Disidenti komunismus neporazili, ale dali tvář vítězství. Jen proto se teď vymyká Füle
Kdy naposledy slavila tato země dvacáté výročí svobody a suverenity? Řeknete, že 28. října 1938. Jenže je poctivé dodat, že to už k těm oslavám klinkal umíráček. Máme-li být důslední, pro dvacetiletý úsek svobodné suverenity se musíme vrátit až na přelom 16. a 17. století. Ano, kdo není úplně slepý, musí přiznat, že dvacáté výročí „sametu“ není ani běžné, ani samoúčelné.
Prezident Klaus má pravdu v tom, že naše svoboda souvisí s pádem komunismu jen částečně, že byla možná až tehdy, když se dalo do pohybu celosvětové domino. Kdyby to bylo jinak, museli bychom se ptát, proč to nešlo stejně hladce už o deset let dříve.
Jenže Václav Klaus tu po svém zvyku rozjíždí demagogii, říká A, aniž by dodal B. Dovyslovme to tedy za něj. Je pravda, že komunistická doktrína byla mrtvá dlouho před 17. listopadem 1989, že komunistická moc slábla, že lidé se jí - alespoň v posledním roce - přestávali bát. Ale už není pravda, že disidenti neměli na té porážce lví podíl.
Klaus teď přiznává ústřední individuální roli Václavu Havlovi, což je dobře. Působilo by trapně, kdyby se dva pilíře novodobé české státnosti neshodly v tom úplně základním. Ale realita je širší a říká zhruba tolik: Českoslovenští disidenti Jakešův režim neporazili, ale dali vítězství nad ním tvář, dali určitý rámec celým dvaceti letům, která teď bilancujeme. Zanechali ve společnosti určité símě, jakési přesvědčení o tom, co je a co není správné. To je zřejmě nejpodstatnější závěr.
Co kdyby vyhrála mlčící většina Když se o nějakém zásadním rozporu říká, že je prašť jako uhoď, kdo ho vyvolal či vyhrál, pomůže tu jedna věc. Zkuste si představit, jak by to vypadalo, kdyby to náhodou dopadlo obráceně. Bylo by to skutečně prašť jako uhoď?
Říkáte, že ruský komunismus a německý nacismus jsou prašť jako uhoď? Pak si zkuste představit, že by válku vyhráli nacisté. To bychom tu vůbec nebyli. Říkáte, že v konfliktu na Blízkém východě jsou arabský terorismus a izraelské odvety prašť jako uhoď? Pak si zkuste představit, že by jednu jedinou z těch existenčních válek vyhráli Arabové. Izrael by už neexistoval. Říkáte, že je prašť jako uhoď, jestli komunismus porazili disidenti, nebo jestli zkolaboval sám? Pak si zkuste představit, že by před dvaceti lety Jakeš odletěl do Moskvy a moc v Praze zanechal dosavadní mlčící většině. To by současné noviny moc nepsaly o legitimacích KSČ Štefana Füleho, Jana Kohouta či Jana Fischera.
Jak by to tehdy - a především dnes! - vypadalo, kdyby tomu vítězství nedali tvář disidenti? To není jen řečnická otázka. Právě letos, dvacet let po „sametu“, máme poprvé vládu, jejíž hlavní opory byly až do 17. listopadu 1989 v KSČ. Proč jsme neměli takovou vládu už před deseti patnácti lety? Je to otázka spekulativní, ale jedno odhadnout můžeme.
Kdyby po pádu komunismu prosadila svůj étos a svou tvář tehdejší mlčící většina, opory Fischerovy vlády by se nevymykaly širokému vkusu už v 90. letech - ani svými osudy, ani svým konformismem, ani svým kariérismem. Že tito lidé vystoupili na nejvyšší příčky moci a získali odpovídající zájem médií až dnes, jen odráží přesah vlivu disidentů.
Disidenti neuspěli jako vykonavatelé moci. Už dva roky po revoluci hráli lidé jako Dienstbier či Pithart jen druhou politickou ligu. Jistě, to přece všichni víme. Ale až příliš snadno zapomínáme na étos, který ve společnosti zapustili. I díky němu se Československo stalo výkladní skříní transformace. Dnes je módou nadávat na 90. léta a přisuzovat jim vinu za vše špatné. Je ovšem třeba dodat dvě věci.
Za prvé: disidenti mohli dát společnosti étos, ale svéprávnost je už na společnosti samé. Proč tolik lidí pořád skuhrá, že Havel nezakázal KSČ? Vždyť to měla udělat svéprávná společnost, její svéprávné, suverénní a demokratické instituce.
Za druhé: v 90. letech tu byl „divoký východ“, ale lidé, kteří až do 17. listopadu 1989 nosili legitimaci KSČ, se na špičky moci nedostávali. Dividendu tohoto disidentského étosu jsme si užívali skoro dvacet let, teď ji střídá holá realita.
Slušně, nebo s KSČ?
Řadě lidí to dochází právě teď - ale ne skrze výročí, nýbrž skrze Štefana Füleho. Těžko najít důvod, proč by měl člen KSČ vadit v Evropské komisi. I tamní zástupci Polska, Maďarska či Estonska jsou bývalí komunisté, a Füle byl navíc prověřen i pro NATO. Ale proč Füleho kariérismus obhajuje Václav Havel? Nad tím lidé kroutí hlavou.
„Celý život vštěpuju dětem, že slušný člověk mohl i za normalizace vystudovat, aniž by vstoupil do KSČ, a teď Havel řekne, že když chtěl někdo studoval diplomacii, tak musel vystudovat MGIMO.“ To netvrdí nějaký kverulant, ale lékař. Takhle mluví lidé, kteří sice volí ODS, ale více si váží Havla než Klause, lidé, kteří tu disidenty raženou tvář společnosti vzali za svou. Není jich málo. Pozor, bylo by hroznou chybou tuhle hřivnu promarnit.
***
Proč tolik lidí pořád skuhrá, že Havel nezakázal KSČ? Vždyť to měla udělat svéprávná společnost, její svéprávné, suverénní a demokratické instituce.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz
