No jo, ale když ten Jandák je moc takovej sitting duck, okomentoval přítel překladatel mé poslední Poslední slovo, v němž jsem se věnoval vyjádření Vítězslava Jandáka, kulturní špičky sociální demokracie, k filmovému umění Václava Havla a přiznám se, trochu mi spadl hřebínek. Je to pravda, není zrovna cool střílet do sedících kačen, které se vaší ráně přímo vystavují, ale pro nás posledslovisty je každý týden nový lov a někdy si člověk musí dovolit ránu na jistotu. Nesmí tomu však být pokaždé, proto další sedící kačenu prostě přejdu. Ano, nedá se nic dělat, Petro Paroubková, věnovala jste mi sice celý příspěvek na svém blogu, označila jste mě za „Pafku Korčagina české novinářské Černé sotni“, aniž by kdokoli ze mnou dotazovaných intelektuálních špiček tohoto národa chápal, co tím vlastně míníte (ale možná jen nejsme dostateční znalci sovětské budovatelské literatury; za pomoci Wikipedie se nám podařilo zjistit, že „Pavka Korčagin české novinářské Černé sotni“ znamená „chromý a slepý spisovatel české novinářské ruské ultraradikální organizace proslulé vraždami židovských politiků“, což nám připadá trochu jako blbost, vám ne?), ale já vás prostě přejdu. Nevšimnu si ani bývalé ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové, ačkoliv za její příspěvek do diskuse k vyšetřování vraždy té blonďaté holčičky, otištěný v tomto listu pod titulkem „Jsem ráda, že Otakar T. zemřel“, by se ani Völkischer Beobachter nemusel stydět. Je stejně snadné trefovat se do ní jako do Otakara T. Kolega Filip Rožánek na svém blogu (rozanek.posterous. com) před pár dny zveřejnil strhující analýzu toho, kterak čeští novináři, vyfutrovaní dobře vybranými kousky vyšetřovacího spisu od policajtů, odsoudili Otakara T. za vraždu. Otakar T. byl též sedící kachna, byl jim označen a předhozen jako kořist. Pak už se jenom střílelo.
Slavný americký dokumentarista Errol Morris natočil v osmdesátých letech Tenkou modrou čáru. Byl to film o Randallu Adamsovi, muži odsouzeném za vraždu policisty. Adams byl též sedící kachna - nesympatický manuální dělník, věčně bez peněz, chlastal, hulil (dokonce byl zrzavý!), snadný vrah, snadný terč. Byl odsouzen k smrti, a když mu trest byl změněn na doživotí, v novinách také vycházely články, že si zaslouží elektrické křeslo nebo smrtící injekci (na rozdíl od textu naší paní exministryně žádný z nich nekončil slovy „doufám, že peklo skutečně existuje“, v Texasu jsou si existencí pekla naprosto jisti). Jenže Morris ve svém filmu dokázal, že Randall Adams je nevinný a že skutečný vrah, který mimochodem během vyšetřování bez problémů prošel testem na detektoru lži, čeká na trest smrti za jinou vraždu. Neuběhl ani rok od premiéry a Adamse po dvanácti a půl letech v kriminálu propustili na svobodu, kde samozřejmě okamžitě zažaloval Morrise za to, že mu ukradl jeho životní příběh, vyžadoval podíl na zisku a pak odešel středem s mimosoudním vyrovnáním v kapse (v té chvíli zřejmě i Morris zadoufal, že peklo skutečně existuje).
O tom, zda je Otakar T. nevinný, anebo zda je monstrum, vím kulový - stejně jako paní Kovářová. Ale se vzpomínkou na Tenkou modrou čáru nemohu - na rozdíl od ní - doufat, že existuje peklo. Doufám, že existuje spravedlnost.
