblastech vzdálených od Moskvy I pozornosti světa ohroženější, než slavní moskevští novináři?
Bezesporu ano. Často se i šéfredaktoři regionálních listů bojí otevírat velké kauzy, které by ohrozily místní náčelníky, oligarchy, gubernátory. Pro tyto novináře především je určena moje knížka, která byla přeložena do šesti jazyků. Jmenuje se Perník. Popisuji, jak se má člověk chovat při výslechu, ve vězení, jak zjistit, že vás sledují...

LN: Jako expert svědčíte u českých soudů v případech, kdy se jedná o vydání ruských občanů do Ruska. Jak jste úspěšný?
Jak kdy. V Rusku vždy provedu novinářské vyšetřování, zda jim skutečně něco hrozí, pokud je váš stát vydá. V jednom případě jsem neuspěl. Podnikatele Alexeje Torubarova jste vydali, ač jsem tvrdil, že mu doma hrozí nepřiměřený trest, nebo I smrt. Můj článek byl dokonce přeložen do češtiny a jako podpůrný důkaz představen soudu. Nakonec jsem svědčil I já sám, ale soudce jsme nepřesvědčil. Ale nepomohlo to. V druhém případě to skončilo dobře. Tam moje svědectví pomohlo.