* LN Jaký je dopad současného útlumu na realitním trhu na tuzemskou architekturu?
Doufám, že v tom špatném bude i něco dobrého. Mám dojem, že před krizí se tady prodalo všechno, co se postavilo. Spousty dobrých projektů, ale také velké množství špatných. Myslím, že teď přijde vystřízlivění a že nekvalitní projekty, které jsou na špatných místech, se budou obtížně prodávat. Dobré projekty na dobrém místě od dobrých architektů se doufám prodají.
* LN Kdo je vlastně dnes tvůrcem architektury, stavebník, nebo architekt?
Zásadní osobou je investor. Pokud stavebník chce vybudovat pěkný dům, udělat pěkné prostředí, tak si k tomu najde pomocníka, architekta. Když ale stavebník nechce, tak ho ani neosloví, a pak to často moc dobře nevypadá.
* LN Jakou podobu má takové zadávání? Stavebník přijde s neurčitým návrhem, nebo má už vlastně projekt předkreslený? Nebo je svázán předpisy a regulacemi tak, že vlastně dopředu od úřadu ví, co má přesně postavit?
Každá stavební úloha má svoje zadání. Stavebníci většinou přicházejí s představou, co chtějí a jak to má být velké. Pokud se budeme bavit třeba o stavbě bytů, tak stavebníci mají většinou určité zkušenosti už z předchozích projektů a vědí, za kolik se dá na určitém místě daná věc prodat. Pak jsou tu samozřejmě určitá pravidla vyplývající z vyhlášek a územních plánů.
* LN Můžete být trochu konkrétnější, pokud jde o územní plány. Jak moc svazují stavebníky?
Územní plány například operují s takzvanými koeficienty podlažních ploch. Když má pozemek třeba tisíc metrů čtverečních a koeficient je 0,3, dá se tam postavit tři sta metrů čtverečních hrubé podlahové plochy, to je čistá užitná plocha včetně zdiva. Buď třeba v jednom patře oněch tři sta metrů, nebo ve třech patrech, každé po sto metrech – podle toho, jaké jsou výškové limity. Je to pochopitelné v případě nových míst, kde se staví, ale u pozemků v historické zástavbě to může být problém. Projektovali jsme například vilu v Praze na Břevnově. Pozemek, na kterém stála, byl užší než sousední parcely. Kvůli koeficientu nám vyšlo, že bychom ve čtvrti s velkými vilami museli postavit chatu. Samozřejmě jsme požádali o úpravu koeficientu, což je způsob, jakým většina investorů a developerů v Praze začíná své projekty. Není náhoda, že současný pražský územní plán, který určuje limity výstavby, má přes 10 tisíc změn. Přitom například v Mnichově nebo v Berlíně lze změny územního plánu spočítat na prstech jedné ruky.
* LN Je to tím, že územní plán je špatný, nebo jde o snahu developerů stavět třeba právě v Praze co největší domy, které jim díky změnám procházejí?
Myslím si, že koeficienty jsou nastaveny nízko a že to neprospívá kompaktnímu městu. Panuje tu totiž určitá představa, že se města mají hlavně na krajích hodně rozřeďovat, a to není dobře. Existuje tady samozřejmě i klientelismus a korupce živená možností měnit plán uprostřed hry. Na druhou stranu developer, který bude hrát čistou hru, se na našem trhu neudrží. Kolegové například pracovali pro holandské investory, kteří byli zvyklí u sebe doma dodržovat pravidla. Tady se najednou museli učit, jak chodit v našem prostředí. Kdyby dodržovali dané koeficienty, tak si ani neškrtnou. Největší chybou ale je to, že u nás téměř neexistují regulační plány, které by stanovily jasná pravidla.
* LN Jaký je rozdíl mezi územním a regulačním plánem? Obojí snad určuje, jak se staví. A územní plán máme, tak proč další omezení staveb?
Územní plán by měl organizovat město nebo sídlo jako celek. Řeší se v něm doprava a veřejná infrastruktura, tedy silnice, dálnice, železnice, zásobování elektřinou nebo čističky odpadních vod. Prostě souvislosti, které je nutné řešit v měřítku města. Regulační plán by měl jít více do detailů a také se nemusí týkat celého města, spíše oblasti, kde se počítá s rozsáhlou výstavbou. V zásadě by se tam měla řešit veřejná prostranství, která v územním plánu řešit nelze, to znamená vymezovat ulice, náměstí a parky, a zbytek nechat méně regulovaný jako plochy soukromé. Ve městě je soukromou plochou třeba domovní blok.
* LN Jak má architekt navrhnout regulační plán? Nakreslí všechny domy s vchody a okny?
Ne, udělá se to, co dělali středověcí lokátoři. Lokátoři, zakladatelé měst a vesnic, přišli na zelenou louku, zapíchli čtyři kolíky, a bylo to náměstí. Dodneška od středověku funguje, a je to krásné a velkolepé. Vymezili hranici mezi veřejným a soukromým. Právě hledání pozorování té hranice je klíčem tvorbě kvalitních veřejných prostranství. V moderní meziválečné poválečné architektuře se tohle nějak vytratilo. Lidé viděli, že města jsou špinavá, nedá se v nich dýchat, jsou přelidněná. Vznikla představa, že je třeba je rozvolnit, domy měly být jakési solitéry uprostřed volného prostoru, zeleně. Město se ale takhle budovat nedá. Když jde člověk po sídlišti a jsou tam nezřetelné hranice mezi soukromým a veřejným prostorem, necítí se tam dobře. Není tam náměstí, vymezené ulice, nemůže se pořádně orientovat. Přitom je to podle psychologů důležité. Když se člověk nemůže orientovat, ztrácí půdu pod nohama a je z toho nervózní.
* LN Jak by regulační plán tedy konkrétně měl vypadat?
Ideálně by město mělo napřed vypsat soutěž pro zastavovací plán, jak se regulační plán jmenuje třeba v němčině. V něm by se měla řešit šíře ulic, třeba tady bude stromořadí stromů s kulovitou korunou výše šest metrů, tady bude tramvaj, tady chodník pět metrů, tady bude podélné stání na auta, jinde kolmé. Soukromého stavebníka by regulační plán měl omezovat co nejméně. Určit stavební čáru, tedy jestli domy budou na sebe v ulici navazovat, nebo jestli budou oddělené, ale stát v řadě, nebo jestli mohou být nepravidelně rozházené po stavební parcele. Určit minimální a maximální výšku stavby. Například architekt Kees Christiaanse udělal takový plán pro univerzitní městečko v Curychu. Všechna pravidla jsou přitom na jednom listu papíru. V Praze ale nic takového není a současná pravidla se vykládají různě dokonce i v jednotlivých městských částech. Je to strašná ostuda.
* LN Proč takový plán většina měst v Česku nemá?
Přesně nevím. Může to být neznalost nebo to, že se v kalné vodě některým rybám lépe plave. Znám případy z Německa, Nizozemí a Dánska, kde se pomocí regulačních plánů povedlo soustředit na malé ploše hodně lidí, a přitom jde o bydlení s dostatkem zeleně a jsou tam zároveň promíchané funkce bydlení a práce. Dnes už většina lidí nepracuje v klasickém průmyslu, spíše dělá nějakou administrativní nebo výzkumnou práci. Není proto důvod, aby byly oddělené zóny, kde se výhradně bydlí a kde se výhradně pracuje.
* LN Není regulační plán oproti územnímu plánu drahý?
Zase se ale používá pro menší území. Když se regulační plán dělat nebude, tak budeme v područí dopravních inženýrů, kteří staví komunikace. Dobře znají svoje řemeslo, udělají oblouky, že se tam autem dobře jede, jsou ale zaměřeni na svoji specializaci. Neuvažují o celku, o sociálních vztazích, o prostoru, o náladě místa. Například v Praze vyústění tunelu Blanka u Strahovského tunelu zabírá plochu čtyř staroměstských náměstí, a je to špunt, který funkčně ucpává město. Dobrý plán, který šetří místem, se městu mnohonásobně vrátí v nákladech na infrastrukturu.
* LN Jak by mělo vypadat funkční město? Tvrdíte, že by mělo být zahuštěné, nemělo by být rozvolněné, kritizujete satelitní městečka. Zároveň ale ve své knize Sídelní kaše píšete, že lidé mají touhu mít vlastní vilu uprostřed zeleně a zřejmě je to pro ně nějaká hodnota.
Dneska se města hodně roztahují, vznikají takzvaná satelitní městečka, zabírají se další a další čtvereční metry volných ploch. Přitom je to zbytečné a drahé. Počet obyvatel v Evropě (kromě imigrantů) neroste. Zároveň se začíná stále více přemýšlet o tom, jak omezit spotřebu energií. Nejvíc energie je však spotřebováno právě stavbami a jejich provozem. A tím také dopravou. Úvahy o budoucím městě musí chtě nechtě vést k tomu, že se bydlení a práce budou zase dávat víc k sobě, že se zmenší dopravní vzdálenost, aby se po městě dalo chodit pěšky nebo jezdit na kole. Ve výsledku je to podstatně pohodlnější než trčet na ucpané dálnici. Je to nejen ekologické, šetří to energii, ale také to snižuje nároky na veřejné rozpočty. Veškerá infrastruktura stojí spoustu peněz, a když je na ni napojeno na menší ploše více lidí, ušetříme mnoho prostředků.
* LN Když se ale budují třeba zmíněná nová satelitní městečka, investoři často zaplatí infrastrukturu – přívod vody, elektřiny, silnice. To nás jako daňové poplatníky nestojí nic.
Anglický architekt Rogers tvrdí, že každý dům, který se postaví mimo stávající infrastrukturu, stojí daňové poplatníky 40 tisíc liber, tedy přepočteno 1,1 milionu korun. Jen proto, že stojí mimo. Developer sice často postaví nutné přívody a silnice, ale pak je stejně převede na město, které se o ně stará. Za sedmdesát let se rozbijou a město je bude muset opravit. Čím menší hustota obyvatel, tím je to dražší. Děláme třeba územní plán Svojetic, vesnice nedaleko Prahy. Mají hustotu osídlení jen pět lidí na hektar a chystají se tam teď stavět vodovod a kanalizaci. Dají do toho peníze a bude to sloužit tak pro šest set lidí. Ale za stejné peníze by to mohlo fungovat pro 1200 lidí při stejné, možná lepší kvalitě bydlení. Dnes se mluví o potřebě šetřit, jak ušetřit ve společných rozpočtech, tak je třeba se také zabývat ekonomií měst.
* LN Navrhujete města „zahustit“. Jaká by měla být podle vás optimální hustota obyvatel?
Kritickou hranicí je 100 obyvatel na hektar. Když se jí podaří docílit, začíná se vyplácet zavádět městkou dopravu, dá se někam dojít pěšky, objevují se obchody. Přitom například v německém Freiburku se toho v nové části města (i díky regulačnímu plánu) podařilo dosáhnout, a přitom domy tam jsou dvou- či třípatrové a je tam spousta zeleně. Nelze to nechat být a počkat, až lidi vyžene z předměstí vysoká cena energií. Škody, které vznikají tím, že se města a vesnice řádně neplánují a rozlézají se příliš do prostoru, jsou veliké a budeme se jich v budoucnu obtížně zbavovat. Urbanistické věci mají dlouhou životnost. Dům vydrží třeba sto let, pak se přestaví, ale když už jsou někde postaveny ulice a infrastruktura, mění se to špatně i za sto let. Když dobře neplánujeme, ekonomicky ztrácíme, vzniká chaos a špatné prostředí. Jsme vyvinutá společnost, máme mobily, létáme do vesmíru, ale některá místa, kde žijeme, jsou prostě zoufalá.
* LN Lidé jsou ale v satelitních městečkách s nízkou hustotou obyvatel možná šťastni. Chtějí tam bydlet. Nebo tvrdíte opak?
Nechci říkat, jestli jsou šťastní nebo nešťastní. Určitě nejsem kritik rodinných domů. Spoustu jsem jich sám nakreslil a mají hodně předností. Kdo chce mít rodinný dům, ať ho má. O tom to není. Kritizuji to, jak se ty rodinné domy umísťují, jakým způsobem vznikají nová sídla. Jak hloupě a špatně se to dělá. Zásadní problém jsou monofunkční plochy. Vytýkalo se to panelovým sídlištím, že se tam jezdí jen spát a že tam nic není. Že tam není kde pracovat, není tam kultura. Nyní totéž vidíme na nových předměstích, kde člověk jen nocuje a je závislý na autě, má to nepříznivé psychologické a sociologické dopady. Dokonce i sám název satelitní městečka je nepřesný, protože to nejsou městečka, ale monofunkční předměstí.
* LN Jaké jsou současné trendy urbanismu, tedy oboru projektování měst a vesnic?
Momentálně dochází k renesanci urbanismu, začíná se znovu objevovat jeho kouzlo. Po několika letech experimentování se řada progresivních architektonických kanceláří vrací ke starým osvědčeným metodám, jako že domy stojí v řadě, že vznikne náměstí, které je veliké tak akorát, že se sází aleje. Je to návrat k hodnotám, které v evropských městech existují. Momentálně přes padesát procent celkové populace bydlí ve městech, ale před sto lety to bylo pouhých pět procent. Už proto se musíme o města zajímat.
***
Po druhé světové válce se razila teorie, že města je nutné rozvolnit, domy měly být jakési solitéry uprostřed volného to prostoru. Město se ale takhle budovat nedá. a k a
Škody, které vznikají tím, že se města a vesnice řádně neplánují a rozlézají se příliš do prostoru, jsou veliké a časem se jich v budeme obtížně zbavovat.
KRITIK SÍDELNÍ KAŠE
Pavel Hnilička (35)
* Zaobírá se problémy urbanizace a zejména růstu předměstí. K tomuto tématu napsal knihu Sídelní kaše - Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů.
* Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a postgraduální program na ETH Zürich.
* Od roku 2003 má vlastní ateliér (původně s architektem Ondřejem Císlerem).
* Jejich stavba terasového domu v pražských Košířích získala první cenu v kategorii novostavba roku v GRAND PRIX ARCHITEKTŮ 2008.
Odpověď Fotokvízu: Barbora Snopková, bývalá poradkyně exministra financí Iva Svobody.
