Co zažívají čeští vědci při objevování nových souvislostí? Někteří přirovnávají bádání k partnerskému vztahu, jiní si třeba molekuly představují jako bojovníky.
Výzkumnice a výzkumníci svou radost a nadšení z vědy spojují s používáním „fantazie“ nebo „zaměstnáváním mozku, aby přemýšlel, jak by to mohlo fungovat“. O tom se v laboratoři často hovoří s využitím termínů hry – pohrát si se vzorkem nebo s novým softwarovým programem. Vášeň je nedílnou součástí vytváření znalostí, ale intimní a citové vztahy se v jednotlivých specializacích objevují v různých podobách. Jedna výzkumnice například popisovala, jak prostřednictvím různých pracovních zkušeností získala cit pro přístroje; doktorandka v jiném oboru zase hovořila o svém citovém vztahu k chemické sloučenině během procesu zkoumání. Na interním semináři, kde prezentovala svou práci, použila úryvky z románu a pustila část anglické písničky (jejíž český překlad zní: „Už jsem si tě dříve všimla. Líbíš se mi… vyspíš se se mnou?“).
Její skupina objevila strukturu bílkoviny, ale ještě nevědí, k čemu je dobrá. „Je mnoho věcí, které nevidíme, a dokonce ani nevíme, jaké otázky pokládat.“ Později vysvětluje: Seděla jsem v laboratoři a hrála nějaká písnička. Zrovna v tu chvíli jsem přemýšlela: Sakra, co s těmi daty dělat? Protože to vidím na obrazovce, vím, jak to vypadá – ale nevím, jak to uchopit (…) Měla jsem pocit, že by bylo pěkný a sexy po tý struktuře jít, ale zároveň jsem cítila, že s tím, co máme, postupujeme příliš rychle. Stejně jako v tý písničce – někdo se ti líbí a je tam takový to „vyspíš se se mnou?“.
A samozřejmě pokud chceš jenom tenhle hezký obrázek ve svý publikaci, tak je to v pořádku. Ale možná chceš něco víc? Možná chceš mít s tím člověkem nějaký vztah. (…) Jestli chceš víc než jenom pěknej obrázek, tak musíš mít s tou bílkovinou vztah. Nějaký informace získáš i z pouhýho obrázku, stejně jako když se s někým vyspíš, tak taky na něco přijdeš – že je ten člověk takovej nebo makovej. Ale moc se toho stejně nedozvíš. A s tou bílkovinou je to stejný – vidíš pěknej obrázek.
Písničkou, kterou na své seminární prezentaci studentka hrála, chtěla prý „především upoutat pozornost ostatních a za druhé jim přiblížit svoji motivaci a to, kam chcete svůj projekt směřovat“.
Prominentnější muži vědci, kteří svou práci prezentovali v rámci zvaných přednášek v institutu, připisovali někdy molekulám antropomorfní vlastnosti a představovali je jako muže, kteří „se mohou vzájemně napadnout“, jsou „šťastní, znechucení“ nebo o určité chemické vazbě hovořili jako o „zamilování se do své přítelkyně“. Cílem takových řečových figur může sice být získat pozornost publika, ale také ukazují na určitý citový vztah, promítání sama sebe do předmětu výzkumu.
Podle mého názoru jsou změna formy prezentace a volání po času potřebném k seznámení se s molekulou příkladem toho, jak se věda dělá jinak než v obvyklém rychlém tempu zaměřeném na maximum publikací, byť dílčích nálezů. To se potvrdilo, když jsem asi po roce žádala o autorizaci úryvků pro tento článek a výzkumnice mi řekla, že právě dokončuje projekt, o němž jsme spolu mluvily.
Možná vám připadá, že mi to trvalo dlouho. Ale nakonec jsem se rozhodla chvíli s publikací počkat, protože, co jsme viděli, pro nás bylo skutečně hádankou. Nakonec jsme provedli víc experimentů a strukturálních analýz, abychom si udělali jasněji a s bílkovinou se lépe seznámili. Tak jsme se trochu vyhnuli obvyklému tlaku publikovat výsledky co nejdříve. I když máme stále hodně otázek, mám lepší pocit, že projekt doděláváme až teď.
Soubor studií nazvaný Akademické poznávání, vykazování a podnikání vydalo nakladatelství Slon. Autorkou studie, z níž ukázka pochází, je Dagmar Lorenz-Meyer. Text zkrátila redakce Lidových novin.
