Když si projdu svou profesní historii, tak musím přiznat, že nejhorším šéfem, kterého jsem kdy poznal, byl muž, a nejlepším naopak žena. Jestli dovolíte, jméno toho muže si nechám decentně pro sebe. Avšak asi nic nezkazím, když tady nabonzuju svou nejlepší šéfovou. Tou byla Anička Šabatová, dnes již bývalá zástupkyně ombudsmana.
Co čekáme od šéfa? My narcisové samozřejmě nic. Jsme totiž přesvědčeni, že jsme první po Bohu, vymýšlíme hesla, žádného šéfa nepotřebujeme, a ergo každý šéf je blbec. Ale jak člověk stárne, tak nevím, jestli ho ten narcismus pouští, nebo začíná objevovat své limity, ale každopádně pomalu chápe, že být dobrým šéfem je velké umění. A mohu-li dodat - je i požitek se mu dostat do spárů, protože z nás dostane to lepší, co v nás je.
Prvotní soupeření a oťukávání se postupně mění ve střízlivé procitnutí, že třeba na místě Aničky bych byl mnohem horší - jak coby nadřízený, tak v oné politické funkci. Je to kupodivu příjemný zážitek, když mě vede někdo, kdo toho umí víc než já a kdo dělá svou práci lépe než já. Ráno jdete do práce a víte, že ten den máte šanci se něco naučit, někam se posunout, třebaže budete chvílemi jen stát a poslouchat s otevřenou pusou. Ale řekněme si na rovinu: pořád lepší koukat jak tele na nový vrata, než naopak - čučet celý den na nadřízený tele.
Podle prvního laického intuitivního odhadu bychom řekli, že větší problém přijmout ženu jako nadřízenou budou mít spíše chlapi než ženy. Že to pro ně bude ponižující, že s ní budou neustále soupeřit a bojovat o moc a podobně. V druhém sledu půjde přesvědčení, že je to otázka výchovy, že obě pohlaví to budou mít tak nějak nastejno. Ale chyba lávky! Psychologie totiž začíná být zajímavá v tom okamžiku, když přestává být intuitivní. A to je i tento případ.
Na Torontské univerzitě na poměrně velkém vzorku zhruba 1800 lidí, zjistil profesor sociologie Scott Schieman, že každá pátá žena uvádí více strachu, úzkostí, bolestí hlavy a depresí, když pracuje pro šéfovou, než když pracuje pro šéfa. Naproti tomu muži kupodivu žádný rozdíl, když pracují pro muže nebo ženu, nepociťují. Ba dokonce mají o 30 procent méně zmiňovaných obtíží, když pracují pro dva šéfy -muže a ženu. Na rozdíl od žen. Dvacet procent z nich totiž i zde uvádělo popisované potíže. Tak teď nevím, jestli moje spokojenost s Aničkou Šabatovou nevyplývala z toho, že jela v tandemu s dr. Motejlem, ale buď jak buď, tento výzkum by to jen potvrzoval. Skoro dva tisíce respondentů a důkladná statistická analýza svědčí o tom, že se zřejmě nejedná o náhodu. Stále však neznáme příčinu tohoto jevu. Osobně nemám rád teorie, které vysvětlují rozdíly mezi pohlavími naučeným chováním či výchovou. Třeba v tomto případě mi přijde absurdní, že by snad ženy byly výchovou formovány k vzájemné rivalitě či soupeření. Osobně dávám přednost spíše genetickým vysvětlením, která by se dala pregnantně vyjádřit nesmrtelným moudrem z lavice Gymnázia Vimperk: „Muži a ženy nejsou stejní. Ženy kupříkladu nemají penis, a to po celou dobu svého života.“
Předpokládám, že je to modifikovaný citát naší přísné učitelky biologie, profesorky Prokopové. Ta do nás pečlivě nahustila, že muž a žena se liší v chromozomu Y. To pravda není žádný macek. Skládá se jen z 53 milionů písmen čtyř různých typů. To je hodně ve srovnání s tímto článkem, který má mít jen pouhých 4700 znaků, ale přece jen je to málo ve srovnání s ostatními chromozomy. Když ale vyjádříme tento rozdíl mezi pohlavími v procentech, zjistíme, že muž a žena se liší ve třech procentech genetického kódu.
Tři procenta. Je to hodně, nebo málo? Jako sleva na špekáčky samozřejmě málo, ale podívejme se na to jinak. Mezi mnou a třeba Romem či jiným jakkoli rasově odlišným mužem je rozdíl asi jedno promile. Takže vzato čistě procentuálně bych si měl 17krát lépe rozumět s ním než se svou vlastní ženou. Dokonce rozdíl mezi mnou a šimpanzem, co se týká genomu, je pouhé procento. Proto asi muži, když jdou z hospody, tak se vracejí se zpěvem, smíchem a opicí. Proč ne s manželkou? Mají prostě k tomu šimpanzovi třikrát blíž než k vlastní ženě.
Ale nechejme vtipkování. Chci jen říci, že rozdíl mezi pohlavími, co se týká genomu, je opravdu velký. Jestliže i ti prostoduší si dlouho před pubertou všimli velmi nápadných rozdílů mezi mužem a ženou od krku dolů, tak je dost pravděpodobné, že genetické rozdíly budou i od krku nahoru. Tedy žádný div, že mužské a ženské myšlení se liší kvůli tomu, že máme odlišné geny.
Tento závěr má možná jeden nepříjemný důsledek - co je zakódováno v genech, se jen pracně dá utlumit výchovou. Je tedy třeba pečlivě respektovat skutečná specifika jednotlivých pohlaví a nedělat z lidí unisex. Unisex jsou možná záchody, ale rozchodně ne lidi.
***
Každá pátá žena uvádí více strachu, úzkostí, bolestí hlavy a depresí, když pracuje pro šéfovou, než když pracuje pro šéfa. Naproti tomu muži žádný rozdíl, když pracují pro muže nebo pro ženu, kupodivu nepociťují.
O autorovi| Jeroným Klimeš, psycholog
