Můj první zážitek z kina je naprosto neoriginální, počítám, že miliony vrstevníků ho mají stejný, jenom ta konkrétní židle je jiná.
Do oka se mi totiž vpálila zadní strana sedadla pražského kina Flora, kam jsme s rodiči v mých pěti letech vyrazili na Disneyho Sněhurku. Pokaždé, když se na plátně objevila čarodějnice, odvrátil jsem pohled od plátna a začal jím provrtávat opěradlo sedadla přede mnou, pro jistotu jsem se i sklonil, abych z té mrchy jedné zlé neviděl ani čtvereční centimetr. Z kina jsem ale odcházel docela pyšný na to, že jsem ten „horor“ nakonec nějak zvládl.
Vzpomenu si na ten zážitek vždycky, když slyším debaty o tom, co všechno dětský divák může unést, přičemž závěrem bývá, že skoro nic. Strýček Walt se s dětmi tak nemazal (viz Bambi). A děti to ocenily. Občas uhnuly očima, ale byly rády, že je někdo bere tak vážně, jak si zaslouží.
